"Druhý den stojíme všichni na zahradě, psi zase burácí v kotci, načež strejda se sebere a že je pustí. "Neee", zaječím a chci utéct do domu. Jenže jeho táta (s ještě brutálnějšími metodami výchovy) mě chytne a drží, abych nemohla zdrhat. Cukám sebou, ale jeho sevření je příliš pevné. Zmocní se mě panika a přestávám vnímat. Kopu, řvu, brečím, ať mě pustí, jenže všechno marně."

No, tak tohle už má některé znaky psychického znásilnění...

Dříve dítěti stačilo jedno plácnutí po zadku - a bylo po vzdoru. Dnes by pomohla ignorace. A až ho vzdor (vztek ) přejde, doma mu v klidu vysvětlit, že se chovalo nevhodně - a pokud se to bude opakovat, příště s rodičem nikam nepůjde. Diskutovat se vztekajícím se hysterickým dítětem nemá cenu - ani i efekt. Lepší je počkat, až jeho vzdor odezní.

Souhlasím, že diskutovat s hysterickým děckem je nesmysl,plácnutí po zadku je dle mne stále přiměřený způsob řešení problému.

Já prostě na současné bláboly typu jednat jako rovný s rovný kašlu,dítě nenese zodpovědnost,já vychovávám jeho ne on mne,takže ta rovnost je jen do určité míry.

V tomto popisovaném případě je naopak velmi žádoucí aby si dítě uvědomilo nepatřičnost chování vedoucí k hysterii,to že je rudé vzteky je mi srdečně jedno,zaslouží si to...

současné vychovávání v rukavičkách vede pouze a jen k frackovatění

Vychoval jsem již dvě děti,další vychovávám a nemyslím že špatně...jen prostě nesouhlasím s přehnanou soudobou adorací dětí,jejichž přání a tužby jsou postaveny na piedestal a jsou v současné choré společnosti nadřazeny zájmu celku=rodiny

Mnohdy se z dítěte může stát malý rodinný tyran a rodiče již nejsou s to s tím nic dělat,neb žitjí v zajetí dogramut rovný a rovnější..

Tvrdím že každá mince má ruba líc a že je potřeba i pevné ruky,neb domluva mnohdy nic neřeší,dítě není dopělý jedinec,nemá empirii a tudíž ani nemůže jednat jako dpospělý jednec,proto mu to nemůlže být vyčítáno, zároveň s ním ale nemůžete jako s dospělým jednat a mnohdy prostě musí fungovat systém příkazů,bez věčného vysvětlování proč a nač,ono to totiž to děcko stejně nechápe k tomu potřebuje právě tu zkušenost a ta se musí zažít,ne sdělit.

Já to někdy komentuji slovy,až budete velcí pochopíte...

Řeším to jinak. Nechce se rozloučit? "Tak až příště! Až budeš větší!"

A jako žena jste to mohla zkusit ještě jinak. Zdvihnout ho k sobě, pevně přivinout a dát mu pusu sama. On ten malý budoucí chlap by roztál také.

Myslím, že v té situaci by to nepomohlo... A s čtyřletým dítětem doporučuji jednat jako rovný s rovným. Nepodbízet se. Pochopí to.

V závěru jste to přiznala, takže můžu dodat...těším se na Vaše blogy, až budete mít děti v období vzdoru :-). Ona je to totiž hodně jiná kávička.

A rozhodně gratuluji k ochotě přemýšlet.

I já se budu těšit. Díky za článek.