Tisíc a jedna noc XI: Psi

Šokující noc, kdy nevěřím vlastním uším. Rozšiřuji si obzory a odmítám uvěřit. Noc, od níž můj pohled už nikdy nebude stejný. Nepsané heslo zní: Nepotřebuji chlapa, stačí mi pes...

Skoro čtrnáct dní mi trvalo, než jsem se rozhoupala. K čemu? Jít za Igorem sama, bez kamarádek a otevřeně přiznat, že jdu za ním. Nakonec však převážila zvědavost a touha ho zase vidět nad mou "hrdostí", takže jsem se jednoho příjemného, letního večera vydala opět do salonku.

Pomalu, váhavě, vstupuji na nádvoří a v jednu chvíli mám chuť obrátit se zpátky a utíkat pryč, jen abych byla co nejdál. Jsem strašně nervózní. Slyším tlukot vlastního srdce a zase se mi třesou ruce. Sakra! Proti mé vůli mi navíc letí hlavou myšlenky, za něž se hluboce stydím: Bože, jsem trapná! Vysmějou se mi. Budu za kašpara, když všichni uvidí, jak za ním lezu. On na mě určitě není zvědavej, dá mi to sežrat. Ušklíbne se a pošle mě domů! Nebude si mě všímat a já budu vypadat jako hlupák. A nebo si naopak bude myslet, že je ruka v rukávě a znásilní mě. Protože jsem mu přece sama vlezla až... Ne, ne, ne! Dost! Takhle nesmím přemýšlet, mám přeci odvahu, ne? Už jsem toho dokázala spoustu nebo ne? A mnohem horší věci. No, vzpomeň si, jak jsi oslovila na trzích toho úplně cizího mladíka a pozvala ho na schůzku! Sice z toho pak nic nebylo, ale šel. Tak proč by se nad tebou měl ošklíbat nějaký Igor? A pokud ano, není trapas na tvojí straně, ale na jeho. Protože ubohý je ten, kdo nic nezkusí a ne ten, který se snaží a nepovede se mu. Přece nejsi srab. Musíš to udělat! Jinak si nebudeš moct vážit sama sebe.

Silou vůle tedy nakráčím až ke dveřím salonku a snažím se udržet alespoň jakýs takýs sebevědomý výraz. Ale nevím, jestli se mi to vůbec daří. Vezmu za kliku a vstoupím. Už není cesta zpět... Nejistě se rozhlédnu, Igora nevidím. Situace se komplikuje, opravdu se na něj asi budu muset zeptat. Zdálky mi kývne na pozdrav Kamila, která však hned nato zmizí někam za roh. Salonek je dnes naštěstí poloprázdný a nikdo mi nevěnuje pozornost, takže se můžu na chvíli zastavit a přemýšlet co dál. Notnou chvíli přešlapuju na místě a neobjevit se znovu Kamila, asi tam tvrdnu dodnes. Jen co jí uvidím, trhnu sebou - nesmím dát najevo rozpaky! "Něco k pití?" "Ano, děkuju, to červené víno z Itálie a sednu si dolů." Kývne a já se odeberu do podzemí, do klidu tiché hudby a milosrdného šera.

Prostě jsem se na něj nedokázala zeptat. Jako by mě někdo držel pod krkem a škrtil a škrtil. Prostě posedím a počkám. Když nepřijde, jeho smůla. Trvá to celou věčnost. Dokonce si začínám myslet, že na mě i Kamila s tím vínem zapomněla. Když už si říkám, že nemám zapotřebí se nikoho doprošovat a začínám koketovat s myšlenkou na odchod, v gramofonu zachrčí, až sebou trhnu a na schodech se ozvou pomalé kroky. To není Kamila! "Nazdar, co ty tady?" uvidím Igorovu rozesmátou tvář. "Ták, jsem šla okolo a dostala chuť na víno." "Zase svařáček?" "Ale ne, dneska je moc horko, jen víno." Všechno ze mě rázem spadne. Naše setkání je tak přirozené, že se mi z vteřiny na vteřinou rozváže hrdlo a přestanou třást ruce. Už se cítím zase silná v kramflecích. "Pojďte si sednout", pobídnu ho. "Tak pojď nahoru." "Já bych radši zůstala tady, líp se tu povídá, nahoře jsou vždycky ty úchylný Arabové." "Nikdo tam není." "Ale určitě přijdou... prosím! Co se vám tady nezdá?" "No dobře, tak počkej..." V momentě je zpátky se šálkem turecké kávy. Když si sedá, hlasitě mu lupne v koleni. "Ááá, vidíš, já ti říkal, že sedět na zemi není pro moje starý kolena." "Vy a starej jo?" ušklíbnu se. "Hlavně, že holky si hledáte jak ve dvaceti." "Asi proto, že ve dvaceti jsem žádný nehledal." "To si teda ani nedokážu představit. A co vaše žena, chodí sem někdy?" Dopředu znám odpověď. "Má manželka? Ne..." "A kde žije? Tady na Hradě?" "Jo, v zadním křídle, tam, jak je ta bílá věž." "Aha... A proč sem nechodí? Vy jste jí to zakázal?" "Ne, ona nechce." "Asi ví, proč. A proč jste se vlastně oženil?" "Protože jsem se zamiloval." Jak prosté... Ale nějak si tento cit u něj nedokážu nevímproč představit. "Vaše žena je Češka?" "Jo." Tak už aspoň chápu, proč umí tak dobře mluvit. "Máte děti?" "Jo." "Kolik?" "Vím o čtyřech." Dám se do smíchu. "No jo, je mi to jasný." "A kolik je nejstaršímu?" "Jako tobě." "A nejmladšímu?" "To se neříká." "A to jako proč?" Řečnická otázka, vím, že mi neodpoví. Taky, že ne.

