Tisíc a jedna noc XVI. Vzdělání

Noc plná sentimentu a obav... Musím se velmi nutit do drsného vystupování a stejně tuším, že on mi to nevěří. Noc, kdy poprvé zakouším jiný úhel pohledu. Nepsané heslo zní: Neuč se, život tě naučí!

Poslední týden před nástupem na univerzitu jsem trávila noci psaním si s Igorem. Každý večer jsem se těšila, až se zavřu sama v pokoji a na okno mi zaklepe můj kamarád holub. Zvláštní - jakoby sám poznal, na co myslím, protože často seděl už brzy z večera na parapetu a čekal, jakoby mi chtěl naznačit, abych překonala sama sebe a poslala Igorovi vzkaz jako první. Ale vždycky jsem to vydržela, holub po chvíli marného "přemlouvání" odletěl a pán Hradu nezklamal - napsal. Jenže předposlední večer před nástupem na školu mě pohltila šílená panika, která odsunula mou hrdost kamsi do krajin zapomnění. Nemohla jsem se nadechnout, cítila tlak na hrudi a potom i v hlavě, především na čele a kolem očí. Docela jsem se vyděsila, co se to jen se mnou děje? Neovládám svoje myšlenky, ani svoje tělo, mám ledové ruce a nohy a v mozku zastřeno. Bože, co mám dělat?? Ta šílená úzkost je k zbláznění!

A pak už to šlo ráz na ráz. Vidím holuba, jak nervózně přechází po parapetu sem a tam, jakoby mě snad provokoval! Vrhnu se pro sešit a třesoucími se prsty trhám kus zažloutlého papíru. Ne, to je na mě moc, nemůžu se udržet, hlava mi třeští a cítím vnitřní chvění. Už pozítří! Musím něco udělat, nemůžu tu sedět mezi čtyřmi stěnami a myslet na to! Nevím, proč je mi zle, nejsem přece tak slabá, abych se bála nástupu na univerzitu. "Krásný večer přeju", naškrábu na lístek. "Máte dneska večer čas?" Svírá mě strach, že třeba vůbec neodpoví. "Podle toho na co....:)" přijde mi asi za půl hodiny odpověď. "Chtěla bych za Váma přijít." "Tak přijď."

To už na nic nečekám, naházím na sebe nějaké oblečení, ani nevím, jestli je červené a už vůbec si nepamatuji, jestli jsem si dnes namalovala výrazné černé linky. Jsem ve stavu, kdy je mi všechno jedno, což mě tak trochu děsí. Ale k čertu s tím! Vím jen jedno - že on je jediný, kdo mě může dnes vysvobodit.

"Co se děje?" zkoumavě se na mě dívá, když o hodinu později sedím naproti v křesle a mlčím jako zařezaná. "Já nevím..." pokrčím rameny. "Ale nekecej, dobře to víš, takhle, jak tu sedíš, ti vidím až do žaludku." "No jo, pan jasnovidec..." ušklíbnu se. Bohužel však spíš smutně, než kdovíjak bojovně. "Pozítří nastupuju na univerzitu." "Na univerzitu?" povytáhne obočí. "A odkdy holky studujou?" "Od tý doby, co se z chlapů stali Zoufalci!" "Ale, ale proč tak agresivně?" "Protože JSEM agresivní." Zavrtí hlavou. "Ty se bojíš." "Bojím, no a co má být?" skoro křičím. "Nic nemá být, to je normální." Nechci a nemůžu se uklidnit, proto pokračuju zoufale:" A proč by jako holky nemohly studovat, když na to mají?" "Ty na to máš?" "Nevím to se teprve uvidí, ale chci mít možnost to zkusit, učit se..." "Neuč se, život tě naučí." "Řekl někdo, kdo má dvě vysoké školy!", odseknu nenávistně. Zdislav si několikrát pustil hubu na špacír a tohle byl jeden z výsledků. O Igorově životě mi ostatně napovídal spoustu věcí a mimo jiné jsem se dozvěděla, že vystudoval dvě univerzity. To jen potvrdilo moji domněnku, že je pekelně inteligentní. I když, i kdyby jen pásl dobytek, nic by se nezměnilo na tom, že je pekelně inteligentní. A ještě ke všemu má zkušenosti. Kdovíjaké a s kdoví čím. Jenže mně je to jedno. Ať dělal, co chtěl a s kým chtěl, záleží mi teď jen na tom, že tu sedí, baví se se mnou, zajímá se o to, co cítím.

Na zlomek sekundy připadám sama sobě k smíchu, jak se s ním za každou cenu hádám a přitom prostě jen nevím, co se sebou. Ale přese všechny negativní emoce, které na něj chrlím, jsem se uklidnila. Vnitřní chvění a tlak ustaly a já mám zase jasnou hlavu. Je mi dobře, cítím jen drobné chvění v konečcích prstů na rukou i na nohou - jako pozůstatek nedávné křeče. Najednou se cítím jako pozorovatel sama sebe. Vysoko nad obvyklými hádkami, nad svými přesvědčeními, které se zdají být teď naprosto nedůležité, neboť vnímám jen, že úzkost je pryč a já se cítím jako očištěná a zbavená tíhy.

Upřeně se mu zahledím do tváře a marně hledám jeho oči. Tedy spíš jejich výraz. Poprvé mě napadá, že nemají žádný výraz. Ne, jeho pohled vypadá pořád stejně, je jakoby zastřený, za clonou, netečný... Ano, to je to správné slovo. Oči většiny lidí mluví. Nejjednodušší je číst negativní emoce, třeba když mě někdo nemá rád nebo je falešný, to poznám hned. Hlavně ženy, které do člověka zapíchnou svůj pronikavý, jedovatý pohled - to bych si vždycky nejradši odplivla. Ale Igor? Ne, prostě nevidím tam nic... Že by tak zkreslovaly jeho brýle? Když k poměrně silným sklům přičtu ještě nezvykle nápadné obroučky, mohlo by to být tím. Vlastně až teď vidím, jaké ty brýle jsou. Výrazné, zvláštního tvaru, skoro až orientální, řekla bych. A co bych asi tak musela udělat nebo co by se muselo stát, abych v jeho očích spatřila nějaké pohnutí?

"No, řekněte, proč by ženy nemohly studovat?" nedám pokoj. "Já jsem neřekl, že nemůžou, ať si dělají, co chtějí. Ale je to chlapská role." "Ale to se brzo změní, už teď se to mění. Bohužel, tady u nás jsme ale stále pozadu, proto musíme s holkama až do Vídně." "Holky jdou taky studovat?" "Jasně, všechny jdeme." "Potěš pánbůh." "A co, co jako? To se máme zahrabat někde doma u plotny a starat se o mužíčka, když nám to milostivě dovolí? Koukat na něj s otevřenou pusou a hltat všechny kraviny, který říká?! Tak to leda až naprší a uschne." "Ale no tak, no tak, se nerozčiluj" , zase mě otcovsky pohladí po vlasech. "To je prostě role ženy, na to si budeš muset zvyknout." "No to teda nebudu!" "Tak potom skončíš se Zoufalcem..."