Tisíc a jedna noc VI: Opojení

Noc odhalení a okamžitého zamilování, okořeněná silnou dávkou tajemství. Jsem hlava potřeštěná, ale nemůžu si pomoct. Noc, kdy si myslím, že začalo něco úžasného. Nepsané heslo zní: Vyber si kartu a já ti řeknu, co mě napadne.

 

"Dobrý večer!" pozdraví mě s šibalským úsměvem, když se dostavím na místo určení - do salonku, jak jinak. "Dobrý večer, ale... nebudeme si tykat?" "Dobře, já jsem Zdislav", podává mi ruku. "Těší mě, Ella", stisknu mu ji. Je příjemně teplá, ach bože, já se ho dotýkám, i když jen na pár sekund. Má nádherné vlasy... jak se lesknou v záři svíček. Nejradši bych mu do nich hned zajela rukama. A ta jizva! Vypadá tak mužně, i když je hrozně mladý. Možná mladší než já, napadne mě. Cítím chvění v celém těle. Nesmím však na sobě v žádném případě dát znát, jak jsem z něj mimo. Naopak, musím být drsnější než obvykle a vystupovat suverénně. Jen nedat najevo žádnou slabost! Však jsem se na to také náležitě "sebevědomě" vystrojila. Černá, naschvál dole roztrhaná sukně s kovovým páskem, červená halena na tělo a černé linky na očích.

Posadíme se ke stolku a necháme si donést pití. "Promiň, že se ti asi nebudu moct věnovat celý večer, ale mám tu spoustu práce", řekne po chvíli omluvně. "No, to nevadí... a co za práci tady vlastně děláš?" "Tak nějak všechno, oficiálně jsem sluha, ale Igor mě často potřebuje i na neobvyklé úkoly, takže tu zůstávám dlouho do noci." "Igor?" začíná mi svítat, ale potřebuju se ujistit. "Ano, Igor - pán Hradu. Je z malé oblasti na jihu Ruského impéria." Je mi už dočista jasné, kdo je Igor! Proto ten přízvuk, proto působí tak zvláštně! A já bláhová myslela, že je Arab! "To je ten muž, který tady večer často bývá a občas i přináší lidem pití?" ujišťuji se. "Jo, to je přesně on, víš, jemu na Hradu hrozně záleží a chce všechno kontrolovat osobně. A mimo jiné si tímhle způsobem hledá ženy." "Hm, to jsem si všimla", ušklíbnu se. "Takže on není muslim?" vyzvídám dál. "Ne, to vážně není", dá se Zdislav do smíchu. "On je křesťan", prohlásí hrdě a já z každého jeho slova a gesta na adresu pána Igora cítím obrovský respekt a obdiv. Čímpak si ho asi zasloužil?  Inu, možná, že ničím zvláštním, prostě tohle vyzařuje...a ostatní se k němu chtě nechtě musí adekvátně chovat. "To je zvláštní, působil na mě jako Arab..." "Ten by ti dal!" zasměje se můj společník. Zazáří mu oči a na rtech se mu rozlije šibalský výraz. Panebože, je úžasný. "Mimochodem, dáš si čaj?" vytrhne mě ze zamyšlení. "Jaroslav umí výborný, dost tomu rozumí, něco ti namíchá. Já se od něj učím." Aha, tak už je mi jasné, KDO je Jaroslav. Ten odporný chlap! "Dám si čas, ale radši nějaký slabý, po těch Jaroslavových utrejchách mě bolí hlava. Nejsem typ jako on", odmítnu. "Dobrá", pokrčí rameny můj mĺadý společník, odběhne a za chvíli se vrátí s konvičkou. Sedne si vedle mě a oběma nám nalije.

