Nechci chlapa s nižším vzděláním

Tedy s nižším, než mám já. Na sociálních sítích se zmíněný exemplář obvykle profiluje jako absolvent "Vysoké školy života". A osobně? Netřeba pátrat, on mi to vždycky spolehlivě řekne sám... 

Jako třeba Mára, který se stal jakýmsi "pacientem nula". Vtipný je, že já byla ve třeťáku na střední, on ve čtvrťáku, takže nikdo z nás ještě ani žádný pořádný vzdělání neměl a přesto už se draĺy na povrch komplexy. Asi dva měsíce jsme se spolu scházeli a co mě zaráželo, bylo, že už od prvního rande do mě valil angličtinu. Jo, prostě jsme šli, povídali si, načež on plynule přešel do angličtiny, chrlil hlavně hovorový a slangový výrazy šílenou rychlostí a bavil se tím, že nerozumím a nereaguju. Nechápala jsem, proč, a bylo mi to dost nepříjemný. Až jednou z něj (hooodně pomalu) vylezlo (když jsem se divila, proč už je mu dvacet), že opakuje čtvrťák, protože propad z matiky (prý hrozně nefér) a ani teď možná nepůjde k maturitě. Jediný předmět, v kterým vyniká, je angličtina. Bingo, rázem mi všechno došlo. Prostě komplex méněcennosti... já navíc byla ta z gymplu, takže jsem se hned dozvěděla, že gympláci, fuj, na černý listině (teda pardon, Máro, na BLACKLISTU) a můžu být ráda, že se se mnou vůbec baví...

Další případ - Tonda. Bylo nám dvacet, já studovala, on pracoval a protože nechtěl zůstat jen kámošem na procházky, snažil se mě všemožně ohromit.

Střední škola s maturitou, žádný problém. Tedy pro mě... Chodili jsme do lesa, kecali o všem možným a dobře se bavili. Ovšem po jistý době jsem si všimla, že nápadně často vypráví, co všechno kde četl a jaký má na to názor, a taky začal kritizovat kolegy v práci, jak jsou hrozně hloupí. "Hlavně ten jeden, Ota, takovej hňup! Každej den nám na dílně vykládá, co se dělo v Ulici, co říkali chlapi v hospodě, kde maj zrovna slevy a pozor - furt dokola opakuje tři voplzlý vtipy. Z toho se skládá celej jeho den. Nejdelší text, kterej v životě přečet, jsou letáky z Kauflandu a návod na použití zubního kartáčku. Dement.... Nene, u nás si člověk fakt moc nepokecá, tam je většina podobnejch jako von."

Když to říkal poprvý, i jsem se zasmála a politovala ho, že kolegy asi opravdu nevyhrál. Ještě historka, jak si blbej Ota nasral do overalu, mě veskrze pobavila, jenže od tý chvíle už jsem jen dokola poslouchala o oplzlých vtipech a čumění na Ulici. I to o tom nejdelším textu a zubním kartáčku nikdy nechybělo - asi abych dostatečně ocenila Tondův vtipný vtip.

Ale koho by zajímalo, jak se to mělo s oním overalem... To takhle Ota v klasickým pracovním oblečení musel jednoho dne na velkou. Dobrý, zavřel se do kabinky a svlíknul se, usednul na mísu a konal. Ovšem jaké bylo jeho překvapení, když po vykonání velké potřeby zjistil, že má výkaly v overalu... jak to? Inu, jednoduše - sundal si vršek a nedbaje na jeho lokaci, nechal ho sesunout se nad mísu, kde zcela zakryl prostor záchodu - tedy tam, kam měly výkaly ideálně padat. Laicky řečeno, vršek kombinézy, který je logicky přišitý ke spodku, spadl nad mísu a všechno, co ze sebe milý Ota vyprodukoval, napadalo do toho vršku. Takže takhle jednoduše se stane, že si někdo nasere do overalu...

