Tisíc a jedna noc XVIII: Knírek

Noc plná plánů a nápadů, velkých myšlenek bez činů. Chci pořád bojovat, jenže už dávno není proti čemu. Noc, kdy ještě nedokážu vysvléknout železnou košili zvyku. Nepsané heslo zní: A víš, co znamená myslet? H...o vědět!

První den ve škole. Jako obykle běžím na poslední chvíli. Sice se snažím sama sebe přesvědčit, že o nic nejde, jenže tentokrát je to jiné. Nejsem na gymnáziu, nejsem doma, měla bych se asi chovat jako dospělá a teď to vypadá, že si svůj nástup zkazím už od začátku. Ale proč si dělat zbytečné nervy? Však on se svět nezboří. Marně sama sebe přesvědčuju. Proč jsem z toho tak nervózní? Už se zase potím, skoro jako včera, když jsem hledala babky domek.

Sakra, kam mám jít? V téhle budově aby se prase vyznalo. Rozloha deset kilometrů čtverečních, nepopsané vchody, nepopsaná schodiště, nepřehledně označené posluchárny. Lítám od jedněch dveří ke druhým a začíná se mě zmocňovat stará známá panika. Ani už ne tolik z faktu, že jdu pozdě, a že bych si mohla zkazit nástup, ale prostě z toho, že se cítím fyzicky a psychicky vyčerpaná. A hlavně ta beznaděj. Ta mě nakonec úplně pohltí, protože když dorazím až ke dveřím posluchárny, v níž se má konat moje první přednáška, nikdo tam není. To přece není možné. Vždyť jdu o pět minut později a posluchárna je prázdná. Musejí být jinde. Jenže kde?! A hlavně, jak je teď najdu? To abych obešla aspoň padesát zavřených dveří, na každé zaklepala a ptala se, jestli náhodou nejsou moje třída. Nepřipadá v úvahu!

Ale jak je do háje možné, že jsou jinde? V tomhle jsem totiž byla pečlivá a zjistila si s dostatečným předstihem, kde se přednáška koná. Takže to není moje chyba. No jo, napadne mě vzápětí -  jenže ostatní zjevně vědí, že nastala změna. Co je tedy špatně? Posadím se bezradně na lavičku na chodbě a oddechuji. Chce se mi brečet, mlátit kolem sebe, rozkopat  ten odpadkový koš hned vedle. Kašlu na to, evidentně mi osud nepřeje, tak nebudu studovat, no. To se toho stane! Ale stejně to není fér!

Nevím, co dělat, tak si jen sednu a sedím jak pecka a sedím a sedím. Nakonec se rozhodnu žádný koš nerozkopat a ani se nerozbrečet vzteky. A jak tak dřepím, za chvíli zjišťuji, že se mi pomalu vrací můj pověstný elán. Panika odchází a já zvažuji své možnosti. No, hledat je nebudu, to bych tady chodila celé dopoledne. Můžu jít až na další přednášku a zajít do kavárny na čajík. Aspoň se tu trochu porozhlédnu. Město mě láká. Jo, to bude nejlepší. Sbíhám po schodech k východu, když tu se srazím s nějakou holčinou. Prostě se mi připletla - evidentně nevnímajíc - do cesty. "Promiň", omluví se, jsem tu nová a vůbec nevím, kam mám jít. Nevíš, kde je učebna 34 B?" "To nevím, jsem tu taky nová", odvětím. "A na jakou přenášku to jdeš?" optám se spíš jen ze slušnosti. "Na dějiny filosofie." Zbystřím. "Hele, tam bych měla být taky. A ty víš, kde to má být? V 23 B nikdo není." "Mám tu napsáno těch 34 B." "Aha... a kde jsi to zjistila?" "Říkala to jedna holka od nás. Náhodou jsem ji včera večer potkala na koleji, prý je na rozvrhu změna." "Tak tím se všechno vysvětluje. Hele, zkusíme to najít, je to tu špatně značený, ale ve dvou to snad půjde líp." "Jé, já jsem tak ráda, že jsem tě potkala", usměje se na mě ta holka. "Jsem tady úplně ztracená." Taky se na ní usměju a pomyslím si něco o oněch pověstných náhodách.

