Jak jsem se zamilovala do učitele - učitel první

"Zamilovat se do učitele je snadný", povídá jednou kámoška. "Nemusí se snažit o pozornost, protože se na něj stejně furt díváš, a už jen tím, že je učitel, jedinej v tý třídě a starší, má navrch třeba před tvejma spolužákama..."

No, svatá pravda. Kdyby seděl mezi dvaceti dalšíma tohoto typu, asi bych si ho ani nevšimla.. i když, možná jo... jeho jo. Přestože nás neučil, moc dobře jsem o něm věděla, vypadal totiž na škole jako pěst na oko - mladej, krásnej a milej - tedy, aspoň tak působil.

Abych mu nekřivdila - když já chodila do primy, určitě takovej byl. Kámoška, která znala holky z vyšších ročníků, mi podávala svědectví o jeho přednostech, k nímž patřilo mimo jiné i vedení nějakýho zájmovýho kroužku, kde se prý vznášel se žáky na kamarádský vlně. Věřila jsem... a o to víc se těšila, když jsme ho v sextě konečně dostali.

Tak moc jsem si byla jistá pozitivním ohlasem, že jsem co nejrychleji provedla svůj test. Spočíval v rýpnutí si (z mýho pohledu přátelskýho) do každýho novýho učitele nebo učitelky, čímž jsem testovala jejich smysl pro humor. V tomto případě jsem na sebe primárně chtěla i upozornit, to je jasný. Mladej, pěknej, milej... plus mi ještě připomínal jednoho českýho herce, kterýho jsem tehdy milovala, takže ďábelská kombinace. No, nemohla jsem se dočkat - a předpokládala samý srandičky a kamarádšofty, přece mladej učitel nemůže být jinej, ne? A nebo může...?

V září přišel, stroze se představil a pak otevřel učebnici. "Přece se teď ještě nebudeme učit", nadhodím významně. "A co bys chtěla dělat", odsekne. Na vteřinu mě rozhodí, podobnou reakci jsem nečekala, ale pak pokračuju stejným stylem - určitě za chvíli rozváže. "No, třeba si povídat, jak jste se měl o prázdninách a tak..." "O prázdninách si povídejte spolu, od toho já tu nejsem." "Ale no tak, pane učiteli, my jsme ještě všichni duchem na dovolený, dneska z toho učení stejně moc nebude", snažím se tvářit a znít mile, aby nebylo pochyb o tom, že se nepokouším vyvolat konflikt. "No, jestli ty jsi duchem na dovolený, měla jsi radši zůstat doma a ne mě tím obtěžovat." Mračí se jak tisíc čertů a znechuceně zaboří nos do učebnice. Úplně cítím, jak se mi hrne krev do obličeje. Mísí se ve mně vztek se studem a jen se modlím, ať nečervenám. Takhle mě odbyde, debil, co si o sobě myslí? To nepochopil, že mluvím v nadsázce? Vždyť jsem nic hroznýho neřekla... navíc skoro každej učitel ztratí ohledně prázdnin slovo a aspoň ze slušnosti se zeptá, jak jsme se měli. Tenhle? Prej ho obtěžuju! A ještě jak hnusně se podíval!

No nic, oklepu se posléze a rozhodnu se mu dát ještě šanci... Třeba jen neměl svůj den nebo jak nás nezná, reaguje divně, protože neví, co čekat. Za nějakou dobu přijde do hodiny skoro o čtvrt hodiny později. "Omlouvám se za zpoždění, musel jsem ještě něco řešit." "Jen jestli jste náhodou nezaspal", uchichtnu se a věřím, že tentokrát snad už musí pochopit legraci, když je poledne a začíná pátá hodina. I když já jsem schopná zaspat i na poledne, zamyslím se... načež mě z úvah vytrhne jeho nakvašený hlas:" Na podobný řeči opravdu nejsem, Aleno, zvědavej. Nepřišel jsem snad učit do mateřský školy", kouká, jak kdybych lovila bobříka trapnosti. Hrkne ve mně. Panebože, co jen tomu člověku je?

