Tisíc a jedna noc IX: Narozeniny

Vzrušující noc, kdy jsem se posunula k něčemu novému. Jsem zase o rok starší a snad i moudřejší. Noc, kdy zabředávám do hloubky poznání. Nepsané heslo zní: Mně to přece sluší vždycky.

Skoro měsíc ve mně dozníval pocit křivdy a ponížení. Ano, mrzelo mě Zdislavovo odmítnutí, však nejvíc zle jsem se cítila z toho, jakým způsobem to udělal. Každá věc se dá učinit různými způsoby a on si vybral zrovna ten nejhorší. Proboha, copak mu nedošlo, že rozhovořit se přímo před mými kamarádkami je absolutně špatně? Podobné věci se mají řešit o samotě, jen mezi čtyřma očima. Ovšem jedno pozitivum to mělo - hodně tím v mých očích klesl, tudíž mě tolik nemrzelo, že se mnou nechce být. Tohle byl tehdy jeden z nejúčinnějších způsobů mé vnitřní obrany. Přesvědčila jsem sama sebe, že to, co nemůžu mít, vlastně nechci a bylo mi lépe. Bohužel i ve věcech, u nichž by stálo za to na sobě zapracovat a ne je smáznout ze stolu.

Ale i nepříjemné období odplynulo a já se po tom měsíci jednoho rána vzbudila a cítila se jako znovuzrozená. Zrovna jsem měla narozeniny a dostala hroznou chuť jít je oslavit do salonku. Kamarádky odjely pryč do hlavního města, tak jsem se rozhodla říct mamince. Ráda souhlasila, že se aspoň podívá, kam to po večerech s holkama mizíme. Maminka byla vždy moje nejlepší kamarádka a čím jsem starší, tím se to prohlubuje. Nevidím v ní v první řadě rodiče, ale jednoho z nejbližších lidí, kterému můžu říct všechno a jenž mi vždycky pomůže, když budu potřebovat. Toho si moc vážím. I proto jsem se moc těšila na večer v salonku, že si užijeme legraci a něco dobrého popijeme.

Na svém vzhledu si dám výjimečně záležet. Dostanu zničehonic chuť vypadat více žensky než obvykle a i trochu vážněji a dospěleji. Proto nechám ležet rozevláté sukně, beztvaré halenky a dokonce i červenou barvu a obléknu tmavě modrou halenku kopírující postavu a úzkou sukni ze stejně barevného sametu. Dokonce i líčení zvolím jemnější...a přitom si připadám hezčí, než jindy. K tomu tmavě hnědé střevíčky na podpatku, které jsem si v momentální touze po vysokých podpatcích jednou koupila ve městě a skoro je nenosila. Občas se mi totiž stávalo, že jsem zatoužila pořídit si něco nápadného, ženského, co obvykle nenosím. Chtěla jsem trochu změnit styl a nadělat spoustu parády. Jenže bohužel má počáteční euforie vždycky ztroskotala poté, co jsem vylezla na ulici. Najednou jsem si připadala nemotorně, nepatřičně, že mi to nesluší, nesedí, pořád jsem se kontrolovala a nedokázala se uvolnit. Většinou jsem se cítila jako malá holčička, která ukradla boty i oblečení starší sestře nebo mámě a působí směšně. Určitě jsem si nepřipadala jako žena. To obrovské sebevědomí, s nímž jsem se naparovala doma před zrcadlem, vzalo za své. Ale dnes to bylo jiné...

Jen co vejdeme s maminkou do salonku, první pohled mi padne na Igora, který nadálku zdraví lehkým pokývnutím hlavy a úsměvem. Zamrazí mě, pořád se cítím na podpatcích trochu nejistá, ale dnes přece jen jako žena. Večer se vydaří, popíjíme sladké italské víno a bavíme se. Igor decentně zmizel někam dolů a celý večer se neukázal. Zmáhá mě zvědavost. Strašně ráda bych si s ním zase po dlouhé době popovídala. Jak jsem předpokládala, okolo desáté hodiny vidím, jak se mamince klíží oči a nejradši by šla spát. Brzy vstává, brzy chodí spát - taková je odjakživa, já naproti tomu úplný opak. Ráda si ráno přispím a do postele se dostávám pozdě v noci. Inu, každý jsme jinak nastavený. "Ty bys šla domů, viď?" "Asi jo, je to tu fajn, ale chce se mi hrozně spát." "Tak běž." "Tobě se nechce?" "Ještě bych tu zůstala popovídat si s Igorem." "Tak dobře, sednu si na dostavník a pojedu sama, ale ty tu nebuď dlouho, ať ti neujede ten poslední." "Neboj mami, pohlídám si ho." Rozloučíme se a já za okamžik se zatajeným dechem sestupuji po schodech dolů. Jaké je moje zklamání, když najdu Igora rozvaleného na sedačce v živém hovoru s Jaroslavem. Ten tu tedy chyběl! A nevypadá to, že by hodlal vypadnout. Ovšem Igor ihned, co mě uvidí, nadzvedne obočí a se slovy: "Pojď si přisednout", přestane Jaroslavovi věnovat pozornost. To mi dodá odvahy a sebevědomí a uvelebím se k nim na pohovku. Nemám dnes chuť se hádat, a proto nevítaného společníka ignoruji. Ani on kupodivu neprovokuje.

