Pomoc, nesnáším telefonování

Už prakticky od dětství se s tím potýkám. Stokrát radši jdu někam osobně, než bych tam volala. Do jisté míry mě vysvobodily emaily a esemesky. Neznámá čísla neberu a známá jak kdy... Naštěstí vím, že v tom nejsem sama.

První, s kým jsme zjistily, že se potýkáme se stejnou diagnózou, byla moje nejlepší kámoška na střední. Dost často jsme si volaly na pevnou linku a já nesnášela, když to zvedla její máma. Obecně jsem strašně nerada telefonovala kámošům, protože hrozilo, že mě vyhmátnou rodiče a já trpěla dojmem, že je hrozně obtěžuju nebo dokonce rozčiluju. Nevím, ale pokaždý mi všichni přišli hrozně nepříjemný, otrávený a úsečný, kolikrát až naštvaný. Nutno teda podotknout, že máma té mojí nejlepší kámošky celkem nepříjemná bývala, takže tam jsem se možná nepletla, ale u ostatních nebyl důvod. Aniž bych se tehdy kámošce zmínila, slovo dalo slovo a začaly jsme si domlouvat čas volání a v určenou dobu čekaly u telefonu, tudíž už se nestávalo, že by sluchátko zvedl někdo nepovolaný. A ona pak jednou zničehonic prohlásila (čímž bylo dílo dokonáno):" Už zase musim někam volat, já to nenávidim, stokrát radši bych tam šla osobně." "Cože, ty taky?" vyvalím oči. "Jo, nesnáším telefonování, dycky mám dojem, že otravuju."

Postupem času, jak se přidávaly situace, kdy jsem musela někam volat, víc a víc jsem si uvědomovala svůj odpor. Výjimkou bylo, když jsme s bráchou čas od času pečlivě vyhledali ve Zlatých stránkách vtipný příjmení, vytočili, počkali, až dotyčný zvedne sluchátko, představí se a pak s výbuchem smíchu položili. Zklamání nastalo, pokud telefon nikdo nezvedl a ještě větší, když se neohlásil jménem. Kdo čeká na obyčejné "prosím"? u pánů Švába, Šoustala nebo Šourka? Čímž se jim teď všem dodatečně omlouvám. Mimochodem, vtipný je, že TYHLE lidi jsme skutečně obtěžovali a vůbec mi to nevadilo... ale zase jsme do telefonu nemuseli nic říkat...

S příchodem mobilů sice odpadlo zvedání sluchátka nepovolanými osobami, na druhou stranu se těžko vymlouvalo, že jsem "nebyla doma" a hovor tedy "naneštěstí" propásla. Vždycky když se na displeji objevilo neznámé číslo, následoval menší záchvat paniky, kdo to je a co chce. A ještě horší pak bylo, když jsem musela někam volat já.

V současné době jsem na tom tak, že pokud zrovna nečekám domluvený hovor ani nemá přijet pošťák či kurýr, obvykle neznámá čísla neberu. Vzápětí si je vygooglím a modlím se, aby šlo o telemarketing nebo nějaké jiné, profláklé, obtěžující číslo. Pak je totiž situace vyřešena. Když o daném čísle na internetu nenajdu nic, většinou mi červíček v hlavě nedá a přes všechen odpor volám zpátky. Jen ve svých nejhorších dnech si řeknu, že pokud je to něco fakt důležitýho, ozve se znova, a zapřísahnu se, že pokud se tak stane, už to zvednu. Naštěstí v devíti případech z deseti znovu nezavolá a je po problému.

Jediný, s kým si hovory užívám, je moje máma a nejlepší kámoška. Volání s ostatními kámoši a známými si radši nechám ujít, pokud to jen trochu jde. Bohužel asi každý z nás má ve svým okolí někoho, kdo evidentně rád telefonuje a taky tím hodně rád vyhrožuje. Takže při takových těch obratech:" Zavolám ti", se mi otvírá kudla v kapse a říkám si: Nemůžeš prostě poslat zprávu, ty demente?

