Tisíc a jedna noc XXIV: Učitel

Noc, kdy můj mozek zoufale pracuje, ale nedokáže formulovat myšlenky. Už se necítím tak sama, neboť nacházím spřízněnou duši. Noc života a filosofie. Nepsané heslo zní: Ty potřebuješ staršího chlapa. Myslím tím o hodně staršího.

Na Karla už jsem dávno zapomněla. Sice mě trochu mrzelo, když jsme se náhodou potkali a on mě ani nepozdravil - nechápu, na co si hraje - ale už mě nezajímá. Kdyby tak ta jeho holka věděla, jakej je. Ale asi to radši nevidí. No jo, co čekat od naivky, která navíc ani není moc hezká.

Sedím na přednášce a opět se účastním žhavé diskuze na témata z filosofie. Jako jediná. Ještě se ke mně občas přidá jeden spolužák, ale zatím jsem se s ním nebavila. Je totiž z vedlejšího kruhu - vlastně přednášky z filosofie jsou jediná možnost, jak přijít do styku s klukama. Alespoň že máme ty učitele. Beztak jsou zajímavější než spolužáci. A tenhle spolužák je navíc dost ošklivej. Nemá žádný vlasy, obličej taky nic moc, akorát svou výškou je dost impozantní. Ha, ha, kampak bych mu asi sahala, kdybych si stoupla vedle něj? Tipuju, že maximálně k ramenům. A možná ani to ne. Ale zase na druhou stranu, jeho názory jsou dost zajímavý.

Tenhle učitel filosofie se mi vlastně taky nelíbí, jen s ním šíleně ráda diskutuju. Nechápu, proč na jeho přednášky skoro nikdo nechodí, spolužačky ho pomlouvají, že je prý divnej a bláznivej a nic nenaučí. Tvrdí, že nemluví k věci. Jenže ony vůbec nechápou, o čem je filosofie. Filosofie je život. Život je filosofie...

Až se trochu stydím, jak jsem se k němu chovala na první přednášce. Z gymnázia u mě ještě pořád převládala tendence začít na každého útočit a tím si ho "vyzkoušet". Vlastně jsem svoje útoky málokdy myslela zle, ovšem často tak byly pochopeny. A u plno lidí jsem tím rychle skončila. Zase na druhou stranu, bylo mi to fuk, ať mě nemají rádi. Zvláštní bylo, že jedinci, u nichž jsem svým chováním neskončila, mě měli na druhou stranu extrémně v oblibě. A já na ně za to nedala dopustit.

"Vezměte si dneska například časopisy - třeba taková "Moderní žena", děs a hrůza", začal povídat tenhle učitel na první přednášce. "Úplná vymývárna mozků, texty o ničem, jen spousta obrázků, návody, jak být správná žena a podobně. Někdy mi přijde, že si dělají z lidí legraci." Úplně jsem tehdy vylítla na židli, píchnul do vosího hnízda. "Moderní ženu" čtu a on si dovoluje takhle pohrdavě mluvit?! Jasně, všechny články nejsou podle mého gusta, jenže od nich nečekám intelektuální výplach. Je to prostě odpočinková četba. Navíc nejsem ovce, abych hned běžela a udělala všechno, co mi napíšou. Prostě mě to baví a tak by se to taky mělo brát. Ani jsem se tenkrát nepřihlásila a přes celou posluchárnu na něj zařvala (aby mě vůbec slyšel, nejvíc trapný je huhňat si něco pro sebe, to pak ztratíte respekt natotata): "Tak to by mě moc zajímalo, co čtete vy!" použila jsem ten nejvýsměšnější a nejjedovatější tón, co jsem dovedla. "Já?" zarazil se na chvíli. V aule se rozhostilo napjaté ticho. Asi všichni čekali na jeho reakci. Bylo divné, jak se mi v tu chvíli udělalo zle, cítila jsem, že jsem to asi přepískla. Jenže vzít zpátky to nešlo. No co, už se stalo, uklidňuju se násilím.

