Svět patří těm, co se nepos**ou

V životě jsem se naučila jednu důležitou věc - člověk musí umět rozlišit, před kým a kdy může bezpečně odhalit svoje strachy a skutečné emoce a kdo jich obratem ruky zneužije. 

Ale co když se mu to nepovede? Občas totiž druhého hned neodhadneme a sklouzneme třeba k přílišné důvěřivosti či naivitě a nebo si prostě jen v náladě pustíme hubu na špacír. Nějaký parazit se toho hned chytne a rozhodne se začít využívat naše slabosti ve svůj prospěch. Neštěstí je na světě.

Jak z toho ven? 

Radím naučit se svoje strachy ani ne tak skrývat (to už nám nepomůže, když jsme na sebe něco propálili), jako mistrně ovládat. V rámci zachování duševního i fyzického zdraví.

Jeden takový pěkný příklad si vybavuju ze svého dětství. Když mi bylo asi deset, trávili jsme s příbuznými prázdniny u moře. Můj starší bratránek se bavil tím, že mě a sestřenku pořád něčím provokoval a strašil. Třeba velice rychle zjistil, že se bojíme velkých sarančat, kterých tam bylo teda požehnaně, takže několikrát denně nasbíral pár mrtvých nebo se mu občas podařilo lapit i živý a to pak následoval úprk a jekot. Ze začátku nevinná sranda, že jo, kluk provokuje, hází sarančata, holky řvou, zdrhají, dobrý... 

Jenže pak už se mi to začalo zajídat a to přesně v momentě, kdy bratránek přešel plynule do modu vydírání:" Když za mě neumeješ nádobí, jdu támhle na verandu a naházim ti do kufru sarančata." Nebo:" Jestli mi nedáš svůj chleba s marmeládou, těš se, budeš mít saranče v posteli." Jindy zase:" Jestli mě nenecháš sedět na týhle židli, hodím ti sarančata do vlasů a to uvidíš, jak koušou." No, samozřejmě jsme se tomu chtěly vyhnout, ještě jak zmínil ono kousání, takže nějakou dobu jsme se sestřenkou jeho úkoly plnily. 

Až jednou navečer už mi dojde trpělivost. Stojím si takhle pod rozkvetlým oleandrem, vzduch voní, zdálky doléhá tiché šumění moře a na světě by bylo fakt krásně, kdyby se do toho zase nepřifařil ten zmetek a nepronesl svým typickým způsobem:" Alííí, co tu stojíš, myslím, že nádobí už čeká." "Tak to zapomeň, dneska meješ ty." "Hm, hm, nenene, podle mě se pleteš." "Ty se pleteš", odseknu. "Nikam nejdu." "Nooo, jak chceš, Alí, ale támhle vedle tebe na keři sedí obrovský saranče a já teď půjdu a chytím ho", prohlásí s úšklebkem a pomaličku nakročí k oleandru. V první chvíli ve mně hrkne, srdce se mi rozbuší a po zádech přeběhne mráz. Fuj, jak strašně se mi hnusí... sarančata...? Ale ne! uvědomím si. Jeho vydírání se mi hnusí mnohem víc. Zaplaví mě šílený vztek a je mi jasný, že jde o všechno. Teď a nebo nikdy! Nadechnu se a přestože se bratránek zlověstně blíží ke keři, stojím jak přikovaná a nehnu se ani o krok. Hlavou mi horečně běží detailní rozbor - jasně, čeká, že zase začnu ječet a zdrhat a radši půjdu umýt to zatracený nádobí. Jenže to se šeredně pleteš, ty hajzle, sarančata jsou odporný, ale co se mi reálně může nejhoršího stát, když ho na mě hodíš? I kdyby mě kouslo - o čemž teď silně pochybuju, nejspíš sis to vymyslel, abys nás vystrašil ještě víc - teda, i kdyby mě fakt kouslo, pravděpodobně neumřu a určitě to ani nebude bolet víc, než třeba píchnutí od včely. Takže tůdle nůdle, nehnu se odsud a neuvidíš ani náznak strachu. Teď se ukáže, kdo z koho, jestli tomuhle neučiním přítrž, bude mě dusit celou dovolenou. Což je o dost horší, než jedno kousnutí. 

Bratránek už je u keře a trochu zaváhá - touhle dobou jsem měla dávno s křikem utíkat podělaná až za ušima. Jenže já mám jasno, stojím a nehnu brvou. On šátrá rukou ve křoví, jakože chce sundat to saranče, ale nic se zatím neděje. Koutkem oka vidím, že ho hledá a za vteřinu prohlásí:" Sakra, uteklo mi." Hodím po něm pohrdavý, triumfální úsměv a vítězně odcházím středem. Vychutnávám si ho a do konce dovolený mám pokoj. Už mě nemá čím ovládat... a jak málo stačilo!

Postupem času jsem navíc nabyla přesvědčení, že na tom keři vůbec žádný saranče nesedělo a on prostě jen využíval svý psychologický výhody, přičemž nepočítal s nějakým chytáním. Předpokládal, že jen co pronese "kouzelný slovíčko", s řevem uteču, a když se tak nestalo, musel celou situaci zahrát do autu, aby se úplně neshodil. A tak předstíral, že ho hledá, pokouší se chytit a pak bohužel "uteklo". 

A takhle to obvykle chodí - jak se říká, strach má velké oči a protivník není tak silný, jak si myslíme. Kdyby opravdu byl, nemusel by nás vydírat, ponižovat a ovládat přes naše strachy, poněvadž to skutečně silní lidé nedělají. 

Často si na tuhle příhodu vzpomenu, když potřebuju získat sílu, abych se postavila nějakýmu ubožákovi, co se mi snaží nahnat strach. Sice dávno nejsme děti a nikdo mě nevydírá hmyzem, ovšem už tenkrát šlo o mnohem víc, než o pouhý sarančata. Navíc v principu zůstávají lidi a situace pořád stejný, jen kulisy se mění. Stále závisí jen a jen na nás, jestli se nenecháme zastrašit a ukážeme svoji sílu. Stačí jen v ten pravý moment ovládnout strach a začnou se dít divy, protože, ještě jednou - svět patří těm, co se neposerou!