Vzpomínáte? Aneb černobílé televize a telefonní budky...

Nápad na napsání tohoto lehce retro článku není úplně z mojí hlavy. Řada z vás už určitě na sociálních sítích zaznamenala různé výčty věcí, které se dělaly, nosily, říkaly a sledovaly v osmdesátých a devadesátých letech s následnou větičkou: "Vzpomínáte?" A já se rozhodla sepsat si malý seznam svých osobních vzpomínek, které už zůstanou navždy jen sladkou minulostí. Možná se někdo z vás také rád na chvíli vrátí o několik desítek let zpátky...

Nepřipadám si ještě tak stará, ale už teď občas myslím na věci ze svého dětství a pochybuji, že někdy bude možnost zažít je znovu. Na některé z nich jsem navíc dočista zapomněla. Sem tam mi vytanou na mysl v souvislosti se zdánlivě nesouvisející maličkostí, kterou někdo zmíní či udělá.

Do mých osmi let jsme bydleli v obyčejném, cihlovém domě s vysokými stropy, takže jsme na Vánoce mohli mít tak obrovský stromek, jaký se už nikdy do jiných bytů nevešel. Kuchyň měla dvě velikánská okna se širokými parapety zevnitř, na nichž se dalo pohodlně sedět. Naše oranžová, plastová, kuchyňská linka se objevila skoro v každém filmu z osmdesátých a devadesátých let. Celá místnost byla otočená do dvorka, kde to vonělo mechem a vlhkostí a v létě roztaveným asfaltem z nízké střechy fotografického ateliéru. Na tuto střechu jsme s mamkou na jaře a v létě chodili věšet prádlo a vždycky s bráchou se zájmem sledovali, jak obratně napíná šňůry mezi dvěma klepadly na koberce. Odtud se nám rozprostíral pohled na okolní dvorky a spoustu dalších střech a stříšek. Vždycky jsem se po nich chtěla rozběhnout až na konec ulice, ale kdoví proč mi to nikdy nebylo dovoleno...

Pravidelně jsme se vydávaly s maminkou na nákup a abychom sehnali všechno, co bylo potřeba, museli jsme projít celou dlouhou ulici. Začali jsme v Domě potravin (Potraviňáku, jak jsme mu říkaly), pokračovali do Ovoce - zeleniny, drogerie, Mléčného baru (Mlíčňáku), masny, lahůdek a někdy skončili v textilu či cukrárně. V Potraviňáku prodávali všeho všudy dva druhy lučiny - s křenem a bez křenu. Ta s křenem byla zabalena do bílé kostičky s tmavě modrými nápisy a ta bez křenu do bílé s popisky světle modrými. Do Mlíčňáku jsme vždycky zabrousili pro mléko v pytlíku, který byl v padesáti případech ze sta někde protržený, takže než jsme ho donesli domů, půlka obsahu vytekla. Když nám Mlíčňák zrušili, mazali jsme pro mléko do Potraviňáku, ovšem ani zde jsme si s kvalitou pytlíků nepomohli. Milovali jsme malé pribináčky s lodičkou na obale a vždycky se nejvíc těšili na kolečko, které bylo možné na našlehaném tvarohu vidět po otevření. Nikdy nezapomenu na výbornou chuť starých dobrých, polomáčených sušenek a Zlatých oplatek (oboje už dnes stojí za starou belu, hlavně Zlaté se svou stále krémovější náplní). V lahůdkách jsme s bráchou vždycky šíleně zlobili, neboť fronta se obvykle táhla podél celého pultu se šunkou a sýry a lidi před námi si pořád poroučeli. Když jsme přišli na řadu, mamka řešila, jestli koupit sýr Ementál nebo Cihlu. Ementál jsem nesnášela a pod pohrůžkou, že ho nebudu jíst, dožadovala jsem se Cihly. Zmrzlinu jsme si chodili kupovat ke stánku - kopeček za tři koruny. Nejvíc jsme toužili po Šmoulové a Tutti Frutti.

