Tisíc a jedna noc IV: Ženy

Noc kouřového oparu, silné kávy a té nejsladší čokolády. Magická osmistovka probouzí mou fantazii a klid nepřináší. Neuvěřitelná noc, kdy se nazývají věci pravými jmény... Nepsané heslo zní: Už mě to nebaví počítat.

 

Následujících několik týdnů se děvčata ani necukala, když jsem je táhla do salonku. Jednou jsme zašly jinam, což mě sice naprosto nebavilo, ale budiž, slíbila jsem to. Ale další návštěvy už jsem si nemohla nechat ujít. Noře a Nině ostatně muselo být jasné, že se mnou nic nenadělají. V podstatě pokaždé se s námi dal do řeči, jenže obě kamarádky vysílaly neverbální signály antipatie. Prý jim na něm něco nesedí. Nina ho navíc označila za chlípného. Já jsem je však obě spíš podezírala, že se stydí a nevědí, co říkat. Neříkaly totiž nikdy nic a uhýbaly očima...Takže jsem se s ním bavila sama, přičež on svůj dialog také směřoval hlavně ke mně. Záměrně píšu dialog, poněvadž komunikace mezi dvěma osobami často žádný dialog nebývá. Ale on reagoval na všechno, co jsem řekla a rozvíjel debatu, což jsem mu oplácela stejnou mincí. Většina konverzace se nesla v duchu nadsázky a rýpání, což jsem svého času milovala ze všeho nejvíc. Jak neskutečně mě to bavilo! A baví snad dodneška, akorát už musím řešit i jiné věci.

"Dobrý večer", věnuju mu široký úsměv, když se objeví ve dveřích. Poprvé ho vidím přicházet zvenčí. Je impozantní. Vlastně jsem si nikdy nevšimla, jak je vysoký. "Nazdar holky". "Tak copak je nového? Co slečny?" zeptám se laškovně. "Dobrý"...prohodí neurčitě, ale jeho potutelný úsměv naznačuje, že mi neřekl nic konkrétnějšího schválně. "Počkejte, tak povídejte, přehánějte." Rukou mi naznačí, ať se uklidním: "Počkej, jenom si přinesu kávu." Odejde kamsi za roh - zahlédnu jen oblouk malého portálu, jímž prochází, než odbočí někam vlevo. Kam šel? Evidentně tam nikdo z hostů Hradu nesmí. Že by tam měli sluhové své zázemí? Možné to je. "Ell, to si k nám jako chce přisednout?", vytrhne mě najednou Nina z úvah. "Asi jo", dělám, že nic, ale v zádech mě mrazí. "Panebože", protočí oči Nora. "Ale vždyť je s ním legrace", namítnu. "No, ohromná!"

V tom ho znovu uvidím. Šourá se zpoza portálu, v jedné ruce malý šálek s kávou a v druhé dýmku. Míří k nám. "Máte tady volno"? ukáže na židli vedle mě, na které si trůní červená kabelka. "No, to nevím teda, mé kabelce se tam líbí", vyplodím velice originální vtip. Pokrčí rameny a odchází. Sakra! "Si dělám legraci", vyhrknu bleskově a ještě rychleji si vezmu tašku na klín. Beze slova se vedle mě uvelebí, usrkne kávu a začne si nacpávat dýmku. "Tak co novýho? Co kluci?" "Ani nic, jsou pitomý..." utrousím. Tak nějak tuším, co bude následovat. Ano, nepletu se - záchvat smíchu. "Ty chudinko", zalyká se a rádoby otcovsky mě pohladí po vlasech. "No a co ty Vaše slečny, kolik jste jich už sbalil?" "Já už jsem to přestal počítat." "Jak - přestal?" vyvalím oči. "No přestal, už mě to nebaví." "Nechce se Vám počítat víc prstů než co máte na rukou, že?" "Nebuď drzá." Uchichtnu se. "Kdysi jsem slyšel o chlápkovi, kterej měl několik let v posteli v průměru dvě ženský za tři dny..." začal, čímž upoutal veškerou mou pozornost. "Tak jsem se vsadil s kamarádem, že já budu mít tři ženský za dva dny." "To si děláte srandu!" nevěřícně potřesu hlavou. "Né..." "To přece nejde." "A proč by to nešlo?" "To se nedá, prostě. A jak to teda dopadlo, vyhrál jste nebo ne?" "To nevím, po osmistovce jsem to přestal počítat." Výbuch smíchu. "Cože? Tak to teda pěkně kecáte, vy jste měl osmset žen?" "Ne, počítat jsem to přestal už před několika lety." "Takže pokračujete! Ty kráso, kolik to teda teď tak může být? Devětset? Víc?!" "Asi tak..." "Co ´asi tak´?" Už se zase válí smíchy...dál z něj nic nevytáhnu, to je mi jasné. Holky jen zaraženě koukají, zatímco já se upřímně divím. "Ale já to stejně nechápu...kde jako všechny ty ženské berete?" "Všude", pokrčí rameny. "No, ale přece  Vás musejí odmítat, to by žádná normální neudělala...kdoví, co je to za holky." "Normální holky..." "A to jako jen tak přijdete a zeptáte se, jestli se s Váma vyspí." "Jo, taky..." "Taky?" "Noo, mám svoje metody." "Tak to bych teda chtěla vidět, ty Vaše metody", ušklíbnu se. "Pojď někdy se mnou a uvidíš." "Jako na lov ženských? Děkuju, nechci. Stejně byste jich moc nesbalil, když byste měl s sebou mě." Zase záchvat smíchu. Ó, jak nepředpokládatelné.

Mezitím, co vyprávěl, stihl vypít kávu a nacpat dýmku, takže teď už nás všechny halí hustý tabákový dým. Jindy to úplně nenávidím, ale dnes nějak nevnímám, že jsem úplně prouzená. Tak nějak to patří k atmosféře nebo co. "Hm, horká čokoláda! Jaká změna", podívá se mi najednou do hrnku." No však, přece nebudu pít pořád jen svařák, že?" Přehlédne moji ironii. "A jak se vlastně jmenujete?" obrátí zničehonic list. Kývne směrem k Noře. "Já jsem Nora..." "Já Nina", pípne kamarádka. "A ty?" obrátí ke mně pobavený pohled. "Ella", odpovím co možná nejvíc nenuceně. "Ellinka..." zopakuje skoro něžně. Nesnáším, když mi takhle někdo říká. Nebo snad lépe - nesnášela jsem, když mi tak někdo říkal?