Pomoc, Alenka nosí pořád sukýnky - všechny chtějí být jako Alenka

Preference šatů a sukní se u mě začala zcela zjevně formovat už ve třech letech. Holka nosí sukně a co má být? Pozastavuje se nad tím někdo? Ano, neustále... a nejen pozastavuje, někomu to vysloveně vadí. 

Samozřejmě se mi sukýnky a šatičky moc líbily, ovšem rozhodoval jiný faktor - pohodlnost. Už od útlého dětství jsem totiž u kalhot pokaždý trpěla pocitem, že mě někde tísní, škrtí, nesedí, padají, dřou, šplhají... no zkrátka, že na mně nemají co dělat. A jako nejhorší se ukázaly jednoznačně džíny - tuhý, hnusný, studený. Snesla jsem tepláky, legíny a kraťasy z teplákoviny, ovšem na plný čáře vítězily punčocháče. K nim samozřejmě šaty a sukně, v předškolním věku jsem milovala všechny takový ty klasický princeznovský - růžový, květovaný, barevný, hodně volánků a mašliček, kanýrky, knoflíčky a podobně. A na nohy střevíčky, ideálně lakovaný, s mašličkou, to je jasný.

Do první třídy jsem už tedy nastoupila s vyhraněným vkusem, přičemž do kalhot by mě byli nedostali ani heverem. A tak jsem dennodenně chodila v sukních a brzy si od několika spolužaček vysloužila přezdívku "dámička". Moc jsem to nechápala, vždyť je přece normální, že holky chodí v takovým oblečení, ne? 

Jednou jsem si postěžovala doma a babička, která byla zrovna u toho, povídá:" Buď ráda! Dámička není žádná nadávka, nemáš se vůbec za co stydět. Vždycky je lepší být dáma než šmudla, která se neumí oblíct a stráví celej život v džínách. Dyť se na to podívej - dneska holky narvaný v riflích, všechny stejný a vypadají jako chlapi. Jednou si na mě vzpomeneš, spolužačky ti beztak závidí." Proč by mi záviděly, když můžou ty sukně nosit taky? proběhne mi hlavou, ale přece jen mě babička trochu uklidní. Vždycky je příjemný mít v někom spřízněnou duši a vědět, že vám fandí, i když jste o něčem sami hluboce přesvědčeni. 

Pak jednou, když na mě mamka čekala před školou, zažila menší šok. Přišla za ní maminka jedný mý spolužačky a nešťastně prohlásila:" Paní Šnajdrová, ta vaše Alenka nosí pořád sukýnky a šatičky a naše holka doma fňuká, že chce taky. Já se nejdřív divila, co ji to popadlo, dyť nikdy nic takovýho nechtěla, až z ní pak vylezlo, že Alenka Šnajdrová chodí pořád takhle oblečená... prosím vás, jak to s ní děláte?" "Co jak dělám?" nechápe mamka. "No, vy jí tak oblíkáte?" "Ne, oblíká se sama." "Jistě, ale vy chcete, aby to nosila, že?" "Mně je to jedno, jí se sukně líbí, ať je nosí." Paní valí oči. "Aha...no to je ale neobvyklý, naší Silvince doteď bylo fuk, co má na sobě." Mamka pokrčí rameny a v rozpacích úplně netuší, co říct. "A nemyslete si, pani Šnajdrová, to nedělá jen ta naše! Všechny holky ve třídě začaly chtít sukýnky, protože musejí být jako vaše Alenka." 

Tak ta babička nakonec měla pravdu. Doma jsme se s mamkou podivily a posléze zasmály, proč to někdo řeší, a jaký nečekaný rozruch holka způsobí jen tím, že nosí šaty.

Na celým incidentu mě tehdy překvapilo pár věcí - za prvé, že se to holkám líbí, přestože se mi pošklebují. Za druhý - proč to ty maminky tolik řeší - představuje snad zásadní problém kupovat holce místo kalhot šaty a nechat ji je nosit? A za třetí - když jsou z toho nadšené, proč nezačala ani jedna z nich ty sukýnky nosit? Rodiče nedovolili...? 

Samozřejmě, že si spolužačky občas šaty vzaly, ale defacto jen jako sváteční oblečení na výjimečnou příležitost, třeba když jsme se fotili, jinak devadesát pět procent času fakt všechny trávily v džínách. Asi dvě holky ji nosily častěji, ovšem já jediná představovala extrém v sukni každý den. 