Samozřejmě jsem se brzo taky dozvěděla, proč Tonda nešel na vejšku. "Já sem nechtěl, dej pokoj z vejškou (neptala jsem se, nezajímalo mě to, ale asi měl nutkání mi to sdělit). Nejsem studijní typ a chtěl jsem žít reálnej život, mít práci, svoje prachy a svobodu. Ne, že bych na to neměl, to já bych vystudoval, kdybych chtěl... ale nechtěl sem."

Minimálně ob setkání mi vždycky znovu vyložil proč nedělá "tu vejšku", a zároveň se vehementně snažil dokázat, jak je strašně chytrej (a vlastně chytřejší), i když nestuduje. Jasně, pochopila jsem, pokoušel se mě normálně sbalit a asi se domníval, že bych radši vysokoškoláka...? Nevim, nikdy jsem mu to nevnucovala, nekritizovala lidi bez titulu, nevyžadovala intelektuální, odborný nebo vědecký debaty. Chodili jsme po lese, mluvili sprostě a dělali blbý vtipy. Já studovala ráda, on nechtěl. V pořádku. Nejsem si vědoma, že bych zapříčinila jeho komplex, kterej vůči mně evidentně získal.

S mým ex pak nastalo něco podobnýho. Chlap o třináct let starší než já, už tehdy velmi úspěšný podnikatel. Střední škola s maturitou, bez problému... a dlouho to vypadalo, že i pro něj. Obdivovala jsem jeho sebevědomí, suverénní vystupování, talent odhadnout, do čeho se pustit, s čím obchodovat a hlavně fantasticky předvídat, jaké věci mu za pár let vydělají. Uměl si spojit dohromady to, co mě by ve snu nenapadlo, plus disponoval selským rozumem, pozorovacím talentem a uměním komunikovat a přesvědčovat. Ne, tenhle chlap, kterej by vymámil z jalový krávy tele, přece nemůže trpět komplexy z vysokoškoláků, když je úspěšnější a bohatší než většina z nich. Nebo snad...?

Jednou začal vykládat o své bývalce: "Já to nechápu, byla architektka, navíc fakt krásná holka. Jenže sebevědomí nula. Furt se podceňovala, seděla v koutě a čekala, až si jí někdo všimne a pak plakala, když se tak nestalo. No, hustil jsem do ní pořád: ´Takhle nemůžeš, dyť jsi přece chytrá holka, neseď na zadku a nečekej, až ti štěstí spadne do klína. Věř si!´ Ale ona ne... i když mě svým vzděláním mohla strčit do kapsy, to já jsem jí musel radit, co se životem..." Po týhle větě jsem nejdřív trochu zpozorním... pak ale mávnu rukou... třeba byla fakt tak nemožná a nejistá... Jenže když už mi to vypráví podesátý stejnými slovy a neopomene zdůraznit, že jí musel ve všem radit a pomáhat, protože on je ten "chytrej pro život", pojmu silný podezření, že přece jen z vysokoškoláků nějakým komplexem trpí. Tím spíš, pokud by jednoho z nich měl mít za partnerku.

