Proč nechceme pravdu

"Proč lidi tolik věří reklamám, když musí být každému jasné, že lžou?" "Ono jde spíš o to, že většina lidí ve skrytu duše ví, že lžou, jenže tolik touží žít alespoň chvíli v příjemné iluzi, že jsou za ni ochotni obětovat i pravdu." Tak takhle odpověděla moje maminka na dotaz jednomu žákovi. A já musím s politováním dodat, že spousta lidí je ochotna tu pravdu obětovat na hodně dlouho...

Možná se tu se mnou budete někteří hádat, ale ač jsem schopná pochybovat skoro o všem, existují věci, o nichž jsem již řadu let pevně přesvědčená. Jako například, že krása a zdraví pochází zevnitř. Konkrétně - že barvení ničí vlasy, neexistuje účinný krém proti akné, celulitidě nebo vráskám, jídlo z fastfoodů není to nejlepší pro šťastný život našich dětí, plastické operace jako zázrakem nezvýší naše sebevědomí, antidepresiva nejsou dlouhodobé řešení psychických problémů a brát antibiotika na každou rýmičku či bolení v krku je holý nesmysl.

Ještě než se do mě pustíte, chci zdůraznit, že žádná z těchto věcí nelze být brána definitivně a vytržená z kontextu. Takže - když je někdo šedivý a barví si vlasy, v pořádku - kázat mu nebudu. Pokud touží po změně a nabarví se - nebudu se na něj dívat skrz prsty. Když je někdo nešťastný z akné, vrásek nebo celulitidy a věří, že mu některý produkt pomůže, nevysměju se mu. Když jednou za měsíc on nebo jeho děti dostanou chuť na hamburger a zajdou si do fastfoodu, nepřestanu se s nimi stýkat. Když má někdo jizvu na obličeji, mateřské znaménko nebo křivý nos po úraze a upíná se na pomoc plastické chirurgie, má mou plnou podporu. Když někdo utrpí v životě ránu, která ho srazí na dno nebo jej někdo/něco neúměrně deptá, souhlasím s využitím antidepresiv a podobných prostředků, stejně jako s nasazením antibiotik při angíně či zápalu plic.

Sama nedělám všechno dobře a už se o to ani nesnažím. To znamená, že jsem si někdy nabarvila vlasy, občas zajdu do fastfoodu, sem tam koupím nějaký zaručeně účinný krémíček na něco a nevylučuji, že v extrémní životní situaci sáhnu po antidepresivech a při vážnější chorobě po antibiotikách. Ale co mě vyloženě štve, když lidé vyženou věci do extrému a pak nechápou, co vlastně dělají špatně. Důvod je totiž nad slunce jasný. Jak si můžu být tak jistá? Ono většinou stačí rozhlédnout se kolem sebe a čerpat z vlastní zkušenosti nebo zkušenosti jiných. Viděli jste snad někdy někoho, kdo si barví léta vlasy, přičemž každý měsíc má na hlavě jiný odstín a jeho vlasy jsou krásnější a krásnější? Já tedy ne. Nebo kdyby přípravky na akné, celulitidu a vrásky fungovaly, nemohli by tu přece být lidé, kteří tyhle problémy pořád mají! A co lidé, kteří si dennodenně dopřávají ve fastfoodech to nejlepší? Byli by obézní, unavení, vystresovaní a nemocní, pokud by to opravdu bylo to nejlepší? Jsou ženy s nalepenými nehty, řasami, vlasy a zvětšenými prsy šťastné a sebevědomé? Zatím mě nepřesvědčily. Nebo jedinci dlouhodobě na antidepresivech - cítí se v pohodě, šťastní, spokojení? Nebo si všimněte, jak se lidem, kteří nasadili antibiotika na banální onemocnění, jež s přehledem vyléčí postel a čaj, choroby neustále vracejí jako bumerang.

Proč se většina lidí neřídí selským rozumem a vlastníma očima, ušima, nosem a podobně, když pravda doslova bije do všech našich smyslů?! Stačí se dívat, vyzkoušet si a vyvodit správný závěr. Jenže ono věřit reklamám, internetu, "vědcům" a iluzím je o tolik příjemnější a hlavně jednodušší! Ano, nevidím nic extra škodlivého na tom, když na chvíli uvěřím, že po téhle řasence se řasy o 200% zhustí, o metr prodlouží a o 360% natočí. Připadám si chvíli jako filmová hvězda. Jenže po té chvíli je nutné, aby mi došlo, že hvězda v reklamě měla řasy umělé a všechny ty sliby jsou jen sliby. Už jen proto, že to na vlastní oči vidím! Ale když si někdo nechá zvětšit prsa, odsát tuk, nalepí umělé řasy, nehty, vlasy, natře se všema možnýma krémama, třikrát přebarví vlasy, nadopuje se antidepresivama, antibiotikama a jde juchat na diskotéku s přáteli, protože takhle je zaručeně nejkrásnější, nejštastnější a nejzdravější, tak nemůžu udělat nic jiného, než si poklepat na čelo.

Musí tu být jiná, ta správná cesta. Sama ji pořád hledám - tápu, zkouším, pochybuji a mýlím se. Ale jedno vím jistě, ta výše popsaná to není!