"A kam jsi vlastně šla?" zeptá se najednou. "Vždyť máme školu? "Co je ti do toho?" mám chuť odpovědět té ošklivé holce. Jo, je ošklivá, malýma očkama na mě šilhá zpod srostlého obočí a pod nosem jí raší tmavý knírek. Což o to - mezi náma, taky ho mám, i když asi ne tak výrazný. Ale proč s tím proboha něco neudělá? Jasně, móda nám nediktuje se ho zbavovat a dokonce někteří tvrdí, že ženy s knírkem jsou vášnivější, no, zkrátka, že jsou lepší v posteli, ale já ještě nepotkala nikoho, kdo by to potvrdil... a vlastně ani nikoho, komu by se líbil. I já sama jsem to dostala na gymnáziu sežrat. "Skandálně" jsem si políčila na hocha o tři roky mladšího než já. Vždycky jsem si vybrala toho, koho jsem chtěla a neohlížela se na ostatní, tudíž i v tomto případě. Padla nějaká pusa, pak se se mnou rozešel - prý mě nemiluje. Tak ať - sice mi bylo pár dní zle, ale brzo jsem to rozchodila. Jenže čím mě pak dokonale vytočil, bylo, že začal po škole roznášet, že mám kníra!! Nikdy předtím mi nepřišlo, že by byl nějak moc vidět a že bych vypadala jak babochlap (tak jsme s kámoškama nazývaly ženy - mužatky). Hodně se mě tenkrát dotknul a i když jsem to nikomu nepřiznala, od té doby si pečlivě vytrhávám chloupky nad horním rtem. Což mi zůstalo dodnes. Toť ve zkratce historie jednoho kníra.

"Ále, vytočilo mě, že nemůžu najít posluchárnu, ve které jsme, tak jsem šla pryč", odpovím nakonec. "Fakt? No to jsi vodvaz, to bych si netroufla", vykulí na mě oči ta holka. "Jinak, já jsem Marie", podává mi ruku. "Ella", stisknu nabízenou dlaň. "A co jsem asi měla dělat, když jsem vůbec netušila, kam se přesunuli?" "Hm, to je fakt, ale stejně...no, snad je teď najdeme. Vůbec se tu nevyznám." "To mi povídej." Stoupáme opět po schodech nahoru. Všude ticho jak v hrobě, jen zpoza některých dveřích se ozvývá tlumené monotónní huhlání, jež zřejmě patří zaujatým přednášejícím. Začíná se mě zmocňovat zvědavost a po boku Marie se překvapivě rychle uklidním. Paradoxně je to asi tím, že ona nervózně pobíhá ode dveří ke dveřím a mele páté přes deváté. Vlastně z člověka sejme tu starost, když ji vezme celou na sebe. "Tady to přece někde musí být", říká snad už po sto padesáté.

Vystoupáme do dalšího patra - držím se za ní a dostanu příležitost prohlédnout si ji celou. Hm, postavu nemá tak špatnou, možná trochu větší zádek, ale to asi taky dělá ta nemožná šedá sukně s kapsami. Vysoká je přibližně jako já, což mě překvapilo, na gymnáziu mi občas nadávali do skřetů. Přitom jsem rostlá celkem normálně, až na ty ženské proporce tedy, ale s výškou jsem byla vždycky spokojená. Ale má krásné vlasy. Rovné, tmavě hnědé, lesklé, až do pasu. Hm, ale stejně pro mě není žádná konkurence. Jsem zvědavá na ostatní holky. Musím se prosadit už od začátku a dát jim najevo, s kým mají tu čest. Určitě to budou samé rakouské slepice! Zvláštní, že zrovna Marie je Češka.