"No, ale pověz mi něco o sobě", stočí řeč jinam. "Taková pěkná holka asi musí mít hodně nápadníků..." "Jasně, na každým prstu deset!" "Vyložíš mi ty karty?" "Klidně, co by tě zajímalo?" "Tak obecně, blízká budoucnost, jestli mě nečeká nějaká nová láska..." Cítím, jak se mi hrne krev do tváře. Ještě, že je v salonku přítmí, to by byla totální potupa. Zdislav působí hrozně sebevědomě, napadne mě. Dám mu raději zamíchat karty a soustředím se na výklad. Tedy spíše snažím se soustředit. On se však, místo míchání, začne kartami přehrabovat. "Hele, tahle vypadá jako Kamila zezhora." Zpozorním. Hned je mi jasné, koho má na mysli - tu krásnou blondýnu, která nás už několikrát také obsluhovala. Kresbička je jí vážně podobná. Bodne mě osten žárlivosti. Určitě to řekl proto, že se mu líbí. Komu by se ostatně nelíbila! Ale co, dnes tu sedí se mnou a s žádnou Kamilou. Musím si hned dodat sebevědomí. Chci svou pozornost zaměřit pouze na výklad a vytřít mu zrak svojí profesionalitou. Jenže je tak těžké věštit někomu, o koho mám zájem. To jsem si zase naběhla! Nicméně se pokouším vypadat v klidu, co to jde. Nemá vůbec cenu rozebírat, co jsem mu tenkrát napovídala, vlastně jen to nejobecnější, protože nic víc jsem nezvládla.

On celou dobu nehne ani brvou, jeho suverenita ho neopouští. Divné... Jsou jen dvě možnosti, když je někdo takhle sebejistý... a jedna z nich mě upřímně děsí. "Tak Vám děkuju, slečno věštkyně", mrkne na mě, když dokončím své dílo zkázy. "Nemáte zač, pane. Mimochodem, prozradíte mi, kdo Vás naštval, že máte na tváři pozůstatek?" "Jo, myslíš tu jizvu?" sáhne si na tvář. "Mně nikdo nenaštval... to spíš já někoho." "A koho?" "Koně", dá se do smíchu. "Koně?"opakuju. "Jo, prostě jsem z něj sletěl, asi jsem mu projevoval málo respektu, víš?" "Aha, chápu, to muselo bolet." "Docela jo, vzhledem k tomu, že jsem spadnul přímo na obličej." "Víš, že s tím působíš hrozně drsně? Já jsem se tě ze začátku úplně bála",  mrknu na nej. "Jo, jako že jsem zabiják z hospody?" "Tak nějak", uchichtnu se. "A to se mi líbí, asi začnu slečnám říkat, že jsem svou jizvu utržil v souboji." "Zas tak moc si nefandi!"

Sedím s ním v salonku do noci, a když se chystám jít na poslední dostavník k nám do vesnice, k mé (skrývané) radosti se nabídne, že mě doprovodí domů. "Už jsem hrozně unavený, Igor mě určitě pustí, tenhle týden jsem tu byl skoro pořád, potřebuju se taky vyspat." "No to bys měl nebo usneš na koni a budeš mít další jizvu." Někam odběhne, ale brzy se vynoří a za ním, úplně vzadu, v místech, kde jsem nikdy nebyla a která jsou pro mě zahalena tajemstvím, se objeví i Igor. Zahlédnu jeho potměšilý úsměv. Dnes jsem přesvědčená, že za mnou Zdislava poslal on. Proč? Pro svoji zábavu.

"Jsi moc milá holka, rád bych tě ještě viděl." Tím označením "milá" mě pěkně naštve. To si nevšiml, jak jsem do něj celý večer rýpala?! Ale vypadal, že mu to vůbec nevadí. Nu, asi není srab, tím lépe. "Jenom vidět?" "To záleží..." mrkne na mě už poněkolikáté. Doprovází mě až domů. "Ty bydlíš tady? otáže se, když zastavím před naším domkem. "A co je na tom jako zvláštního?" "Nic, já jen, že bydlím támhle, to si budeme koukat do oken", ukáže prstem na malé stavení naproti našemu. Stojí vážně kousíček. "To asi budu muset přestat chodit doma nahej..." dá se do smíchu. "No to právě naopak", odporuju. "Ale, ale", zvedne obočí. Už se zase červenám. Co to se mnou je? Ještě, že je tma, pomyslím si dnes již po stopadesáté. "Tak dobrou noc", vlípne mi najednou Zdislav pusu na tvář a otočí se k odchodu. "Dobrou noc", zůstanu stát jako ve snách. V hlavě mi víří tisíce otázek o něm a Igorovi a chtěla bych všechny hned zodpovědět. Nejsilnější je však pocit z dnešní noci. Kdy ho znovu uvidím?