Každou chvíli jsem přesvědčovala rodiče, aby mi koupili stírací los u pánů na ulici. Někdy svolili a já se pak hrozně radovala, když jsem vyhrála deset korun. Táta nosil domů minerálky výhradně ve skle a já si lámala prsty a nehty při pokusech otevřít je obyčejným otvírákem. Vlasy jsme si myli zeleným kopřivovým šamponem z obrovské plastové pixly a s chutí pojídali růžovou zubní pastu Perličku. S nadšením jsem vždycky sledovala, jak mamka vařečkou rozmíchává v umyvadle mýdlové vločky na praní. Brácha s oblibou zase sedával při ždímání na Tatramatce, když sebou házela jako splašený býk. A občas jsme po sobě patlali gel na vlasy ve formě žlutého a zeleného želé nebo tátovu pěnu na holení.

Mamka nosila dlouhé, rozevláté, barevné sukně, volná trička, legíny a kožené bundy o tři čísla větší. Já s bráchou jsme zbožňovali nažehlovací obrázky a mým nejoblíbenějším kouskem se stala mikina s Tomem a Jerrym. Spoustu oblečení nám mamka šila doma na stroji a střihy obkreslovala z časopisu Burda. Věci, z nichž jsem vyrostla, nosíval často ještě brácha, a tak si ho někdy pletli s holčičkou, když zrovna podědil růžovou bundu.

Dlouho jsem se hádala s babičkou, že strýček Skrblík má červený kabát a ne modrý, protože jsme měli jen černobílou televizi a v komiksech byl červený. Babička neměla telefon, a tak nám chodila volat z budky za pár drobáků. Schůzky a návštěvy jsme si museli dobře promyslet a naplánovat, protože se nedaly zrušit nebo přehodit půl hodiny předem. Milovala jsem večerníčky Mach a Šebestová, Křemílek a Vochomůrka, Maková panenka nebo Pat a Mat. Pamatuji si na reklamy uvedené otevřením plnícího pera a ukončené jeho zavřením. Nesnášela jsem, když přesně v půl osmé zasedli táta a děda ke zprávám a já musela být naprosto zticha. Ale zase jsem se těšila na své oblíbené televizní hlasatelky a hlasatele. Když jsme přišli k televizi moc brzo ráno, svítila na nás duhová, pruhovaná obrazovka, neb se ještě nevysílalo. Nedělní rána jsme trávili s pusou nacpanou mamčiným štrůdlem či jablečným koláčem u Studio rosa a Hip Hap Hop. Snažili jsme se nesčetněkrát napodobit sportovní disciplíny, přičemž za oběť padaly polštáře a opěrky ze sedačky, občas i odpadkový koš.

S mamkou jsme byli pořád někde venku. V parku, v lese, u jezírka a nebo na procházce na kolonádě. Když jsme byli starší, lítali jsme celý den s ostatními dětmi po dvorku. Jezdili jsme na kole, na bruslích a hráli všemožné hry. Od vybíjené, fotbalu, přes schovávanou, slepou bábu, až po stojkového krále nebo kostlivce. Zlobili jsme sousedy a na vedlejší dvorek chodili krást hrušky. Neustále jsme někam lezli, ať už na stromy, klepadla či ploty, až se divím, že jsme se tehdá nenapíchli na ten plot nebo neslítli ze stromu jak zralá hruška. Hrozně jsem toužila po samostřílu, jaký měla Popelka, a tak jsem si ho jednoho dne vyrobila z ramínka na šaty, jako rukojeť posloužilo delší dřívko a mezi krajní body jsem napjala gumu z tepláků. Střílela jsem špejle, jejichž konce mě táta donutil obalit plastickou gumou, abych někoho nepřipravila o oko. Poslechla jsem, ale už to nebyla taková sranda.

Pamatuji si, když vedle našeho domu postavili McDonalda a naproti zbourali budovu Ovoce a zeleniny, místo níž vyrostla spořitelna. Objevilo se spoustu obchodů a podniků, které zde do té doby nebyly. Jezdily tmavě červené Ikarusy s harmonikou uprostřed. Dodnes se usměju při vzpomínce na dětské lístky za dvě koruny a dospělé za čtyři. A vlastně jsem autobusem dlouho ani jezdit nemusela, poněvadž jsme bydleli v centru a do základky jsem to měla přes park. Pak vyrostl první supermarket a první nákupní centrum. A dál už se vlastně nic zvláštního nestalo. Jen jsem trochu zestárla a některé věci zmizely. Ale asi to tak muselo být...