"Hele, já nevim, ale když přijímam sekretářku, radši vezmu holku se střední školou, u který vím, že se všechno rychle naučí, než vysokoškolačku, co vůbec netuší, o čem je život a člověk ji musí vodit za ručičku." "A jak víš, že zrovna ta středoškolačka se všechno rychle naučí?" neodpustím si. "No..." zarazí se na vteřinu, ale pak zase nasadí, "Holka s praxí na podobný pozici se zákonitě učí rychlejš, protože už ví, co to obnáší." "Aha, takže požaduješ u uchazeček několikaletou praxi?" "To vysloveně ne, ale jasně, že je to dycky lepší. A teda, nezlob se na mě - vysokoškolačka rovnou po škole bude nemožná." "Myslíš? Na většině vejšek je povinná nějaká praxe, ale hlavně spousta holek při studiu pracuje. "No to nevim... na vejšce sem nikdy nebyl, tak nevim, jak to chodí, vím jen, s čím jsem se setkal při pohovorech." "Jo, taky jsem zažila studenty, který bych s klidem označila za přirozeně hloupý, ovšem taky spoustu chytrejch a schopnejch. A souhlasim, přirozenou inteligenci tam neimplantujou, tu buď máš nebo nemáš a tak může být středoškolačka klidně chytřejší a schopnější, ale tvrdit, že na vejškách jsou nemožný hňupi, který si neumí poradit se životem, je stejně omezený, jako říct, že kdo nemá titul, je hlupák." Na to už mi nic neřekl a stejně si dál vedl svou. Často jsem slýchala, jak ZASE potkal vysokoškoláka, kterej byl uplně nemožnej, a přestože vystudoval, absolutně si nevěřil/ nechápal, o čem je život/ potřeboval mýho ex, aby mu dělal kouče, jelikož sám by si ani nedošel na nákup...

Až pak z něj nakonec jednou vypadlo (asi ve slabý chvilce):" Poslední dobou si často říkám, že kdybych měl vysokou školu, otevřelo by se mi mnohem víc možností, než mám teď... bohužel..."

Nemíním prostě ve vztahu při diskuzi poslouchat poznámky typu:" No ty to musíš vědět, když máš tu vysokou školu." "Ty tohle nevíš, když máš vysokou školu?" "Tak já ti teď povím, o čem je život." "Vysokoškoláci sou jen banda lenochů, kterým se nechce makat." "No jo, ty seš ta studovaná."

Tisíckrát se můžeš chovat normálně, neházet odborný termity a mluvit, jak ti zobák narost. Tisíckrát můžeš neřešit, že máš vejšku a on "jen" střední... nebo učňák... Většina chlapů lpí na objektivních faktech, na tom, co je vidět a dá se nějak dokázat, čímž v tomto případě je - máš titul, on ne - tak si připadá hloupej. I kdyby nakrásně byl chytřejší než ty, což se klidně může stát, tak ale podle něj okolí stejně pořád objektivně vidí ten tvůj titul, zatímco on musí svou inteligenci dokazovat.

A pokud mu povíš, jak tě nezajímá vzdělání a za důležitou považuješ přirozenou chytrost, zatlučeš si poslední hřebíček do rakve. V lepším případě ti upřímně sdělí, že:" Tobě se to kecá, když máš vejšku!" v tom horším se tě bude snažit neustále poučovat, chytat za slovíčko, upozorňovat okolí na tvoje nedostatky a omlátí ti o hlavu sebemenší chybu. Zkrátka za každou cenu se z tebe pokusí udělat hlupáka. A to všechno jen proto, aby odvedl pozornost od toho, že sám si připadá nedostatečně inteligentní.

Čím míň mluvím o vejšce a vzdělání, tím hůř se ke mně zakomplexovaní partneři, i ti potenciální, chovají. Snad proto, že když je pro člověka něco samozřejmost a pro druhého ne, tím obtížněji to ten druhý snáší? Jasně, vzdělání je pro mě důležitý, ale vždycky jsem věděla, že není tím hlavním v životě... a i kdybych to nakrásně nevěděla, ten samý život by mě to naučil. Roky strávený na pracáku, kde na mě při každý návštěvě koukali jak na polodementní opici, setkání s hlupáky ověnčenými tituly a prudce inteligentními lidmi s výučním listem mluví za vše...

Vejška člověku nezaručí vůbec nic... ani peníze, dobrou práci, respekt okolí, úspěch, spokojený život, prostě nic.

Proto kdyby záleželo jen na mně, chlapa s nižším vzděláním klidně. Pokud u něj najdu přirozenou inteligenci, zájem o svět, empatii, selský rozum a chuť se učit nový věci (jakýkoli), ať si ne/má vzdělání, jaký chce. Jenže on nakonec stejně vždycky vidí ten můj titul a dřív nebo později s tím začne mít problém.

