Tisíc a jedna noc: Smíření

Jeden z mých prozaických pokusů na pokračování. Tato noc, klidná a vlídná. Noc smíření. Nepsané heslo zní: I muži jsou jen lidé a mnohdy nevědí, co chtějí.

Stanula jsem na náměstí. Žaludek sevřený, hrdlo přiškrcené a nohy roztřesené. Naprostá troska! Co mám dělat? Jít tam? Co když bude někde nablízku ona a on mě vypoklonkuje jako minule? A když ona nebude překážkou? Možná to vyjde nastejno a on se se mnou nebude chtít bavit. Ale ne, musím tam jít, když už jsem překonala takovou dálku. Chci se zbavit svých mučivých snů!

Jak se tak dívám dovnitř krámku, najednou se ve dveřích objeví on. Vůbec se nezměnil - naopak, vypadá lépe než posledně. Jakoby omládl. Pořád z něj čiší energie...a ještě něco. Přeběhne mi mráz po zádech. Vím, že by bylo nejlepší utéct, ale stojím jako přimrazená. Od dveří mě dělí sotva dva metry a já civím na něj. Když tu na mě pohlédne. Než stačím otevřít pusu a něco říct, uhne pohledem a už mi nevěnuje pozornost. Nepoznal mě! Ach ano...vždyť takových zákaznic, co jen okouní, asi vidí denně tucty.

Pořád jen stojím a váhám. "Tak dělej něco, zbabělče, nebo tu budeš stát do zítřka", posmívám se sama sobě. Je to ale posměch s hořkou chutí. Zbabělec jsem a zbabělcem zůstanu. Nikdy nedokážu překročit svůj stín. Ale vypadá to, že je sám...Teď nebo nikdy. Nadechnu se a vejdu dovnitř, usměju se na něj a pozdravím: "Dobrý den....."
Ledabyle odpoví, letmo na mě pohlédne. Zaznamenám ten zlomek sekundy, kdy se zarazí a podívá se na mě ještě jednou. "Ahoj Ellinko, já tě vůbec nepoznal." Na tváři mu hraje úsměv. Je to snad dobré znamení?

Ovládne mě nervozita. "Máte chvíli čas, nejdu nevhod?" Myslím na ni. Určitě je poblíž... "Ne, ne, jsem tu sám", pořád se usmívá. "Jak se máš?" "Dobře a Vy?" "Dobře", prohodí skoro laškovně. Rozhlédnu se po krámku a dělám, že mě moc zajímá, co prodává. Tedy, za jiných okolností by mě to zajímalo, jenže se nemůžu soustředit na nic jiného než na něj. V tomto směru se nic nezměnilo. Jakoby jeho osobnost naplnila celou místnost a celé mé tělo. Snažím se nedat najevo, jak mě svou přítomností znepokojuje, ale tuším, že on ví. Úporně se soustředím na předměty na policích. Vidím látky, některé drahé, jiné obyčejné, změť barev a materiálů, až oči přecházejí. "Jak jdou obchody?" "Lépe než dřív, ale stejně jsem pořád v mínusu." "A kde berete peníze?" "Zadlužuju se pořád víc a víc, půjčuju si od všech kamarádů a známých, už asi není nikdo, od koho bych si nepůjčil." Následuje výbuch smíchu, z jehož tónu se mi chce spíš brečet než smát. Nevím, co bych řekla, těžko pomůžu, navíc radu už jsem mu dávno dala. Jenže ta se neslučuje s jeho představami a už vůbec ne s jeho povahou. Aneb kdo chce kam... Bloudím znovu očima po místnosti. "Á, koukám, že tohle je ta látka, o které jste vyprávěl." Zase smích. Přejedu rukou po hebounkém sametu. Z látky se na mě smějí výjevy z Kámasútry - barevně vytkáváné, plastické zobrazení jednotlivých poloh při milování. "Už se nedivím, že se na Vás chodí lidé z širokého kraje dívat jako na atrakci." Jen pokývá hlavou s úsměvem od ucha k uchu.

Dělá mu to nesmírně dobře. Můj zájem, můj skrývaný obdiv, moje neskrývatelná pozornost. Prokoukla jsem tuhle hru, a přesto hraju, protože ještě nejsem tak silná, abych ji skončila. Na začátku stavby je idea, myšlenka, projekt, pak pečlivé přípravy a shánění materiálu, až potom proces tvoření a úplně nakonec stavba samotná. Já osobně jsem někde ve fázi myšlenky, maximálně shánění materiálu. "Na jak dlouho jsi přijela?" "Jsme tady do soboty." "V sobotu přijede Isa." Srdce mi zaplesá. Takže máme dva dlouhé večery. Ale k čemu?