Že babičky tvrzení nebylo zcestné, ba ani nadnesené, se jednoho dne ukázalo na plné čáře. Jak už jsem řekla, na focení se vždycky všechny načinčaly, takže jsem mezi nimi nijak nevyčuhovala. Ovšem ve třetí třídě nás buď učitelka opomněla na focení upozornit nebo jsme všechny utrpěly kolektivní ztrátu paměti, nevím, podstatné je, že se žádná nenačinčala a musela se nechat zvěčnit  tak, jak chodí do školy běžně. To byly džíny na džíny, modrá uniforma, holky, kluci, všichni to samý. Jen já a pár výjimek linii narušovalo, haha.

Přinesu fotku domů, načež babička vítězoslavně prohlásí:" Vidíš, vidíš, jak to vypadá hrozně jen samý džíny? A některý holky vůbec nerozeznáš od kluků!"

Základkou nic neskončilo, nýbrž začalo. 

Sice jsem si dala delší odmlku - na gymplu nastalo opačný období, asi aby se nastolila nějaká rovnováha, haha - a přetrvalo až do poloviny vejšky. Objevila jsem totiž kouzlo elastických, černých, zvonových kalhot od vietnamců, který byly stejně pohodlný, jako moje milovaný punčocháče. Najednou se stalo, že jsem nosila jen ty zvonáče. Džínám jsem ještě nějakou dobu odolávala, jelikož mi byly vážně nepříjemný, ovšem pak jsem narazila na pár snesitelných a nakonec si zvykla. Bylo rozhodnuto. Několik dalších let jsem z kalhot nevylezla a v sukních se postupem času začala cítit nesvá. Pro ostatní už nejsem dámička a maminky spolužaček si jistě oddechly.

Na vejšce nejdřív jedu z podstaty - v kalhotách, ovšem asi v půlce studia postupně zase začínám koketovat se šaty a před státnicema už jich mám slušnou sbírku. Střídám kalhoty, sukně fifty fifty, na co mám zrovna náladu. 

V posledních deseti letech jsem se ovšem radikalizovala a nejčastěji mě uvidíte v sukni. Ne, že bych měla něco proti kalhotám jako v dětství, ale v šatech nebo sukni se cítím o něco líp. 

Samozřejmě, další věc je oblékat se podle příležitosti, existují aktivity, kam se sukně moc nehodí, i když v podstatě jen kvůli praktičnosti. Takže pokud chcete, dá se v ní dělat prakticky cokoli, já sama už jsem v sukni nesčetněkrát hrála tenis (i když, to je vlastně normální), ping pong, badminton, volejbal, basket, byla jsem si v ní zaběhat, zabruslit, zvládla jsem i obkročmo sedět na koni (v širší sukni ke kolenům) a běžně v ní chodím do lesa - to jsem nikdy nechápala - sakra, PROČ by se nedalo jít v sukni do lesa??? Zamaže se případně úplně stejně jako kalhoty a úplně stejně se i vypere. Dřív ženský dělaly v sukni naprosto všechno a naprosto v pohodě. Jasně, musíme rozlišovat v JAKÝ, protože není sukně jako sukně, že? Což někteří nechápou, v čemž bude zřejmě zakopaný pes. 

Samozřejmě si do lesa nenavleču světlou, úzkou, saténovou sukni, ale to si nevezmu ani kalhoty toho typu. Můžu si vybrat od sukní teplákových přes tylový až po zmíněný saténový, mini, midi, maxi, úzký, široký, s volány, bez, krajkový... no skoro jakýkoli, který vás napadnou. 

Ovšem pro spoustu lidí JAKÁKOLI sukně rovná se elegance, což je asi důvod, proč pravidelně v divadlech vídám ty džinový a další nevhodný kousky. K tomu mám jednu příhodu. "Jééé, kde jsi byla?", otáže se známý, když se sejdeme na obědě. "Cože? Jak to myslíš?" "Jsi byla někde v divadle, ne?" "Proč bych měla být v divadle?" nedochází mi pořád. "No, že máš takový šaty a tak..." Rychle se omrknu, abych zkontrolovala, co mám na sobě - obyčejný, hladký šaty z běžnýho materiálu bez ozdob, černý, zimní punčocháče a svetr z chlupatý příze. "Já takhle chodím normálně", nenapadne mě nic jinýho. "Aha...." zatváří se poněkud zmateně známý. Normálně mě rozhodil. Pak si ale uvědomím, že asi prostě není zvyklej na takhle oblečený ženský. Jeho manželka je nonstop v outdoorovým (fakt nekecám, nikdy jsem ji neviděla v ničem jiným).

