Tisíc a jedna noc X: Písmo

Hravá noc, plná zábavy, ale já chci víc. Poznala jsem něco jiného a už se nechci vracet zpátky. Noc, kdy se fascinace stupňuje - čím méně si ji uvědomujeme, tím více jsme ztraceni. Nepsané heslo zní: Malé písmo rovná se slabá osobnost...

Několik dní jsem musela myslet na naše noční posezení v salonku. Jen my dva, mezi čtyřma očima, nekonečné povídání. Ach bože, chci znova, chci ještě, chci víc! Ale přece za ním nemůžu jen tak přijít - JEN za ním! To by si o sobě myslel kdoví co a já bych se pořádně ztrapnila. Ne, ne, nebudu dolézat. To prostě nejde. Musím vydržet.

Ale s holkama za zády se za ním vypravit můžu, že... Tak se tedy stalo. Podaří se mi v sobě zatlačit ty ozvěny ženskosti a jemnosti, které se probudily k životu v den mých narozenin, opět nahodím rozevláté červené oblečení, ostré linky kolem očí a výraz "dejte si na mě pozor" a vyrazím s Norou a Ninou na Hrad. Jaké je mé zklamání, když vstoupíme a já ho nikde nevidím. Možná je zalezlý ve své pracovně, uklidňuji se, jenže celou další hodinu se nic neděje. Tedy, neděje v tom smyslu, že by se objevil. Já se naopak číním, neustále mžourám z okna do tmy, jestli ho neuvidím odněkud přicházet. Kde by mohl být? Je vůbec na Hradě? Pokud ne, tak kam šel? Co asi dělá? Přijde dnes? Kolem projde Kamila a já mám šílenou chuť zeptat se jí, jestli neví, kde je Igor a kdy přijde. Jenže to nejde, dala bych jednoznačně najevo, že mě zajímá. Pak kolem projde ještě Jaroslav. Otlemí se (asi věří, že se usmívá) svými plechovými zuby. Tak jeho bych se nezeptala ani za nic, radši bych si jazyk ukousla. Pak mě však upoutá něco jiného - on se zastaví těsně u Kamily a v důvěrném náklonu jí cosi zašeptá. A ona vypadá, že jí to vůbec nevadí, naopak. To nechápu, takový hnusák!

Měly jsme si sednout dolů, tam žádná okna nejsou, napadne mě, když už postopadesáté vyhlédnu ven. Protože už mám co dělat, abych před kamarádkami skryla své nutkání, prohodím najednou jakoby nic: " Nepůjdeme si sednout dolů? Je tady hrozný hluk, už mi to leze na nervy. Naštěstí mi nahrává parta Rusů u vedlejšího stolu, kteří jsou pohlceni tou divnou hrou a mlátí kostkami do dřevěné podložky o sto šest. "No, můžeme, mně je to jedno", pokrčí rameny Nina, ale Nora se začne oblékat do kabátku: "Holky, nezlobte se, ale musím už jít, slíbila jsem mamince doma pomoct, má toho teď hodně." "To je škoda", reaguje Nina, jen já jsem jako ve snách a myšlenkami se toulám daleko od reality. Pak se však proberu:" Jo, je to škoda, ale když musíš, tak musíš, měj se hezky a opatrně venku." Nora se tedy zvedne, my také s úmyslem přesunout se dolů. Když tu najednou uslyším zvenku bujarý smích.

Srdce se mi rozbuší, neb ten smích poznám na míle daleko. Zvědavě vyhlédnu ven a co nevidím! Cípy dlouhého pláště vlají za jezdcem jako prapor noci, sněhobílý kůň svítí do tmy a mohutně oddechuje a já zírám na ten výjev. Jako bych se ani nemohla pohnout z místa. Ach bože, nesmím vypadat tak fascinovaně, prostě přijel Igor, no a co. Nejspíš od nějaké milenky, to je mi pane opravdu hodné obdivu.

Přeci jen mě tohle napůl vědomé, napůl podvědomé shazování situace vrátí zpět do reality, takže si všimnu zajímavého kontrastu - černý jezdec, bílý kůň a zvíře je navíc poměrně staré a unavené. Jezdec jej štval vysokou rychlostí, to je vidět. Což o to, barva se dá vysvětlit jednoduše - právě onou touhou po protikladu, ale proč jen si nepořídil nějakého mladého, energického koně? Peněz má jistě dostatek. Nestačím však už rozpřádat žádné teorie, neboť se rozrazí dveře a já stojím přímo před Igorem a zírám na něj. "Nazdar krasavice", mrkne na mě. Sakra, nějak rychle ustájil. A nebo jsem byla tak dlouho zamyšlená? Nedokážu objektivně posoudit. Nina nervózně postává vedle mě. "Dobrý večer", odpoví na pozdrav. "Dobrý večer, no konečně, už tu na vás čekám", prohlásím sebevědomě, myslím ale, že se mi klepou ruce. Nejlepší, jak schovat pravdu, je přehnaně na ni upozornit. Aneb po svícnem je největší tma, a když už mě tu načapal s málem otevřenou pusou... Usměje se: "Přijdu dolů.." Zase ten mnohoznačný výraz ve tváři.