Igor po mně laškovně mrkne: "Dneska ti to mimořádně sluší." "Tse, mně to sluší vždycky", odvětím zbytečně útočně. Uvnitř mě to však zahřeje, co bych si vymýšlela. Všiml si! "Kdopak to tu s tebou byl?" zeptá se. "To je moje maminka." "A co jste slavily?" Jak to poznal? Inu, proč se dívím. Ten pozná všechno. "Dneska mám narozeniny." "Áha, tak to všechno nejlepší. A kolik ti je?" "Devatenáct." "Hm, sladké..." usměje se na mě. "A maminku jsi poslala domů a budeš teď slavit s náma?" "No jasně, přesně to je ten důvod", dám se do smíchu. "Prostě jsem si chtěla popovídat." Jaroslav pořád mlčí. Věnuje se nějakému svému odpornému čaji a čas od času po mně hodí divný pohled. Nakonec se zvedne a jde připravovat další čaj. Super, konečně sami! "Zdislav tu není?" "Ne, už tu nepracuje." To je mi novinka. A vlastně je to dobře. Vzpomínka na něj už vyvanula. Je mi dobře. Možná i lépe než před tím, než jsem ho poznala. "Proč?" "Je to hlupák..."

"Říkal, že jste z Ruského impéria." Kývne. Jeho málomluvnost mě někdy rozčiluje. Čekám, že nějak zareaguje, naváže na moji otázku a nic se neděje. Začínám mít neodbytný pocit, že mu dělá moje vyptávání dobře a připadá si tak hrozně důležitý a zajímavý. Jenže on bohužel JE důležitý a zajímavý. Nemůžu si pomoct. "A já si myslela, že jste muslim", popíchnu ho. "Já jsem křesťan", zareaguje skoro dotčeně. "Pocházím z nejstaršího křesťanského území na světě", dodá hrdě. "Znáš biblickou horu Ararat?" "Znám." "Tak kousek odtamtud jsem se narodil." "A jak jste se dostal až sem, do téhle země?" "To je dlouhá historie..." "Tak povídejte." Zavrtí hlavou. Zabila bych ho! "Až někdy jindy..."odvětí nakonec. "Ale mluvíte dobře naším jazykem, jak dlouho už tu vlastně žijete?" "Třináct let." "To už je tedy docela dlouho." Pokrčí rameny. "Dáš si vodku?" objeví se v jeho pohledu šibalský pohled. "Ne díky." "Jsem myslel, že oslavíme tvoje narozeniny." "To můžeme i jinak, ne?" "Ááá, chceš jít ke mně do pracovny?" To jsem si tedy naběhla. "Však vy víte, jak to myslím." "Dám čisté prostěradlo." Hrkne ve mně. To myslí vážně nebo si mě dobírá?! Sakra, u něj člověk nikdy neví. Ale proč by si to nerozdával se svýma milenkama přímo v  pracovně na pohovce? Proč ne, když Hrad je jeho? Proč, když ho nic neomezuje? Tenhle chlap je nebezpečný, musím si dávat pozor. Ale přesto s ním sedím na svoje narozeniny v temném podzemí a navíc uprostřed noci několik hodin a nemůžu se odtrhnout. Nechci jít domů. "Má manželka - " začne, ale já jsem tak v šoku, že mu skočím do řeči: "Cože??? Vy máte manželku?!" "Mám." "Tak to je teda pěknej chudák." "Proč?" "Když si pořád hledáte nějaký holky!" "Ona to neví." "Jo a jak si můžete být jistej?" "Prostě jsem, ona to neví", zopakuje. To mě dopálí. " A vy si myslíte, že ženský jsou tak pitomý? Určitě to ví, prostě to vycítí." "Možná... ale nemá důkaz." "Jo, takže na co není důkaz, to neexistuje." "Objektivně ne." "Tak to je výborný!!"

Přestože mě štve, sedím s ním ještě notnou chvíli, než mě napadne vytáhnout z kabelky hodinky. Málem dostanu infarkt. Půlnoc. To mám co dělat, abych stihla poslední dostavník za dvacet minut! "Budu muset jít." "Kam bys chodila, potom tě odvezu domů." To ne, vyděsím se. "To jako na koni?" "Jasně. Za chvíli tady stejně zavírám. "Ne, díky, to neni nutný, za chvíli mi jede dostavník." "Proč? Měla bys to pohodlnější."  "S váma na koně nevlezu." "Bojíš se?" "Jo, představte si, že jo. Nashledanou, mějte se hezky, děkuju za popovídání. " Chvatně se rozloučím a ocitnu se venku v černém, vlahém vzduchu a hlavně úplně sama. Mám trochu strach, takhle dlouho jsem nikdy nikde nezůstala. Podhradí je liduprázdné a mně párkrát proběhne hlavou myšlenka, že jsem možná mohla přijmout jeho návrh. Ale nebuď hloupá! To by byla jednoznačná chyba. Nic není horší, než se s ním dobrovolně posadit na koně. Odtamtud není úniku, byla bych naprosto v jeho moci. Může mě kdykoliv odvézt, kam chce, třeba do lesa a znásilnit. Ano, udělala jsem dobře, ujišťuji se, když se blížím k zastávce dostavníku. Naštěstí nečekám dlouho než se přiřítí dvojspřeží s kočárem a bezpečně mě doveze skoro až k rodném domku.