"Co čtu? Vlastně už nic moc, docela rád mám "Bazar", teda dřív jsem měl, ale pravda je, že teď už ty články taky za moc nestojí. Ale jestli vy čtete "Moderní ženu", tak jsem se vás nechtěl dotknout. Spíš jen, že po obsahové stránce mi nepřijde moc hodnotná. Jako četba pro pobavení, proč ne... jenže bohužel spousta lidí ji bere až příliš vážně." Naprosto mě šokovalo, že celá jeho odpověď byla bez jakéhokoliv náznaku ironie, posměchu nebo vzteku. On snad vůbec nepoznal, že na něho útočím! A nebo poznal, ale dělal, že si nevšiml. Nezmohla jsem se už vůbec na nic a od té doby byla krotká jako beránek. A nejen to - neskutečně jsem si ho oblíbila, protože jsem zjistila, že svou kritikou nechce nikoho ponížit a ve spoustě věcí má pravdu.

Od té chvíle jsem se s ním nadšeně pouštěla do debat na různá filosofická témata a přišlo mi, že on je taky rád. Protože na jeho otázky a postřehy jinak nikdo nereagoval. Což by mě osobně jako učitele frustrovalo úplně nejvíc. Moje heslo totiž zní, že každá reakce je lepší než žádná reakce - tedy i ta záporná. Po otázce: "Co myslíte, má cihla vnitřek?" si mé spolužačky málem klepaly na čelo. Ale já jsem ji pochopila. Beze zbytku. 

A dnes tu tedy sedím a debatuju a přemýšlím, jak si s ním promluvit mezi čtyřma očima. To by bylo něco! Filosofická debata jen pro mě! Ale jak to udělat? Počkat - na první přednášce nám nabízel konzultační hodiny. A od čeho jsou, když ne na filosofické debaty? Jdu do toho. Srdce mi buší jako o závod, když se schválně po skončení loudám se skládáním věcí do tašky a čekám, až ostatní odejdou. Když se blížím ke katedře, on na mě hodí takový zvláštní, ale přitom vůbec ne překvapený pohled. Už jsme v posluchárně sami. "Já jsem se chtěla zeptat, jak jste na začátku semestru nabízel ty konzultační hodiny... tak jestli bychom si nemohli ještě povídat. Já si s Váma strašně ráda povídám o filosofii". Bože, co to plácám?! On však kývne jakoby se nechumelilo: "Pojďte se mnou, konzultační hodiny  mám teď, hned po přednášce. Což o to, já bych Vás klidně pozval někam do kavárny..." odmlčí se. Jo, kavárna by byla skvělá! "... ale půjdeme asi radši ke mně do kanceláře."

Všechno jde tak rychle, že se ani nestačím vzpamatovat. Najednou se ocitneme na ulici a míříme k budově, v níž je jeho kancelář. Už se dávno setmělo. Cítím, jak mi hoří tváře a nikoho a nic kolem nevnímám. Jsem šíleně nervózní, ale zároveň se šíleně těším, co bude. Když už jsme před dveřmi fakulty, on se najednou zastaví a rozhodně prohlásí: "Víte, co? Pojďte na to kafe!" a skoro mě zatáhne do nejbližší kavárny.

Sedím naproti němu a v obličeji pořád cítím tu horkost. Jsem nervózní, ale tak příjemně... on se hrbí a vypadá u toho jak malý kluk. Přestože už mu bude možná pětačtyřicet, je v něm něco mladého. Působí trochu plaše a roztomile popleteně, ale přitom jeho mozek jede na nejvyšší výkon. Fascinují mě jeho úvahy a postřehy. Je toho tolik, co bych s ním chtěla probrat, až vůbec nevím, odkud začít. Je ticho a mně přitom zase letí hlavou Igorova slova. "Ženy jsou duševně o tři roky napřed před muži. Vem si, jací byli spolužáci, když ti bylo třeba patnáct. Děti... A proto ženy potřebují starší muže - minimálně o ty tři roky. Ale lépe o víc. A ty potřebuješ taky staršího. O hodně staršího... Je už pětačtyřicet tedy dost??