"Poslouchejte svou intuici", slyšíme všude...

Ale co vlastně je, ta intuice? Dlouhé roky jsem pokaždé nervózně váhala, když jsem si ve složité situaci vzpomněla na radu, že jí mám naslouchat. Já nevím, nevím, křičela jsem v duchu... až nedávno jsem pochopila...

Kdysi nám učitelky radily, že v testu, kde jsou na výběr možnosti a správnou odpověď neznáme, máme zaškrtnout tu, která nám jako první bleskne hlavou. Následné přemýšlení a přepisování prý bývá jen na škodu. Souhlasím - několikrát jsem se o tom přesvědčila na vlastní kůži - a tvrdím, že nemluvily o ničem jiném, než o intuici.

Jenže - hodně dlouho pro mě bylo takřka nemožné odlišit svůj vnitřní hlas od všech dalších matoucích vlivů. Chvíli jsem věřila, že to, co si nejvíc přeju, musí být správné, přece moje touhy a to, na co se soustředím, musí být ONO. Jenže obvykle není. Co víc - často je právě úplně špatně.

Čistá intuitivní logika pochází odjinud, než z výsledku racionální analýzy našeho mozku. Když se budu držet zmíněného testu, dejme tomu, že narazíme na otázku, na niž neznáme odpověď, ale při čtení možností nám prolítne hlavou třeba:" Hele, to béčko už jsem slyšel, něco mi připomíná!" Možná nepřijdeme na to, kde jsme na něj narazili, jen nám tam prostě bude pořád ulpívat pozornost. Pokud v tomhle bodě skončíme a zaškrtneme bé, pravděpodobně jsme zvolili správnou možnost. Jenže někdy se stane, že označíme béčko a za chvíli se k té otázce vrátíme s mnoha otazníky. Budeme si říkat třeba:" Přece nemůžu vybrat odpověď jen na základě nějakýho pochybnýho dojmu. Kdo ví, kde jsem co viděl. Musím na to jít jinak, tak přemýšlej, přemýšlej. Céčko by dávalo větší smysl." A tak horečně uvažujeme, kombinujeme, začínáme být nervózní, až nakonec k vlastnímu uspokojení dojdeme k logickému závěru, že béčko bylo jen výplod naší fantazie a změníme odpověď na cé. A ona je špatně...

Rozlišuju dva typy intuice, z nichž první není nic mezi nebem a zemí. Prostě všechny klasické psychologické a fyziologické mechanismy vnímáme pouze podvědomě, takže nám v té chvíli přijde, že se vlastně nic neděje. Ovšem náš mozek je velmi přesně zaznamenává a zpracovává.

Pokud zůstanu ještě u školního testu, můžeme po určité době zjistit, kde jsme už béčko viděli, nebo přijdeme na to, že si mozek spojil věci, které jsme už znali, a výsledek vytanul na mysli . Existují ale i případy, kdy zmíněná analýza zůstane skrytá, takže pak říkáme, že jsme prostě "měli takový pocit". Racionální vysvětlení však přesto existuje, jen o něm nevíme.

Kolikrát se stane, že se v nějaké skupině lidí necítíme dobře? Nechce se nám mezi ně chodit, i když nemáme žádný objektivní důvod, nepohádali jsme se, nic jsme si neudělali. Třeba si i říkáme:" Co se to děje? Proč se tak cítím? Vždyť jsou ke mně slušní a milí! Jsem blázen? Namlouvám si něco, přestože se nic špatného neděje?" Podobnou situaci jsem zažila několikrát a vždycky jsem pak zjistila (třeba až po letech), že mě ti lidi skutečně neměli rádi - nebo alespoň někteří v té skupině - či mě někdo z nich pomlouval, podrazil... prostě něco negativního vždycky existovalo.

Přirovnala bych to k tomu, když poručík Columbo mluví s ještě neodhaleným vrahem, jenž mu napovídá spoustu informací, které dávají logicky smysl. Na první pohled nic podezřelého, dokonalé alibi. Poručík všechno odkývá a jde domů. Ale pak sedí, kouká z okna (nebo přechází po pokoji, haha) a pořád si opakuje:" Co mi na tom nesedí? Sakra, něco je špatně. Ale co? Čeho jsem si nevšiml, co jsem přehlédl?" Kolikrát dumá hodně dlouho a nemůže na nic přijít, jen je přesvědčen, že NĚCO není v pořádku.

Mně se třeba jednou stalo, že jsem jela ze školy, jako vždycky přes most a když koukám na řeku, najednou si říkám: "Tady je něco divně. Jo, něco se změnilo. Ale co?!" Nemůžu na to zaboha přijít. Doma zasednu k obědu a jak tak pomalu žvýkám, najednou záblesk! Jasně! U řeky chyběly keře, všechny je vyřezali. Prostě úplně normální věc - jenže v tu chvíli jsem si nedokázala uvědomit, co přesně se stalo. Ale můj mozek si tu informaci uložil zcela správně a přesně.

Intuice se projevuje náhle, jako prvotní záblesk, není to ani myšlenka v pravém slova smyslu, spíš impuls, až si kolikrát říkáte:" Proboha, proč mě napadlo zrovna tohle?" Odhadem ten moment netrvá ani sekundu... no dobře, možná pár vteřin. Působí, jakoby snad ani nepocházel z vaší hlavy, protože v tu chvíli myslíte na něco úplně jiného. Třeba jste v docela příjemném rozhovoru s jiným člověkem, když vám prolítne hlavou: Tady je něco špatně. Nebo: Co mi na něm tak vadí? Jindy se setkáte s přáteli, kteří jsou manželé, načež vás uprostřed pohodového posezení napadne: Jejich vztah se mi nezdá. Co se mezi nimi děje?.