A některý snad ještě předtím, než vůbec otevřu pusu. Aneb borec nakonec - Tomáš mi napsal na sociálních sítích - neznali jsme se osobně, ale tvrdil, že je mnou unesen (z fotky, aha). Dobře, uvidíme, co se z něj vyklube. 

Vyměníme si pár vět, dostanu několik komplimentů, vyjadřuje se v květnatých, rádoby básnických obratech. Pak zničehonic napíše:" Dnes jsem měl čtení v divadelní kavárně v Mariánkách, jsem takový umělec na cestách, jednou tam, podruhé jinde." Aha, takže mi musí "nenásilně" sdělit, že je spisovatel?

Povídá něco o granátových jablkách. Zasměju se, že pro moje žáky je granátový jablko odvozeno tutově od bojového granátu, načež opáčí:" Granátová jablka miluji, už neskutečně dlouho si s chutí dělám své nejoblíbenější carpaccio s jablky ze zahrádky, samozřejmě tajný Tomášův recept." "To se máš, domácí jsou nejlepší." "Máme svého zahradníka a každý rok dodá prazvláštní odrůdy, letos takové luxusní žíhané." Sakra, dokonce má zahradníka? Snad ne vraha...

Pak se zeptá, jestli mám ráda plněné papriky. "Jasný." "Ale i ty se musí umět. Dobrou tradiční restauraci poznáš podle úpravy jejich mletého masa a omáček, luxusní jsem měl v Abertamech , Krušné hory."

Zmíním Karlovy Vary, odkud pocházím, a dozvím se:" Ve Varech mám oblíbená místa a zastávky, geniální palačinky hotel Pupp, káva v Charleston, itálie pod Masarykem... Co tvoji oblíbenci ve Varech?"

Dále povídá:" Časem budu ve Varech více. Jezdím se svým orchestrem." "Máš orchestr?" ptám se. "Momentální metafora." "Co vlastně děláš?" jsem zmatená. "To až osobně."

Pak zjistí, že jeden jeho kamarád mě občas fotí. "Pavel je šikovný, ale má krásné modelky. I když Pavel vždy fotil na střed, mě se líbí fotit na zlatý řez, nebo jsem tak vždy fotil já a ještě jiné úhly pohledu, až teď jsem se dozvěděl, že je to zlatý řez, což je způsob, jak tvoří Vesmír, spirály."

"Používám meditaci ve své práci, jako nástroj, ale nejde o tu meditaci, ale o to odhalování pokladů..." "A můžeš mi dát konkrétní příklad?" "Napsal jsem čtyři knihy, první tři už vyšly, čtvrtá příští rok. Některé věci se dají psát konkrétně, jiné v náznacích a podobenství, některé naznačit, něco je mezi řádky...a člověk je musí prožít, když je prožíváš, je to přirozené jako dýchání ale když to chceš sdělit, nejde to... dějí se zázraky vnitřní proměny a já jsem jejich průvodce... (Všechny jeho zprávy citovány doslova - tedy gramaticky a stylisticky).

Po pár takových odstavcích už nepochybuju o vysoké škole života, ovšem když zkontroluju kolonku "vzdělání" vidím poměrně prestižní gymnázium. Hm, to mi nějak nesedí. Ale co už malinko zavání je "zaměstnání" -  na volné noze - a pod tím výčet všech možných pozic jako například psychoterapeut, pak čajový specialista, učitel španělštiny a hudby? Cože? Dále vidím hudební skladatel? Tak co ten člověk vlastně dělá? Sakra, já se s ním snad budu muset sejít, tohle potřebuju rozlousknout.