A nakonec ještě pár nejčastějších výhrad k šatům a sukním:

1. "A to ti není zima?"

Ne, světe (Máňo), div se, ale není. Naopak. A už jsme zase u zmíněného umění obléct se podle příležitosti, kteroužto "příležitostí" může být klidně i zima. Za svůj život jsem nejvíc vymrzla v džínách, ne v teplých, kašmírových punčocháčích, pletené sukni, vysokých kozačkách s kožichem a dlouhém, péřovém kabátě... Kdyby to jó nestačilo, plus ještě ve vlněných nadkolenkách a teplým tílku, případně kombiné pod šaty (už naše babičky věděly...)

Většina lidí si, když se řekne šaty představí asi ty letní a k tomu holý nohy nebo maximálně silonky (jo, v tom bych opravdu zmrzla), protože jinak není možný, aby se takhle ptali. Nebo na sobě sukni v životě neměli, což však omlouvá jedině chlapy...

2. "Ke kočárku sukni? To fakt ne..."

PROČ??? Může mi to někdo smysluplně a logicky vysvětlit? Jo, asi si nevezmu boty na jehlovým podpatku, ale přece existuje tolik pohodlných a hezkých bot k sukni ... navíc dneska si klidně můžete obout klidně tenisky a jste děsně cool, tak o čem se tu vlastně bavíme? Správná sukně neomezuje pohyb, takže běhání za dítětem v pohodě a fleky se taky normálně vyperou... 

S tím související:

3. "No jen počkej, až budeš mít děti, to se nebudeš moct takhle fintit", (myšleno lehce se nalíčit, uplést cop a vzít si sukni, halenku a lodičky). Jak to dopadlo? Jo, pravda, na mateřský si copy moc často nezaplétám ani se nelíčím, ovšem ne proto, že bych nemohla nebo si nenašla čas, ale protože se mi prostě nechce. Takže argument "nemůžu" neberu - "nechce se mi" je správná odpověď. Na druhou stranu sukně ani šaty tímto neutrpěly. Nevšimla jsem si, že oblíct se do sukně zabere nějak víc času nebo energie, než do kalhot. 

4. "Já mám ráda pohodlí, nemohla bych se každej den cpát do šatů." Ale já se do nich necpu, Máňo. Prostě si vyberu nějaký pohodlný, co mi sedí a hotovo. Mimochodem, není většího utrpení, než si jít kupovat kalhoty. To je totiž teprve oříšek, najít takový, který mi sedí a jsou příjemný. Kolikrát jich vyzkouším třeba deset a stejně odcházím domů s prázdnou. A znovu, už poněkolikátý opakuju - existuje tolik materiálů a střihů, že si fakt nikdo nemusí kupovat pouzdrový šaty z látky, která stojí sama nebo korzetovky se šněrováním v pase. 

Jenže ona většina námitek budou spíš jen výmluvy. V práci opět všudypřítomná džínová uniforma a problém s tím, že Alenka Šnajdrová nenosí tu stejnou uniformu jako my. Já nevím - jsi dospělá? Líbí se ti sukně? Tak je nos taky ne? No jo, jenže to bych si já, Máňa, musela jít nejdřív nějaký nakoupit a předtím ještě přemýšlet, jaký, a potom zase vymýšlet, co k nim a nakonec je začít nosit, což už se ve svým věku učit nechci. Jsem na to stará a tlustá (rozuměj závistivá a líná). Takže vidím jako mnohem jednodušší řešení, když ani Alenka je nosit nebude a my budeme mít klid. 

Takže si připadám, jak bych se vrátila zpátky na základku, s tím rozdílem, že mě nikdo otevřeně netituluje dámičkou, nýbrž po straně označuje předpokládám ještě něčím mnohem výživnějším. A svýma sukýnkama provokuju už ne malý holky, ale dospělý ženský, který se ovšem jako ty malý holky chovají.