Úřad práce - pomoc!

Uč se, děvče, ať z tebe něco je! Když budeš mít vysokou školu, dostaneš lepší práci a víc peněz. Vzdělání otevírá dveře do světa... No, skončila jsem na úřadu práce. A co všechno vás tam může potkat, si povíme právě dnes. 

Vzpomínám si, jak jsme jednou za mých studijních let jeli s učitelem na univerzitu a on, chtěje nás namotivovat, povídá: "Jestli se nebudete učit, skončíte tady (míjeli jsme úřad práce)...." "Jo a nebo tady", ukázal spolužák na věznici stojící hned vedle, načež jsme všichni propukli v smích.

O pár let později stojím v budově úřadu práce nad několikastránkovým formulářem a moc do smíchu mi není. Ale pravda, mohla jsem skončit ještě hůř - o barák vedle. A to jsem se, podotýkám, docela učila! Snad to nebude tak hrozné, říkám si. Vlezu do čekárny, kde to vypadá, že si sem přišly celé rodiny našich spoluobčanů popovídat. A s jedním se dokonce málem poperu u automatu na výdej pořadních lístků. Blížím se k přístroji, když tu mě někdo odstrčí a začne chmatat po displeji. Tak to teda ne. Adrenalin mi stoupá. "Prosím vás, nepředbíhejte jo?" "Coooooo?" vyvalí na mě oči. "Říkám, že jste mě předběhl." "Ale já tu nechci čekat." "A myslíte, že já snad jo?" Zachvátí mě vlna vzteku a jsem odhodlaná se třeba i pobít. Ani ne tak kvůli pár minutám, prostě z principu. Týpek něco zahuhlá a uhne. To jsem nečekala. Taky dobře. Už mám pořadové číslo, tak jdu pro formulář. Půl hodiny hledám nějakou propisku. Nikde nic. Asi stejná příčina zmizení jako u zásobníků na mýdlo na záchodech. Nakonec musím počkat, až jiný chlápek dopíše. U půlky kolonek nechápu, co mám vyplnit. 

To však je teprve předehra. To nejlepší mě čeká za dveřmi. Paní úřednice se tváří, jako kdybych ji maximálně otravovala, nad (ne)vyplněným formulářem nevěřícně kroutí hlavou, jak může být někdo takovej dement a nechápe, co kam napsat. Pak se dozvím, že vůbec není tak JEDNODUCHÝ přeregistrovat mě do jinýho města, když trvalý bydliště mám TADY. " Dřív to šlo, ale teď už vás vůbec nemusí vzít. No, já se teda pokusím, zavolám tam, ale oni vás vůbec nemusí vzít... a nebo třeba za půl roku." Zajímavý, ještě nedávno to šlo a teď to není tak JEDNODUCHÝ. No, dopadlo to tak, že jsem několik měsíců dojížděla devadesát kilometrů na úřad práce, kdykoliv mi paní úřednice naplánovala schůzku. Protože, když jsem přece nezaměstnaná, tak mám času neomezeně a k tomu ještě spoustu peněz na cestování. Přemýšlím, jestli se mi vůbec vyplatí, že si nemusím hradit sama zdravotní pojištění. 

Po pár měsících jsem tedy nakonec přeregistrovaná. Ovšem zase tak moc jsem si nepomohla. Přístup ke mně jako k polodementní opici, co se jen fláká, se nezměnil. Paní úřednice obřadně kliká do počítače, že mi najde zaměstnání. Půl hodiny do něj civí, kliká, zase civí, kroutí hlavou. "Říkala jste, že máte jazyky?" "Ano." "A jaký"? "Angličtinu a němčinu." "Tady chtějí angličtinu... ale ekonomický vzdělání, to nemáte, co?" "Ne." "Tady je speciální pedagog, to nemůžete dělat?" " To bych musela mít vystudovanou speciální pedagogiku." "Hm." "Tady je učitelka do mateřský školky, to nechcete?" "Můžu to zkusit", pokrčím rameny. "Asistentka ředitele s angličtinou a francouzštinou...." Civí a kliká. "Bohužel, přímo pro váš obor tady nic není. Hledáte si práci i sama?" "Samozřejmě." 

Další návštěva. Půl hodiny sedí a kliká do počítače. "Bohužel dneska tady pro vás nic nemám." Ne, vážně? To by mě nikdy nenapadlo....Asi po roce dostanu doporučenku na jedno místo a vynadáno, že jsem si o ni neřekla dřív. Jak si máte říct o něco, o čem ani nevíte, že existuje? A není to snad jejich práce mi ji včas dát? 

Vypravím se do té firmy, kde paní personalistka protáhne xicht, když se dozví, že jdu z úřadu práce a ještě s doporučenkou. "No, tak my vás teda zařadíme do výběrového řízení - to je za měsíc." Na pracáku se následně madam rudovlasá zase tváří, jako kdybych jí otrávila rybičky. Protože jejich drahocenná doporučenka přece znamená minimálně okamžité přijetí do firmy. A já se nechám zařadit do výběrového řízení. A ještě až za měsíc! To je krajně podezřelé. 