Dojde tedy na osobní setkání. Krátký a jednoznačný a konečně se mi uleví, když zjistím, co je tenhle "absolvent" zač. "A co máš tedy za práci?" zeptám se. "Jsem na volné noze a dělám toho spoustu..." "Aha", odtuším. "Na internetu třeba píšeš, že jsi psychoterapeut." "Jooo, no ne úplně oficiálně, ale ano, pomáhám lidem, pořádáme setkání a povídáme si." "A taky jsi specialista na čaj?" "Jo, pracoval jsem v jedný kavárně, ale tam už nějakou dobu nejsem, nestíhám to." "Učíš španělštinu?" "Neee, nejsem učitel, to jsme udělali takovou skupinu..." "No a co tě živí?" "Teď momentálně jsem svým pánem. Založili jsme v Praze skupinu, cvičíme jógu, pořádáme sezení, jsme taková velká rodina. To ti mě nabíjí takovou energií!" Jo, jo a cítíš sílu vesmíru, mám chuť dodat, ale neudělám to. Bohužel. On se do mě totiž pustí ve velkým stylu: "A co ty děláš?" "Jsem učitelka." Čekám, že se třeba zeptá, co učím nebo kde, ovšem on to rozčísne:" A to jsi fakt chtěla dělat nebo na tebe tohle "povolání" (pronese s despektem) zbylo?" "Jo, chtěla, baví mě to." "Cože, jako vážně? Nechápu! Dyť to člověka úplně vysává, jak ovce stojíš každej den za katedrou a vykládáš něco dalším ovcím. Učitel je pro mě symbolem úpadku myšlení, nic novýho nevytváří, no a ty žáci, hnus, dnešní děti, něco odpornýho. To já bych dělat nemoh." No, to fakt nemoh, když nemáš titul, hňupe", ušklíbnu se v duchu.

Půlku schůzky mě vytáčel, ovšem od chvíle, kdy jsem zjistila, jak to bylo s jeho gymnáziem, dokážu zůstat v klidu. Položila jsem totiž nevinnou otázku:" Ty tedy pocházíš z Mariánek a na základku i střední jsi chodil v Ústí?" "Jen na střední a pak gympl." "Dělal jsi dvě střední?" nechápu. "No, průmku jsem ve třeťáku nechal, nebyla nic pro mě." "Takže bilingvní gymnázium? To jsi se pak zase stěhoval do Ústí?" "Ne, dojížděl jsem." "Každej den z Mariánek?" "Každej den ne, studoval jsem dálkově", souká ze sebe neochotně. "Jo, aha, jako až později jsi ho dělal?" "No, už jako starší." Nezvykle dlouho mlčí a evidentně se mu nechce mluvit. Prostě na průmce skončil a pak mu asi delší dobu trvalo, než začal dělat nějakou další střední... a vlastně ani není známo, jestli tu druhou dodělal. Takhle - měla jsem na gymplu spolužačku, fakt prudce inteligentní holku, která kvůli osobním problémům spadla do drog a pak si dodělávala maturitu někdy v pětadvaceti. Ovšem o její inteligenci bych nikdy nepochybovala. Jenže tenhle týpek se projevoval přinejmenším jako polointeligent, který navíc trpěl silným komplexem ze svého (ne)vzdělání, a ještě se snažil shazovat mě. 

Ne, promiň, na to už fakt ve svým věku nemám náladu...

Snažím se alespoň trochu zachovat dekorum a slušnost. Povídal něco o Varšavě a cestování. "Který hlavní města jsi navštívil a kde se ti líbilo nejvíc?" položím zdánlivě neutrální otázku. "Já do hlavních měst nejezdím, to už fakt jde mimo mě, jsem úplně někde jinde..." odsekne a já najednou natvrdo chápu, že mám co do činění s absolventem vysoký školy života v té nejčistší podobě. 

Další schůzka už se překvapivě nekoná... 

Takže závěrem asi toto - dejte mi přirozeně inteligentního chlapa, kterej bude mít jen základku a takový sebevědomí, že vedle sebe snese vysokoškolačku, a beru ho všema deseti.