Jak jsem nešla do hodiny

Pohotovost znamená, že v tu dobu musíte sedět ve škole (ideálně v kabinetě) a každých několik vteřin kontrolovat systém v počítači, jestli náhodou nemáte jít někam suplovat - jak mi vysvětlila jedna má neomylná kolegyně. 

Zjednodušeně řečeno v době pohotovosti musíte být ve škole, i když neučíte - kdyby se něco stalo a nebo bylo potřeba za někoho zaskočit. Což je normální, logické a pochopitelné.Takže jsem se ještě v pondělí večer dívala do systému, jestli v úterý ráno někde nesupluju, a mám dojem, že i v úterý těsně před odjezdem do školy. Nikde nic. Přijedu tedy v sedm padesát, do tři čtvrtě na devět si to odsedím v kabinetě a pak půjdu učit. Aspoň se v klidu nasnídám.

Chvíli ještě popovídám s mou dobrou kolegyní, připravím si jídlo a když zazvoní, zasednu k počítači a dám se do snídaně. Pohoda, klídek, všude ticho, užívám si to. Asi ve čtvrt na devět se ozve zběsilé bušení na dveře. Už když se zvedám, abych otevřela, tuším něco nepěkného. A taky že jo. "No to snad nemyslíte vážně!" vlítne mi do kabinetu rozzuřená babice (kolegyně). "Už patnáct minut máte suplovat v šesté "bé" a vy si tu sedíte. Jak to, že tam nejste?!" řve a na mě je to takhle po ránu trochu moc. Koukám na ní a přemýšlím, kde se stala chyba. "Promiňte, o tom jsem nevěděla." "Jak - nevěděla? Tak snad koukáte do systému!" " Koukala jsem včera večer a dneska ráno." "To musíte sledovat POŘÁD! To se neustále mění. Jak si můžete vůbec dovolit sedět si v kabinetě?" Začínám toho mít právě dost - udělat chybu je jedna věc a nechat si nadávat, jako kdybych ten žák ze základky byla já, je věc druhá. "To mě tedy opravdu nenapadlo, že deset minut před začátkem vyučování, se to změní", bráním se, ale vidím, že ona vůbec nevnímá. Je vzteky úplně bez sebe. "Dobře, tak jdu do šesté bé", nakročím ven z kabinetu, ale ona mě zadrží:"Není potřeba, už jsem tam šla já", prohlásí důležitě, práskne dveřmi a konečně je klid. Stojím ještě chvíli na místě a přemýšlím. Co si ta baba vůbec dovoluje?

Uvažuji nelogicky, když předpokládám, že pokud se něco změní v rozvrhu pár minut před začátkem, přijde mi to někdo říct nebo aspoň zavolá na interní linku? Je přece jasné, že ne každý sedí neustále u počítače a kontroluje to. A i kdyby, tak často padá systém. Jsme proboha na jedné škole! Hlavně, že volají kvůli každé kravině, ovšem důležité věci vám neřeknou. S tím se tady potýkám už od začátku - spoustu informací nevím -  a ne proto, že bych se neptala nebo nezajímala, ale zkrátka jde o věci, které vás nenapadnou. A když vás nenapadnou, nemůžete se na ně logicky ani zeptat. Je potřeba, aby vám je aktivně někdo sdělil a ne čekal, že si to automaticky vyvěštíte sami. "No jo, to se musíš fakt koukat pořád, mně už se taky několikrát stalo, že třeba pět minut před zvoněním mi tam naskočilo suplování. A taky jsem dostala vynadáno. To jsem ti měla říct, no...", ukazuje moje dobrá kolegyně opravdovou lítost nad vzniklou situací. A pak ještě dodá: "Z toho si nic nedělej, ona kolegyně Horáková je poněkud nervní..." 

Ale protože boží mlýny melou nebo chcete-li lidově - na každou svini se voda vaří, zanedlouho nastala podobná situace, ovšem já tentokrát stála na opačné straně barikády. Přijdu do školy, včera večer jsem se dívala, že mám jít první hodinu suplovat do šesté á a ano, před pěti minutami koukám, že změna - suplovat jdu do šesté dé. Takže tedy vybavená aktuálními informacemi si to šinu do šesté dé. Asi deset minut po zvonění se ozve to staré, známé, zběsilé bušení na dveře a dovnitř vtrhne baba Horáková:" Prosim vás, teď máte suplovat v šesté áááá!" (Nepřestává mě fascinovat, jak na téhle škole každý ví líp než já, jaký mám rozvrh a kdy mám jít kam suplovat). Jenže tentokrát si na mě ježibaba nepřijde. Zůstávám v klidu, a s neutrálním obličejem, ale nahlas a jistě prohlásím: "Nemám, dívala jsem se před pěti minutama a suplovat mám tady." Baba se zarazí, konečně ztichne a pak začne blekotat: "Aha, já nevěděla, nekoukala jsem teď do systému. Včera tam byla šestá á." No co to slyším? Ona nekoukala TEĎ do systému?! Zapíchnu do ní ironický pohled a čekám, co bude. Vychutnávám si tu chvíli. No, žádná sranda už nebyla, kolegyně Horáková vycouvala naprosto potichu ze třídy a já mohla zase v klidu učit. 

Na druhou stranu musím říct, že překvapila, protože se mi po hodině přišla osobně omluvit. Takže asi nad vším přeci jen přemýšlela a došlo jí, do jak paradoxní situace jsme se dostaly. Na stranu třetí by bylo fajn, kdyby se lidé dřív, než někomu vynadají, zamysleli nad tím, jestli se jim nic podobného opravdu nikdy nestalo nebo stát nemůže.