Tisíc a jedna noc XVII: Vídeň
Tak jsem se s "velkou slávou" odstěhovala do Vídně. Tedy - vždy jen na všední dny, víkendy jsem musela trávit doma. V den odjezdu se mě zmocnila rezignace. Záchvaty paniky jsem si prožila zhruba týden předem a teď jen tupě zírám z okýnka vlaku a nejradši bych jela až na konec světa. Prostě mě napadá, že nevystoupím tam, kde mám, ale odjedu co nejdál. Nemám energii a chuť se s něčím prát, nechci změny, netoužím po ničem novém. Chci se jen někam zašít, lehnout si a ležet do skonání světa. Ať mi všichni dají pokoj. I když.... jednoho člověka bych si po svém boku v té rezignaci dokázala představit. On je moje záchrana. Jenže vím, že jsem moc velký zbabělec na to, abych se vydala neznámo kam. A tak tedy vystupuji na hlavním nádraží a s těžkými zavazadly se plahočím ke svému novému domovu.
Pod tíhou nákladu sotva popadám dech a po chvíli mi na zádech vyrazí nepříjemný, studený pot. Abych tak ještě nastydla hned první den! To se nesmí stát, nemůžu teď zameškat, určitě bych to už nikdy nedohnala. Ještě mám v živé paměti, jak jsem na gymnáziu byla neustále nemocná, pořád dokola rýma a kašel, byla mi zima a cítila jsem se zle. Když si na to vzpomenu, všechno se ve mně sevře. Musím udělat všechno pro to, aby se nic takového už neopakovalo. Však jsem si s sebou vzala dostatek teplého oblečení. Zajímavé je, že za celé čtyři měsíce prázdnin jsem ani jednou nezastonala a cítila se výborně. Dokonce jsem objevila kouzlo nenáviděného alkoholu. Hmm... vzpomínka na sklenku červeného je jako živá. A spojená s Igorem. Copak asi dělá?
Představím si, že by mě teď viděl. Co by si pomyslel? V zádech pocítím příjemné zamrazení a přece jen se pod tíhou nákladu trochu narovnám. Myšlenka na něj mi dodá krapet energie a bojovné nálady. Vzhůru do toho, přece neuteču! Nic není tak horké, jak se uvaří. Nuceně rázným krokem se přibližuji ke svému novému domovu. Pronajala jsem si pokoj u cizí, staré paní, protože jsem neměla jinou možnost. Na univerzitě mi řekli, že na koleji pro mě již není místo - prý bydlím příliš blízko a mohu každý den dojíždět. To určitě! Však my všichni Češi víme, jak to je. Přednost dostali německy mluvící. Dojíždět! Pche! Každý den by mi to zabralo minimálně čtyři hodiny a těch peněz! Nedokážu si představit, kde by na to naši vzali. Jistě, někteří studenti si přivydělávají... ale já se chci věnovat jen studiu, nevím, kde bych ještě brala energii na práci.
Sotva popadajíc dech se doplazím k brance svého nového domova. Otevře mi stará paní, o níž ještě nevím, co si mám myslet. Ale bezpečně vím, že kdákající slepice všude kolem se mi ani trochu nelíbí. Odjakživa mě ten jejich zvuk vytáčel. A co teprve kohout brzo ráno. "Babku", jak jsem ji pokřtila hned při našem prvním setkání, když mi ukazovala mou budoucí světničku, si zkoumavě prohlížím a myslím jen na to, aby mi dala co nejdřív pokoj. Jenže ona hned začne klevetit a na závěr se dozvím, že kupovat mléko od tlustého mlékaře je lepší než od hubeného. Mlíko nepiju. Takže nezájem.
Asi po dvou hodinách (nebo mi to aspoň tak připadá) mi předá klíče a já se konečně zavřu v pokoji. Líbí se mi, je útulný. Ale bohužel i přes zavřené okno pořád slyším ty šílený slepice. Navíc je tu docela zima. Snad mám aspoň teplou peřinu. Najednou na mě padne šílená nálada. Směska úzkosti, beznaděje a strachu. Připadám si jak vyhnanec. Sama... Ach bože, jak moc bych potřebovala mluvit s Igorem. Jenže to nejde. Jak asi taky?! Je x kilometrů daleko... Zalovím v kufru. Vytáhnu hrst papírků. Musela jsem si je vzít s sebou. Jsou to všechny vzkazy, které mi kdy poslal. Že bych si pořídila holuba? "Všechny jsou stejný a vždycky se nějaká pipina do postele najde", padne mi do ruky jeden z posledních lístků, co jsme si psali. "Vy máte rád pipiny?" poslala jsem mu tenkrát zpátky. "Do postele je to jedno." "Nepipiny Vám nedaj, co?" "Daj." "To bych chtěla vidět." "Přijď se někdy podívat v noci dolů do salonku a uvidíš. Nebo pojď se mnou někam do krčmy." "Jo, to určitě, na Vaše orgie nejsem zvědavá. Stejně byste žádnou nesbalil, kdybych tam byla s Váma." "Pravda, vzbuzuješ hrůzu." "To si pište." Fuj!! Vjede do mě vztek. Úplně zle je mi z těch jeho keců. Jasně, všechny jsou pipiny, všechny dostaneš do postele, nikdo na tebe nemá. Ty je pak odkopneš a ještě předtím se jim vysměješ do xichtu. A proč taky ne, když jsou to pipiny?