Pročpak tu asi není Isa s ním? "Dáš si čaj, kávu?" chápe se konvice, že zapálí plamen. "Teď nic, děkuju, musím jít." Vidím v jeho očích otazník. Jdeme s maminkou na trh koupit něco k večeři, nechci, aby šla sama." "Tady je bezpečno. Opravdu, věř mi, můžeš jít o půlnoci s peněženkou naditou bankovkami v ruce a nikdo si tě ani nevšimne. Co tu jsem, neslyšel jsem o žádném přepadení." "To nevadí, ale nechci, aby nesla všechny věci sama, bude to mít těžké." "Bydlíte daleko?" "Asi patnáct minut pěšky odsud v jednom zapadlém hostinci." "Jak se jmenuje?" "Počkat, takové legrační jméno má..." přemýšlím. "Ano, už vím, u Dobrého ducha." Dívá se na mě vrcholně nedůvěřivě:" O tom jsem nikdy neslyšel. Ne, neznám ho..." "Můžu na ten čaj přijít večer, budete mít čas?" Pořád nevěřím, že jde všechno takhle hladce. Když si vzpomenu, jak tomu bylo poslední roky..." "Můžeš přijít, budu mít čas", neopouští ho úsměv. Ale mně je to jasné, Isa ho nehlídá, tak se mi může milostivě věnovat. Mám trochu vztek. Ale co už, mně do jejich vztahu nic není. "Tak tedy večer", namířím si to ke dveřím. "Jak dlouho máte vlastně otevřeno?" "Podle toho, jak chodí zákazníci, ale většinou do sedmi." "Dobře, přijdu, tak nashledanou." "Ahoj..."

Připadám si jako malá, naivní holčička. Na trhu s maminkou, na cestě k domovu ani při večeři se nedokážu soustředit na nic jiného, než na naše setkání. Nemůžu tomu uvěřit, myslela jsem, že už si nikdy nepromluvíme, že už mě bude navždy ignorovat. A teď tohle. I když o všechno přišel, jeho osobnost vyzařuje rozhodnost a odvahu. Ač už dávno vlastní jen malý krámek s látkami, stále je pán Hradu. Tajemný, obáváný, opředený legendami, a přesto člověk z masa a kostí.

Okolo sedmé hodiny stoupám opět k náměstí. Stejně rozklepaná a nervózní, jako před pár hodinami. Město se pomalu vylidnilo, ale už zdálky vidím, že dveře krámku zejí dokořán. "Dobrý večer", vstoupím dovnitř s úsměvem od ucha k uchu. "Ahoj." "Máte tu zimu." "Jo, je tu zima, tak pojď vedle do místnosti, tam je tepleji. Ale musíš tam nejdřív uklidit, než si sedneme." Hrnu se do uklízení a v momentě máme místa na sezení víc než dost. Přepadne mě nostalgie, když zbavuju těžkou koženou sedačku nánosu oblečení a tašek. Kde je on, tam je sedačka. Poprvé jsem ji spatřila v jeho malé komnatě na hradě, kam si vodil dámské návštěvy. Co ta už asi zažila. A nebo je to taky jen legenda? Až se mi zatají dech, když se pozorněji rozhlédnu po místnosti. Vysoký strop s lomenými oblouky vytváří dojem většího prostoru, než jaký zde doopravdy je. Malým okýnkem dopadají zbytky denního světla a kontury se rozpíjejí ve tmě. Přesto se mi až zatají dech, když rozeznávám věci, jež bývaly součástí hradu. Velký mosazný svícen, komoda z tmavého dřeva a šachový stolek. A támhle - copak to je? Ano, jeho dlouhý černý kabát, v němž mi vždycky připadal jako démon. Sednu si a čekám. "Jestli je ti zima, nakapu ti do čaje trochu brandy." "Já nevím, asi radši ne." "Jenom pár kapek, po tom se neopiješ", propukne v smích. "Věř mi, je prvotřídní, krásně ti ten čaj provoní a tebe prohřeje." "No tak dobře", souhlasím neochotně. Za chvíli přišel s čajem a sedl si na sedačku vedle mě. Je mi ukrutná zima na nohy. Zuju si boty a nohy stočím pod sebe do tureckého sedu. Přitom o něj zavadím kolenem. Bože, je tak blízko! Poslední paprsky světla pohltila noc a my si sotva vidíme do tváře. Přesto cítím jeho pohled. Ale nedokážu z něj nic vyčíst...jakoby zmizelo to hmatatelné napětí, co jsem vždycky cítila. Líný, ale vyčkávající...jako šelma - takový býval. A teď? Něco se změnilo.