Ač zabraná do přemítání, najednou mě z něho vyruší poměrně hlasitý řehot. Na konci chodby zejí dokořán otevřené dveře. To je divné. "Hele, vidíš to?" zatahám svou společnici za rukáv. "Co?" Ona je snad natvrdlá. "No támhle, nejsou to holky od nás?" "No jo, možná máš pravdu, tak se tam půjdem podívat." "Ahoj, prosím vás, nejste náhodou z filozofie?" "Jo, to jsme", odpoví jedna přehnaně nalíčená slečna. "A čekáte na přednášku z dějin filozofie?" "To teda čekáme a furt nikdo - kdoví, jestli vůbec ..." dozvíme se od její sousedky - šíleně prsaté blondýny. "Tak díky", ozve se Marie a zasedneme do nejbližší lavice. Po dalších dvaceti minutách přednášející pořád nikde, ale nikdo si netroufne odejít. Přestože už po čtvrt hodině bychom na to měly právo. Já jsem ráda, že sedím, tak kam bych se hnala. Aspoň mám čas si všechny důkladně prohlédnout. No nic moc, žádné extra krásky, na ty mám, ujišťuji se. Marie pořád něco říká, asi mi brzo vymluví díru do hlavy. Ale i přesto jsem ráda, že jsem se s ní seznámila - zdaleka už se necítím tak sama.

Přednášející nakonec vůbec nepřišel. Vzhledem k tomu, že dějiny filozofie byl jediný předmět za celý den, hodně rychle jsem se ocitla zpátky u babky v domku. Den utekl šíleně rychle, možná i proto, že jsem se začala starat sama o sebe. To znamená dojít na nákup, umýt pár kousků nádobí, udělat večeři... pak bych měla zase umýt nádobí. Houby! Nic nebudu mýt. Tak to dělala vždycky doma máma. Hned po každém jídle se muselo umýt nádobí. A to ne. Tady si dělám věci, jak chci já, a když nebudu mít náladu, nechám nůž zapatlanej klidně týden - ať si třeba shnije. Jé, to je osvobozující pocit.

Ale co budu dělat? Doma jsem si po večeři většinou povídala s mámou. To bylo super. Nebo jsem šla s kámoškama... do salonku...ach jo, úplně mě svrbí nohy, jak bych tam šla! Jo, jasně, osmdesát kilometrů. Tak za tři dny bych tam došla. Pokud bych cestou někde nezdechla. Nejsem zvyklá moc chodit. Vlastně nejsem vůbec fyzicky zdatná. Mohla bych onemocnět, jako dřív. Vždycky, když jsem se namohla venku, byla jsem nemocná. Na gymnáziu to tak vždycky bylo. A nevěřila jsem, že teď by tomu mohlo být jinak. Vytahuju zase papírky od Igora. "Jak se má Ellinka?" "Dobře a Vy?" odpověděla jsem tenkrát. "Skvěle, zrovna přišly nějaký holky..." "Tak to nebudu rušit :)" "Nerušíš. Co máš na srdci?" "Ále, štvou mě holky." "Už přestaly tě uctívat?" "Mě neuctívaj." "Nee? Já viděl něco jinýho." "Tak byste si měl pořídit silnější brýle." "Nebuď drzá. No a čim tě teda štvou?" "To je těžký říct, prostě vůbec nepřemýšlej jako já." Jo a na to mi hrozně dlouho neodepsal. Tak jsem se naštvala. Pak mi od něj přišlo jen: "Tak to je blbý." On se mi snad posmívá. No jo, pan chytrej, životem zkušenej a zkoušenej, podle něj řeším blbosti, jen on zná tajemství světa. Do háje s ním. "Ok, tak si to užijte s holkama, nebudu rušit." "Tady nejsou žádný holky." "Já myslela, že máte dámskou návštěvu..." "A víš, co to znamená myslet? Hovno vědět." Tenkrát mě vytočil do běla, ale teď se tomu musím smát. Ach jo, jak strašně bych si s ním potřebovala promluvit! Pak mě napadne spásná myšlenka. Jasně, pořídím si holuba. A budu ho brát s sebou sem, aby se naučil lítat od Hradu a vracet se ke mně. To je ono. Úplně jsem se nadchla. Hned zítra nějakého seženu.