Pokouším se brzo usnout. Chci být ve škole čerstvá. Ještě, že tam musím, aspoň přijdu na jiné myšlenky. Tohle je fakt na hlavu. Jak se tak snažím usnout, najednou uslyším divné zvuky. Co to je? Minuty se vlečou a zvuky neustávají. Sakra, při tom se NEDÁ usnout! Zní to jako tkalcovský stav - ale proč by někdo tkal o půlnoci, to mi hlava nebere. Už začínám supět vzteky, ne, v tom spát nebudu. Odhodlám se k průzkumu. Potichounku pootevřu dveře a kouknu do tmavé předsíně. Z pokoje naproti proniká paprsek světla a zvuky jsou silnější. Bosa se vykradnu do chodbičky a nakouknu opatrně do světnice. A opravdu - uvidím babku sedící zády ke dveřím, zabranou do tkaní. Bože, proč? Proč nejde spát? To se furt říká, jak starý lidi chodí spát brzo a ono houby. A nebo aspoň já mám takovou smůlu.
Ale co mám dělat? Netroufnu si jí říct, že mě ruší a pak mám za to na sebe vztek. A mám vztek na ní. A na pitomý slepice. A na hnusnou Vídeň. Ležím v posteli a s každým dalším úderem stavu se mi zrychluje tep. Mám chuť mlátit hlavou do zdi. Místo toho se bezmocně rozbrečím. Zapálím si svíčku. Vytáhnu papírek od Igora: "Co tě nezabije, to tě posílí". Rozbrečím se ještě víc. Až se konečně probrečím až do spánku.
Alena Šnajdrová
Sebevědomí chlapa poznáš podle toho, jak vypadá jeho žena
Málokterý muž s nízkým sebevědomím má po svém boku ženu, za kterou se kdekdo otočí. Obecně by se tedy dalo říct, že sebejistý muž uloví dámu hezkou a zakomplexovaný ošklivou. Ovšem je to opravdu takhle jednoduché?
Alena Šnajdrová
Jak jsem se vyrovnala se závistí
Kdo tvrdí, že nezávidí, ten lže, a závidí ještě víc. Závidím taky a některým lidem některý věci fakt hodně. Občas i kamarádům, za což se stydím. Ale je to lidské a záleží hlavně na tom, jak se svou žárlivostí naložíme.
Alena Šnajdrová
Pomoc, Alenka nosí pořád sukýnky - všechny chtějí být jako Alenka
Preference šatů a sukní se u mě začala zcela zjevně formovat už ve třech letech. Holka nosí sukně a co má být? Pozastavuje se nad tím někdo? Ano, neustále... a nejen pozastavuje, někomu to vysloveně vadí.
Alena Šnajdrová
Rallye letní gumy
To se takhle v půlce listopadu objednávám na začátek prosince na přezutí pneumatik. Jo, jsem lempl, ale co se asi může stát? V nejhorším případě napadne jeden den centimetr sněhu, aby druhý den zase roztál. Nebo ne?
Alena Šnajdrová
Nechci chlapa s nižším vzděláním
Tedy s nižším, než mám já. Na sociálních sítích se zmíněný exemplář obvykle profiluje jako absolvent "Vysoké školy života". A osobně? Netřeba pátrat, on mi to vždycky spolehlivě řekne sám...
Alena Šnajdrová
Svět patří těm, co se nepos**ou
V životě jsem se naučila jednu důležitou věc - člověk musí umět rozlišit, před kým a kdy může bezpečně odhalit svoje strachy a skutečné emoce a kdo jich obratem ruky zneužije.
Alena Šnajdrová
Jak (ne)(s)balit učitele - učitel druhý
Na střední škole už jsem na(ne)štěstí svou snahu o sbalení učitele neopakovala, ovšem na vejšce mi spadla brada hned první týden zimního semestru, kdy se v učebně zjevil on - magistr Zajíček - a já se okamžitě zamilovala.