Nechci přiznat ani sama sobě, že na něj napjatě čekám. Snažím se však ze všech soustředit na věc, kterou právě řešíme. Pak ho konečně vidím přicházet. Přisedne si k nám na zem na zdobené polštáře, v ruce malý šálek se silnou kávou. "Á copak to sepisujete?" povytáhne obočí, když vidí mě s tužkou, jak čmárám na malý papírek čísla. "Ále, děláme takové schéma, co se týče karet..." "A co jste vymyslely?" Vím, že si nás dobírá, jeho tón hlasu mluví za vše. "To vás nemusí zajímat..." "Proč ne? Schválně, vylož mi, jsem zvědav, co karty na mě prozradí." Jeho ironie mě nadzvedává ze židle. " Nebudu vykládat někomu, kdo se tomu vysmívá. A vůbec, nechápu, proč se musíte pořád navážet do karet, však vám je nevnucuju." "A ty jim věříš?" Dobrá otázka. "Nejsem slepým otrokem, když mi například vyjde, že vztah s tímhle klukem nebude stát za nic, neřeknu si: Aha, karty předpovídaj, že je to k ničemu, tak s ním ani nepůjdu na rande. To nedělám. Spíš jsem třeba víc ve střehu a sleduju, jak se bude situace vyvíjet. A pak srovnám výklad s realitou. Je to vlastně jakási moje intuice promítnutá do karet." "Na to já nepotřebuju karty", utrousí. "Tak to jste úžasnej, tleskám." "No, no, no, Ellinko, nerozčiluj se", začne se řehtat a přátelsky mě pohladí po vlasech jako nějakého blbečka. Cítím, jak rudnu. Doufám tedy, že pouze vzteky... Naštěstí je v salonku dostatečné šero. Igor mi najednou vezme z ruky tužku a podá ji i s papírkem Nině. "Na, podepiš se...a pak ty", obrátí se ke mně. "A to jako proč?" založím si ruce v bok. "Tak... písmo na člověka hodně prozradí. Silné osobnosti mají velké a čím slabší, tím píšou mrňavější blechy." "No tak dobře", souhlasí Nina a podepíše se. Její písmo moc dobře znám... a přijde mi teď nějak větší než obvykle. Aha! Najednou mě to trkne. Tady vůbec nejde o to, co prozradí v pravém slova smyslu, ušil na nás boudu. Chudák, myslí si, že když nám předem řekne, jaké písmo podle něj mají silné osobnosti, začneme se do něj stylizovat. Jak průhledné! Nedám na sobě nic znát a když se chopím tužky, snažím se ze všech sil psát jako obvykle. Ale musím přiznat, že to jde horko těžko. I když vím, o co jde, nechci vypadat jako slabá osobnost. Zlobím se na sebe. Ještě nikdy jsem se při podepisování takhle nezapotila. Dostal nás tam, kam chtěl. Sakra!

"Vy jste to zvětšily, když jsem vám to řekl předem, že jo?" Už mi jde s tím svým urputným smíchem na nervy. "A proč bysme to jako dělaly? Beztak jste si všechno vymyslet určitě", odseknu. "Jo, my takhle píšeme normálně", přidá se kamarádka. "Už zase papouškuješ, co ona řekne." "Ale když to je pravda...!" brání se Nina. "Dobře a teď vy", přisunu k němu lístek a tužku. "Co já?" "Nedělejte hloupýho, podepsat, šup." To jsem tedy zvědavá. Vlastně bych tím mohla zjistit jeho příjmení. Dost mě zajímá, když je navíc cizinec. Ano, to je dokonalý plán. Vezme tužku a napíše Igor. Hodně velká písmena na můj vkus. Jestlipak se také nedělá silnější než je? "A ještě zbytek, příjmení ", pobízím ho netrpělivě. "Stačí." "Ne, to není fér, my jsme také napsaly celé." Znovu se tedy chopí tužky. Konečně! Když však vidím, co na mě civí z papíru, chce se mi už vážně brečet. Nějaké klikiháky. "Co to jako je?" "Naše písmo." "Spíš rozsypanej čaj." "Nebuď drzá." "Ale to neplatí, pište česky", přemlouvám ho, předem však vím, že jsem prohrála. Jeho krátké, ale jednoznačné zavrtění hlavou mě v tom utvrdí.