"Proč si pořád hledáte ty holky? Co z toho máte?" udeřím na něj. "Baví mě to", pokrčí rameny. " Nechápu, vždyť je to furt to samý! Jak se tím můžete bavit?! Ani trochu vám to není blbý vůči vaší ženě?" "Musíš být hrozně dobrá v posteli." Cože? "Proč jako?" odseknu, aby si nemyslel, že mě rozhodil. Ha, ha, ha, už chápu, rozčiluju se, jsem vzteklá, což se rovná, že si to každý hned spojí se sexem. Jenže chudáka asi ani nenapadlo, že jsem ještě nespala s nikým. Tak jak můžu být dobrá v posteli? Čekám na odpověď. Opět se dočkám jen pokrčení ramen. "Jednou jsme se o tobě se Zdislavem bavili..." "Jen jednou?" skočím mu do řeči. Bez reakce pokračuje: "A oba jsme říkali, že musíš být dobrá v posteli. Jen v jedné věci jsme se nemohli shodnout. Jeden tvrdil, že ano, druhý, že ne." Tak to je pořádná hádanka! Už se však na nic neptám, nechci působit jako slepice, která nechápe. Však já sama přijdu na to, o čem je řeč. "Hm... hezký...a víte, co by mě zajímalo? Když tady furt vykládáte, jak dostanete každou, odmítla vás někdy nějaká?" "Jo... třeba když jsem byl kdysi v jednom hlavním městě...", začne vyprávět. Ani nedutám, uši nastražené.

"Šel jsem takhle s kamarádem po městě a uviděl krásnou holku. Velmi krásnou. Řekl jsem si: tu musím mít! Šla rychle a v náručí nesla psa. Odpojil jsem se od kamaráda a vydal se za ní. Na jednom rohu jsem ji dohonil: ´Slečno, počkejte!´ Neochotně se zastaví a netrpělivě se zeptá, co potřebuji. ´Nešla byste se mnou na kafe?´´Nešla, nemám čas´, otočí se a odchází. Trochu se podivím." "No jistě, jak je možné, že by vás nechtěla, že?" neodpustím si rýpnutí. Moje poznámka ho nerozhodí a pokračuje dál: "Nedám se odbýt a zeptám se znovu: ´Ani chvilku byste neměla čas? Nezdržím vás...´´Opravdu ne´, zavrtí hlavou. ´Kam tak spěcháte?´´To je moje osobní věc.´´To ano, ale mě to opravdu hodně zajímá. Nelíbím se vám, proto nechcete jít?´´S tím to nesouvisí, zkrátka mám teď něco lepšího na práci.´´A co?´jsem neodbytný. ´Vidíte tady toho psa?´. "Kývnu." ´Támhle za rohem je park, půjčují psi. Tenhle je můj oblíbený, ale mám ho jen na hodinu. S váma nepůjdu na kafe, protože on je lepší. Nepotřebuju chlapa, tenhle to udělá, jak to mám ráda a odpadají všechny protivné věci, které musím absolvovat s mužem. Maximálně si to užiju. Chápete?´

"Cože???" třeštím oči, když mi dojde smysl jeho vyprávění. "Chcete říct, že ona si tam půjčovala psa na sex?" "Jo." "Tomu nevěřím, vždyť to je šíleně úchylný! A navíc... to přece ani technicky nejde." "Proč by to nešlo?" "Psi přece nemají tak velký... penis." "Tak se někdy pořádně podívej na psa. Jo a mimochodem, ta slečna se mnou pak na kafe šla, druhý den... když neměla psa", dá se do svého divokého záchvatu smíchu. A já? Od té doby chodím a dívám se psům na penis - abych se vždy znovu přesvědčila, že to JE technicky možné...