Ne že bych lži schvalovala. Bohužel jsou přirozené.

Za určitých okolností s bílou lží souhlasím - záleží na závažnosti, důležitosti a důsledcích.

Malé, relativně nevinné lži nebo zamlčování jsou u lidí normální a asi bychom byli hloupí, kdybychom se je snažili omezovat nebo vymýtit. Mozku připadá taková lež pohodlnější. Myslíme si, že mozek řídíme, ale většinou podléháme tomu, jak lidský mozek funguje.

Ale rodiče malých dětí musí včas pochopit, že dítě, které nezačne kolem čtvrtého roku občas lhát, není duševně v pořádku a bude mít v životě velké problémy.

A je na rodičích, aby to dítě svým chováním naučili, že většinou je lhát hloupé a zbytečné - stejně jako Vaši rodiče. Že to přináší nechtěné komplikace. Že je pro ně lepší tíhnout k pravdě. A že fantazii a kreativitě se meze nekladou.

Ale někdy není vyhnutí. Někdy z člověka ta lež vylítne sama, jindy se neodhodlá k přiznání. A to je taky součást života. Člověk má výčitky svědomí, ale neměl by se tím příliš užírat, aby se z něj nestala troska. A měl by se poučit pro příště.

I ta vaše kamarádka lhala pro nějaký osobní prospěch. Měla potřebu, kterou nebylo možno naplnit normálně, začala tedy lhát, aby svou potřebu mohla naplnit. A naplnění té potřeby je už nějaká forma prospěchu. Nemusí tím nutně někoho přímo poškodit. U tohoto typu lži může ale poškozovat sama sebe. Hryzáním svědomí počínaje, zvykem a rozšířením lhaní na další oblasti konče.

Ano, poškozuje sama sebe.

A má na vybranou:

- Občas si se lhaním odpočinout

- Zůstat frustrovaná bez odpočinku

Co byste si na jejím místě vybral Vy? Nějakou formu ultimáta? Fungovalo by to? Nebo párovou terapii, kde by mu to psycholog vysvětlil?

Správně píšete, že je to naplnění "potřeby", tedy nejedná se o získání něčeho, co by nepotřebovala k životu.

A manžel její potřebu vesele ignoruje.

S tím zvykem a rozšířením máte bohužel pravdu.

Ve skutečnosti s takovým manželem (který jinak může být docela fajn a dobrý táta) žádné ideální řešení neexistuje.

Chybí vám tam ještě jedna kategorie lži. A to když obě strany vědí, že to je lež. Jedná moji manželky jdu s kámoška na pokec za hoďku jsem doma. Lež a oba to víme. Z druhé strany jdu s kamošema na dvě. Taky lež a oba to víme. Ono už to vlastně v našem podání není ani lež. Spíš jen fráze a označení naší aktivity.

Podľa mňa klamať (lhát) je prirodzené.

^Klamstvá (lži) je súčasť nášho života. Či už malé lži alebo veľké, všetci klameme. Niekedy je lepšie sa klamstvu vyhnúť a povedať pravdu, avšak niekedy je pravda príliš bolestivá, takže klamstvo postačí. Avšak neklamú len dospelí, klamú aj mnohé deti. "

"Detské klamstvá (lži) dokonca môžu byť aj ich prednosťou. Predškoláci s vyšším IQ klamú častejšie," vysvetľuje Angela Crossman, profesorka psychológie na John Jay College v New Yorku. Podľa nej môže viesť takýto sociálny tréning k dobrému začleneniu sa medzi iných ľudí v neskoršom veku."

Možná lžou, protože neví, jak říct pravdu: Pravda by měla být jako hebký plášť, do kterého druhého zavineme a ne mokrým hadrem, kterým mu plácáme, do obličeje.