Jo a úplně nejlepší jsou individua (a že jsem jich pár zažila), která si vehementně chtějí telefonovat, ale pak ze mě udělají toho, kdo se musí postarat o průběh, témata a plynulost hovoru, protože se vždy po jedné větě holé na dlouho odmlčí a já se i za ně potím trapností a vymýšlím, o čem se bavit.

Objednávání k doktorům a vyřizování věcí na úřadech je taky kapitola sama pro sebe. Pokud neexistuje možnost rezervace termínu e-mailem či nemají spuštěný on-line kalendář (což, sakra, skoro nikdy nemají), odkládám volání tak dlouho, až už je to neúnosný a pak se teda hecnu.

Největší peklíčko je, když si vás doktoři nebo úředníci začnou mezi sebou přepojovat (jo, vím, že to často jinak nejde) a vy pak musíte každýmu znova od začátku vysvětlovat, kdo jste a co chcete, jelikož si v té rychlosti většinou stihnou předat jen kusé informace. Takže si nezřídka po chvíli připadáte nejen jako polodementní opice, ale navíc jako polodementní opice, která obtěžuje půlku budovy.

Se zubařem jsem to dokonce vyhnala do takové krajnosti, až mi zavolal sám, haha. Ne, vážně. To se seběhlo následovně. Několik let jsem se u nich neukázala, přestože jsem samozřejmě potřebovala něco vyspravit, ale prostě se mi tam nechtělo - tedy nejen volat, ale v tomto případě ani chodit. No, jenže v jistou dobu už jsem cítila, že vážně musím, aby mi v tý puse ještě vůbec něco zbylo. Tohle rozhodnutí padlo řekněme na konci léta. Odkládám v září, říjnu, listopadu i prosinci, až si nakonec svatosvatě slíbím, že první týden v lednu už se fakt objednám. Hodlala jsem to dodržet. Jenže co se nestalo! Hned první pracovní den nového roku se mi najednou rozsvítí displej a já vidím, že volá zubař. No to snad ne, nevěřícně zírám, chvíli se přemlouvám a pak to zvednu. "Prosím, Šnajdrová." "Dobrý den, paní Šnajdrová, zrovna si tu dělám pořádek a koukám, že už jste u nás dlouho nebyla. Tak jsem se chtěla zeptat, jestli jste pořád naše pacientka nebo jste si našla jiného doktora." "Ne, ne, nenašla, já vím, dlouho jsem se neukázala, ale zrovna před pár dny jsem si říkala, že se objednám. Můžu to tedy udělat teď?" "Ano, samozřejmě..." slyším na druhým konci. Tak takhle se na to musí!

Po přiznání se navzájem s kámoškou, jak nesnášíme telefonování, jsem začala postupně zjišťovat, že je nás docela hodně takových. Jednou jsem narazila dokonce na sáhodlouhou diskuzi na internetu, kde se takto přiznávaly stovky lidí a sdělovali si svoje zážitky, ale i, mnohdy fakt důmyslné, manévry, jak se vyhnout telefonování. Se zájmem a pobavením jsem to četla - jak kdybych tam psala já.

Což mě donutilo hlouběji se zamyslet nad tím, co je na telefonování pro spoustu lidí tak stresujícího.

Inu, někde jsem našla psychologické vysvětlení, že prý hlavní problém tkví v tom, že druhého nevidíme. V komunikaci nám tedy schází veledůležitá složka, podle níž se náš mozek podvědomě řídí nejvíc, a tou je komunikace neverbální - mimika, oční kontakt, gesta, celkový výraz tváře, pohled, postoj a další. Tudíž se vlastně orientujeme jen podle hlasu, jehož tón, barvu a intonaci však aparát do jisté míry zkresluje, což v nás často vyvolá zmatek a nejistotu. Může se nám zdát, že dotyčný nemá náladu, je naštvaný, obtěžujeme ho. Tento způsob komunikace je navíc nepřirozený, tudíž i osoba na druhém konci se bude chovat jinak, než tváří v tvář a její styl mluvy může být opravdu víc úsečný a strohý (jelikož ani on nás nevidí), z čehož nabydeme dojem, že je naštvaný. A koneckonců, možná jsme narazili na někoho, kdo taky nesnáší telefonování, haha.