Zanedlouho přijde vysvobození - nabídka učit na záskok na jedné základní škole. Vítězoslavně přijdu na pracák s podepsanou smlouvou a madam si vychutnám. Úřední hodiny jsou do pěti. V 16:47 si beru lístek v čekárně a sednu si za dveře. Rudovlasá krasavice několikrát demonstrativně vyjde ze dveří a někam kráčí, abych si jako nemyslela, že se mi bude věnovat. Jsem v klidu, pracuješ do pěti, nádhero. 16:55 si mě milostivě pozve do kanceláře. Významně se podívá na hodiny. Ano, ještě máš pět minut, když hýbneš svou zadnicí, do pěti to stihneš. Dneska mě nikdo nevytočí. "Připomínám, že jste mi ještě nepřinesla výsledek toho výběrového řízení." "Vždyť už mám jinou práci." "To to jako nebudete zkoušet?" "Ne, nebudu." "No jak myslíte!" A víš ty, co mi můžeš?! V 16:59 opouštím kancelář a na víc jak rok mám pokoj. 

Rok se s rokem sešel, smlouva na dobu určitou vypršela a já si našla jinou práci. Bohužel ne hned navazující, takže na necelé dva měsíce je ze mě zase nezaměstnaná. Váhám, jestli se mám jít přihlásit na pracák. Zase bude jen buzerace a problémy. Až mě nakonec můj muž přesvědčí - "Hele, já jsem to měl před lety podobně, do nový práce jsem šel až za dva měsíce. A byli úplně v klidu, jak jsem jim řek, že už práci mám, dali pokoj. Ani na schůzky si mě nezvali." "Ok, tak já tam skočím." Připravím si všechny papíry, který určitě budou chtít, smlouvu do nový práce, ukončení starý, dokonce diplom si beru (i když už si ho minimálně jednou kopírovali), nevezmu si jen smlouvu z tý starý práce, protože ji ráno nemůžu najít (ale ta určitě nebude potřeba, už si ji taky kopírovali). 

Vlezu do staré, známé budovy úřadu. Vzpomenu si, jak při jedné z návštěv, asi po hodině čekání, si to do čekárny přifařily smažky (feťáci). Kluk a holka, tak v mém věku, ale očividně pod vlivem. Holka si sedla, kluk začal tancovat po čekárně mezi lidma, něco vyřvával a já jen čekala, kdy na někoho spadne. Sama jsem se klidila do bezpečné vzdálenosti, nesnáším tyhle lidi, hlavně proto, že jsou nepředvídatelní a ztrácejí přirozené reakce a zábrany. Člověk nikdy neví, čeho jsou schopní. A co mě dostalo nejvíc, že za celou dobu řádění toho feťáka, kdy si posléze se slečnou vytáhli bramborový salát a rohlíky a začali se cpát, se neobjevil ani jeden pracovník úřadu, aby zasáhl. Hlavně, že slušné lidi buzerují za každou maličkost, ale když se jim po chodbě potácí vyřvávající feťák, nikoho to nezajímá. Nějakou ochranku na chodbách bych teda čekala!

Dnes to vypadá lépe, na chodbě nikdo, za pár minut přijdu na řadu. Odevzdám hustě vyplněný formulář a připravuji si potřebné papíry. "Víte", začnu na paní úřednici, "jde o to, že ani ne za dva měsíce nastupuju do nové práce... jestli chcete tu smlouvu...." "Ne", nenechá mě domluvit, "tu nepotřebuju, potřebuju tu starou." "Myslíte jako z předchozího zaměstnání?" ujišťuji se. "No samozřejmě!" odsekne. "Ale tu já s sebou nemám, tu jsem vám přece už dávala loni, při nástupu", jsem stále v klidu, protože ještě pořád věřím, že jde jen o nedorozumění. "Ale já ji potřebuju znovu." "Vždyť ji tu přece už jednou máte!" Podívá se na mě zase jako na dementa. "Jenže ta je v jiné složce v jiných deskách." "CO?" začnu se hystericky smát. To si snad ze mě dělá srandu! Nemá ruce, nohy, kopírku............ MOZEK? "No, to jsou předpisy" , pokrčí rameny. "Aha", pořád se hystericky směju, protože mi nic jiného nezbývá. "Tak", hodí mi obřadně kartičku, "pište si datum schůzky." "Promiňte, jaké schůzky?" už zase nechápu. "No schůzky k zprostředkování zaměstnání." "Ale vždyť jsem vám přece říkala, že už práci mám." "Jednou jste si požádala o registraci ke zprostředkování zaměstnání, tak vám ho zprostředkujeme. Takže první volný termín je 31.7. ..." "To jsem pryč..." "Tak 1.8." "To jsem taky pryč" (překvapivě). "A kdy teda, prosim vás, nejste pryč?" "Druhý týden v srpnu...." "Tak 8.8." "Dobře..." 

Aneb sjedná mi schůzku ke zprostředkování zaměstnání čtrnáct dní předtím, než nastupuju do zaměstnání, diví se, jak si vůbec dovoluju být v létě dva dny po sobě pryč, když ÚŘAD PRÁCE na mě čeká a ještě nemá nohy, ruce, kopírku a mozek.... Ach jo, že já jsem sem vůbec lezla.