Alena Šnajdrová
Pomoc, nesnáším telefonování
Už prakticky od dětství se s tím potýkám. Stokrát radši jdu někam osobně, než bych tam volala. Do jisté míry mě vysvobodily emaily a esemesky. Neznámá čísla neberu a známá jak kdy... Naštěstí vím, že v tom nejsem sama.
Alena Šnajdrová
Jak se mi splnil sen aneb intuice, část druhá
Vědci tvrdí, že člověk zdaleka nevyužívá veškerou kapacitu svého mozku. Někteří dokonce odvážně udávají nevyužitost až osmdesátiprocentní. A zjistili už, co jsou sny, kde se berou a proč?
Alena Šnajdrová
"Poslouchejte svou intuici", slyšíme všude...
Ale co vlastně je, ta intuice? Dlouhé roky jsem pokaždé nervózně váhala, když jsem si ve složité situaci vzpomněla na radu, že jí mám naslouchat. Já nevím, nevím, křičela jsem v duchu... až nedávno jsem pochopila...
Alena Šnajdrová
Chceme více žen v politice - ale musejí se chovat jako chlapi
Jednou jsem zahlédla článek, který řešil zavedení kvót pro zvýšení počtu žen v politice v jisté skandinávské zemi. Na první pohled to vypadá v pořádku a žádoucí, ovšem pak jsem konečně pochopila, co mi tolik vadí.
Alena Šnajdrová
Jak jsem se zamilovala do učitele - učitel první
"Zamilovat se do učitele je snadný", povídá jednou kámoška. "Nemusí se snažit o pozornost, protože se na něj stejně furt díváš, a už jen tím, že je učitel, jedinej v tý třídě a starší, má navrch třeba před tvejma spolužákama..."
Alena Šnajdrová
Jak jsem vystoupila z vlaku
Odevšad se hrnou motivační články, jak nemáme být ovce, chovat se stádovitě a srovnávat se s ostatními. Jsem sice ten poslední, kdo by nesouhlasil, ale na druhou stranu si říkám, jestli takové jednání není vlastně přirozené...
Alena Šnajdrová
Paní, můžete mi říct, jaký je rozdíl mezi orálním a análním sexem?
Tři dámy (kamarádky), postupně nakráčejí k němu do obchodu. První má v úmyslu koupit suvenýr. Druhá mlčí a třetí ihned po příchodu svými uměle vylepšenými rty opovržlivě prohlásí: "Fuj, tady to smrdí..."
Alena Šnajdrová
Proč lidi lžou
Jako dítě jsem nechápala, proč moji vrstevníci rodičům lžou. Neměla jsem tu potřebu a připadala si lepší než oni. V dospělosti pak přišli určití lidé a s nimi i moje lži. Asi nejsem lepší, jen jsem měla lepší výchozí podmínky...
Alena Šnajdrová
Paní učitelka svině - 3. díl
Třetí a závěrečný díl minisérie o tom, jak jsem bojovala s učitelkou fyziky. Blíží se konec školního roku a mně hrozí propadnutí, přestože jsem se právě dozvěděla, za jakých okolností mi byla připsána čtyřka z testu...
Alena Šnajdrová
Paní učitelka svině - 2. díl
V minulém díle jsem nastínila svůj boj s učitelkou fyziky a končila tím, že se za ní moji rodiče vypravili do školy na konzultaci... Jak to celé probíhalo, a i něco víc, se dozvíte v následujících řádcích.
Alena Šnajdrová
Paní učitelka svině - 1. díl
Přišla nová učitelka na fyziku - prý z nějakýho matematicko-fyzikálního gymnázia. My jsme podle ní byli zřejmě dementi, který je nutno pořádně proškolit. Všechny metody dovoleny. Což se mi vůbec nelíbilo.
Alena Šnajdrová
Ranní ptáče dál doskáče, víc toho sežere a dřív chcípne
A já zase žeru v noci, což je prý horší... Mimochodem nadpis je jen z kategorie blbých vtipů, který jsem kdysi kdesi četla. Nicméně u sov a skřivanů ještě chvíli zůstanu. Aneb co se mi do předchozího článku nevešlo.
Alena Šnajdrová
Noční sova nebo rozmazlený lenoch?
Odmalička se potýkám s problémy usnout včas a ráno brzy vstát. Obvykle nezaberu dřív než v jednu a nefunguju před devátou ranní. Jsem líná a rozmazlená?
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 175
- Celková karma 23,78
- Průměrná čtenost 1269x