Psychologové radí, že pokud chceme působit v rozhovoru "po drátě" příjemným dojmem, ať se usmíváme. Přestože nás druhý nevidí, jde to poznat, protože hlas zní uvolněněji, zvučněji a veseleji, což na ostatní samozřejmě působí dobře.

Dalším nepříjemným aspektem pak bývá nekvalitní spojení. Dotyčný nám třeba vypadává nebo slyšíme hovor potichu, špatně rozumíme tomu, co chce, co nám říká, takže musíme žádat o opakování a někdy i víckrát, což vytváří na obou stranách nedorozumění, napětí a nepříjemné situace. Občas i osoba na druhé straně mumlá, zadrhává či trpí nějakou vadou řeči, která znemožní plynulý tok hovoru.

Mnozí lidé se obávají i tzv. trapného ticha, které může po drátě působit opravdu hodně nepříjemně. Když například někam přijdeme a vidíme se navzájem u konverzace, opět se mnohem lépe orientujeme v situaci. Pokud někdo zmlkne, poznáme, jestli hledá slova, cítí se v rozpacích, neví, co odpovědět, přemýšlí a nebo už zkrátka domluvil. Takovou situaci při osobním setkání obvykle rychle vyhodnotíme a adekvátně zareagujeme. Jenže se (zpoceným) sluchátkem v ruce jen těžko odhadujeme, co se děje.

Nikdy nevíme, v jaké situace volaného zrovna zastihneme. Třeba někam spěchá, soustředí se zároveň ještě na další věc, řeší nějaký problém, cítí se vyčerpaný. Pokud jde o úředníka, ten už například od rána musel vyřídit spoustu hovorů, a tak je odměřený, protože s námi potřebuje věc co nejrychleji vyřešit.

Člověk na druhém konci může být unavený, smutný, nemocný, naštvaný na někoho jiného, na cokoli, jenže to my nevidíme z výrazu jeho tváře nebo ze situace, v níž bychom ho zastihli. Slyšíme jen hlas a to ještě značně zkreslený, takže se můžeme jen dohadovat, co se děje. Jednou jsem například přišla do zásilkovny a vyrušila paní při obědě, načež ta dala dost jasně najevo svoji nevoli a mně ihned došlo, proč je protivná. Ovšem při telefonátu bych nechápala, co se děje, a vyvedlo by mě to z míry.

Všechny tyto nevýhody volání ovšem někteří dokážou mistrně využít ve svůj prospěch. Třeba takoví nabízeči čehokoliv včetně mobilních operátorů. Vždycky člověka zaskočí nepřipraveného (což je samozřejmě účel), co nejrychleji na něj vychrlí spoustu věcí najednou, ovšem s vynecháním všech, v nichž se ukrývá nějaký háček. A na závěr se ho pokusí natlačit do objednání produktu nebo služby ihned - po telefonu.

Já osobně jsem v takových situacích nesoustředěná, zahlcená informacemi a toužící hovor rychle ukončit. Což je nejlepší předpoklad k tomu něco odkývat, jen aby mi dali pokoj a já si pak mohla následně rvát vlasy, s čím jsem to zase souhlasila. Předpokládám, že podobně reaguje spousta lidí, proto je telemarketing stále tak rozšířený a oblíbený. Málokomu se asi chce do telefonu x-minut přemýšlet (hrozí trapné ticho), vyptávat se na detaily, nechat si věci několikrát opakovat a nepřímo se tím se vyžívat v protahování hovoru. Takže prostě něco odkývá, později se nestačí divit a obchodník si mne ruce.

Já už jsem se za ty roky naučila reagovat pokaždé stejně:" Ne, díky, po telefonu nic uzavírat nebudu, jsem teď ze všech věcí, co jste říkal/a zmatená, buď mi pošlete podrobné informace do mailu a nebo si je vyhledám na internetu a zajdu přímo na pobočku, pokud budu mít o něco zájem. Na shledanou."

Na mě si nepřijdete. Protože příště už vám to vůbec nezvednu...