"Co Erik?" zeptá se mě najednou. "Dobrý." "Svatba nebude?" "Zatím neplánujeme." "A děti taky ne?" "Zatím taky neplánujeme." "Ale už máš načase." "Když já nevím, nějak si nedokážu představit, že bych měla teď dítě. Hrozná zodpovědnost a tak." "Musíš vyzkoušet, třeba to bude dobré. Takhle předem nemůžeš vědět. Čím později má žena dítě, tím méně se s ním sžije. Tak to je." Vjede do mě vztek. Nic však neřeknu na svou obranu. Co bych pořád někomu vysvětlovala? Přece nezáleží na tom, kdy má člověk dítě, ale jaký je on a jaké je dítě. Věk nehraje roli (když opomenu biologické hledisko samozřejmě). Co je mi do toho, že většina mých vrstevnic už děti má? Proč bych měla řešit, že nemít přítele, začali by mě zanedlouho ostatní považovat za starou pannu? Sice se nevztekám, ale on asi vycítí moje napětí, protože mě se smíchem pohladí po vlasech. Dřív to dělal často...Zase záblesk starých časů.

"Ten čaj s brandy je moc dobrý." "Vždyť jsem to říkal. Dáš si ještě panáka?" popíchne mě. "Kdyžtak až zítra." "A co Erik, nezlobí?" Proč se na něj pořád ptá? "Ani ne...Ale víte, co je zvláštní? Že jsem několik let byla přesvědčená, že na mě nežárlí. Až nedávno mi došlo, že to není pravda - jeho způsob akorát nejsou scény, ale kontrolní otázky, pátrání po detailech a tak..." "A co to pro tebe znamená, že jsi zjistila, že žárlí?" "To znamená, že je to skvělé, že mu na mě záleží." "Kdyby mu na tobě nezáleželo, řekl by: táhni, jdi pryč a už se nevracej. Dokud to chlap neřekne, chce se ženou být...Podivný názor. "A navíc, vezmi si, že by žárlil pořád...to by sis brzo začala stěžovat, že je otravný a že tě omezuje." "No to ano, ale když hlídá v mezích, je to v pořádku." "Vy ženský nevíte, co chcete. Vaše heslo je: Nevím, co chci, ale..." "Vím, že to dostanu!" doplním za něj. Tohle jsem slyšela snad milionkrát. "Jenže chlapi taky nevědí, co chtějí, jen se to projevuje jinak." "Ano, to je pravda, musel jsem přehodnotit svůj názor. Až donedávna jsem byl přesvědčený, že chlapi jsou jiní. Není to u nich v tak velké míře, ale také často nevědí, co chtějí." "Lidé jsou v zásadě stejní, ať jsou to muži nebo ženy", dodám. Chvíli mlčíme. Povídala bych si takhle hodiny a hodiny, klidně až do rána. On se však kolem desáté náhle zvedne, že musí jít domů. "Proč tak brzo?" "Musím nakrmit psa a postarat se o kamaráda." "U vás bydlí kamarád?" "Má komplikované zlomeniny obou nohou, musí ležet a nikoho tady nemá, tak se o něj starám." Isa tam bydlí s nimi?

Vůbec se mi nechce, ale přesto se vydáme k domovu. "Doprovodím tě, ale musíš mi ukázat kudy, nevím, kde je váš hostinec." "Jen jestli najdu cestu, takhle ve tmě si nejsem vůbec jistá", zasměju se. Kéž bych se ztratila! Chci s ním být co nejdéle to jde. "Kde máte koně?" "Dneska jsem tu pěšky." Hodí si na záda kožený batoh a svižně vykročí. Takhle jsem ho nikdy neviděla. Vypadá...ano, tak nějak méně démonicky, jako normální člověk. Vždycky měl poblíž svého majestátního araba, který dokázal měnit barvu. A dnes jdeme pěšky. Jak je možné, že ta cesta je najednou tak krátká? Dnes jsem ji šla několikrát a pokaždé mi připadala nekonečná. Jistě, protože jsem ji chtěla zdolat co nejrychleji. Zatímco teď... V jednu chvíli se zarazím. Nejsem si úplně jistá, kudy dál. Vida, ani nemusím nic hrát. Před ním jsem se vždycky bála něco hrát. Viděl mi až do žaludku, o čemž jsem se mnohokrát přesvědčila. Jenže pak se náhle zorientuju. Sakra! Snažím se sice ještě chvíli hrát bezradnou, pak to však vzdám. Nemá to cenu, musíme se rozloučit. 

Stojíme před hostincem. "Tak děkuju za doprovod." Kývne. "A zítra? Můžu zase přijít?" Zase jen přikývne. "Tak upaluj, dobrou noc." "Dobrou noc." Bude ještě zítra...