A to všechno právě ve chvíli, kdy se objektivně nic zvláštního neděje. Jenže nakonec se mi skoro pokaždé ukázalo, že všechny tyhle záblesky měly něco společného s realitou. A kolikrát až povážlivě hodně.

Dlouhé roky jsem podobné impulsy dost často ignorovala a následně si ještě "racionálně" odůvodnila, proč byly zcestné. Zmíněné otázky jsem přehlušila odpověďmi typu: Co by bylo špatně, dyť mě má přece rád./ Ale neblbni, on je přece upřímný a laskavý./ Oni jsou ve vztahu spokojení a šťastní, dyt přece říkají, jak jim to skvěle klape.

Ten hlas intuice obvykle neposlechneme, protože se bojíme důvěřovat něčemu, co nemůžeme nijak racionálně vysvětlit ani dokázat a nebo proto, že si přejeme pravý opak. Kolikrát až zbožně - strašně toužíme po tom, aby nás někdo miloval, chceme s ním za každou cenu být a nedokážeme si představit, že bychom ho opustili. Nebo jsme posedlí určitou věcí, takže nechceme vidět, že pro nás není dobrá. Proto sami sebe přesvědčíme, že intuice se musí plést.

Takhle se mi například stalo, že jsem žila dost dlouho ve vztahu k člověkem, který mě nemiloval, nevážil si mě a v krizových situacích se vždy odvrátil. Dlouhou dobu jsem ho omlouvala a obhajovala, ale zároveň byla čím dál nešťastnější. Prakticky od samého začátku jsem cítila pochybnosti, které jsem však nedokázala vysvětlit. Navíc okolí tvrdilo, že mě má určitě rád, ať neblázním. Což bylo něco, co jsem chtěla slyšet.... a ne svoji intuici. Jenže ta, jak jsem si zpětně uvědomila, mluvila jednoznačně, jen já se ji bála poslouchat a nejvíc mě děsilo se podle ní řídit. Dlouho mi totiž připadalo, že se nemám o co reálného opřít. Lidi okolo nás si ničeho nevšimli, jelikož se projevovala jen ve zdánlivých drobnostech a to ještě jen ve chvíli, kdy jsme spolu byli sami. Ale pravda je, že nakonec čas ty reálné argumenty ukázal, takže teď už jsem schopná sama sobě i ostatním vysvětlit, co bylo v našem vztahu špatně.

Někdy se bojíme i toho, co řekne okolí, když se zařídíme podle vlastní intuice, protože budeme muset svoje důvody formulovat stylem: (Ne)cítím, že... (Ne)mám z toho dobrý pocit... Zdá se mi, že... Což pro většinu lidí nejsou argumenty a my máme strach z nepochopení, odsouzení nebo konfliktu. 

Jenže ať svůj vnitřní hlas neposlechneme z jakéhokoli důvodu, realita nás stejně nakonec doběhne.

Takže teď už chápu, že ten záblesk, ten dojem, že je něco špatně, musíme vyslechnout a ne mávnout rukou a říct si: Ale ne, určitě to tak nemůže být proto a proto (a vzápětí si vymyslet sled logických argumentů). To by byla chyba.

Náš mozek vnímá například neverbální složku komunikace mnohem silněji, než tu verbální, jenže jen na podvědomé úrovni. Takže to, že nás někdo nemá rád, poznáme jednoznačně podle toho, jak se na dívá, jaká gesta provádí, co dělá jeho mimika. Jenže my si toho zřídka naplno všimneme naplno a zůstane jen neurčitý pocit a naše nejistota. Proto si pak řekneme: "Ale vždyť povídal tak milé věci, lichotil mi, usmíval se... (o falešném úsměvu už jsme všichni určitě slyšeli), dobře jsme se bavili, tak proč by mě neměl rád? No a on nás zatím celou dobu propaloval nenávistným, upřeným pohledem, zatínal ruce v pěst a smály se jen jeho rty, nikoli oči...

Dokonce vnímáme i pach člověka - ten si sice neuvědomujeme, ale odvíjí se od něj naše sympatie či antipatie k druhému a nebo třeba i sexuální přitažlivost. Jiný pach vydává člověk, který je ve stresu nebo se bojí a jedinec uvolněný a v pohodě. Všechno tohle my poznáme, jenže na rozdíl od zvířat, například psů, které mám ve své domácnosti možnost sledovat každý den, už se tím často neřídíme. Mí psi například poznají, že jsem ve stresu nebo vzteklá ještě dřív, než si to přiznám a uvědomím já sama. A reagují ihned, až se kolikrát divím, co se jim děje, vždyť se přece nic neděje. Mimochodem, na čem je asi založený princip detektoru lži?

Pokud by si člověk nic nenalhával, vnímal náznaky a nevyřčené věci a snažil se ke svým nevysvětlitelným pocitům najít argumenty v podobě reálného chování, jsem přesvědčená, že by je našel. Stejně jako Columbo. Problém nastává, pokud je najít nechceme, trvá příliš dlouho je nalézt nebo jsme ovlivněni druhou osobou, která s námi cíleně manipuluje a jde proti hlasu naší intuice.

Přestože jsem si tohle všechno uvědomila, je kolikrát zatraceně těžké naslouchat svému nitru. Ovšem z jakého důvodu, vysvětlím až v dalším článku, kde také rozeberu druhý typ intuice, ještě o poznání zajímavější...