"Ty mu dáváš teda, že si nedáš pokoj", prohlásí o přestávce kriticky kámoška na mou adresu. "Jak dávám? Nemůžu za to, že je takovej suchar a nechápe srandu. I Kopecká má větší smysl pro humor než on a to už je co říct." "No jo, už si na tebe zvykla." "Tak tenhle ať si rychle zvykne taky", odseknu naštvaně. Asi jsem se fatálně sekla a začínám být zoufalá. I když by to tehdy do mě málokdo řekl, neoplývala jsem takovým sebevědomím, aby se mě nedotkl. Nejenže nereagoval na legraci, ale evidentně ještě pojal podezření, že ho chci provokovat. Zatímco já se jen snažila, aby si mě všímal, protože se mi líbil - jednoduchá rovnice. A on předvádí tohle!. S něčím podobným jsem se zatím nesetkala, učitelé byli doteď v pohodě a nikdo neviděl v mých řečech problém. Spíš si do mě rejpli taky a pokud jim to už přišlo moc, v klidu mě upozornili, abych ubrala, což jsem vždycky udělala.

Ale dobře, když teda nechápe nebo nechce chápat srandu, budu mluvit vážně. Na nějaký z dalších hodin, kdy mě už totálně nudí předčítání učebnice, zvednu ruku a úplně normálně, řekla bych, že zúčastněně, se zeptám:" Promiňte, ale zajímalo by mě - co si o tom myslíte vy?" Prostě jsem chtěla znát jeho vlastní názor na danou problematiku a nebavilo mě recitování oficiálních zpráv z knížky. Uznávám a i tehdy jsem uznávala, že je odborník a o historii ví hodně... a asi ho to i baví... jenže mě nebavilo číst a poslouchat jen suchý data, kdo kdy vydal jakej dekret a co dobyl za území. Jenže víte, co on? Jestli si to zase vyložil jako provokaci, nevim, nicméně prohlásil: "Já tu nejsem od toho, abych něco hodnotil, my se učíme fakta." No, dobrý, přesně proto mě to tak hrozně nebaví... i když ty se mi děsně líbíš, blbečku, pomyslím si, přičemž vnitřně prohlásím tuhle jeho reakci za pomyslnou poslední kapku a rozhodnu se, že když to nejde po dobrým, musí to jít po zlým. Pokud za každou mojí větou čuchá provokaci, já mu ji teda příště naservíruju na stříbrným podnose. Neboť každá reakce lepší, než žádná reakce - tedy i ta záporná - jak jsem tehdy vyznávala.

A tak se i stalo. Neměla jsem klid, dokud se mi ho nepovedlo vytočit - což, mezi náma, nebylo až tak složitý. Kolikrát se zadařilo, aniž bych to měla v úmyslu. Namátkou - jednou ráno, nultou hodinu, kdy jsem ještě hluboce spala a byly to jedny z mála hodin, kdy jsem toužila jen po klidu a ne vymejšlet provokace, jsem se zvedla a šla zavřít okno, který zelo u katedry dokořán. Jestli se chtěl tímhle způsobem probrat, nevim, ovšem já se klepala zimou a protože pan učitel stál zrovna u tabule uprostřed výkladu a já mu do něj nechtěla skákat, zvedla jsem se a mlčky šla to okno zavřít. Cestou projdu kolem něj, v tichosti provedu akci a zase se vrátím do lavice. Ve chvíli, kdy dosednu, se na mě rozkřičí:" No tak to už přestává všechno!!!" V první chvíli mě napadne - ok, je mu horko, já si dovolila zavřít, drzost. Ale on pokračuje:" Nesnáším, opakuju, fakt nesnáším, když mi někdo narušuje můj osobní prostor!" Počkat, cože? Nechápavě na něj civím. "Ty se jen tak zvedneš a projdeš na milimetr ode mě. To ti připadá normální?" Jsem tak v šoku, že se nezmůžu na nic. "Ale já..." "Tohle si vyprošuju, jsem uprostřed výkladu a ty mi takovým způsobem narušíš osobní prostor!" Vysoukám ze sebe jen něco jako:" Promiňte, nechtěla jsem...." Ale stejně furt slyším jen vzteklej řev, jak už jsem to vážně přehnala a co si myslim... O přestávce mi pak i několik spolužáků nechápavě přijde vyjádřit účast, že sice ho jindy provokuju, ale tentokrát nerozuměj tomu, proč se tak vztekal, když jsem prošla v úplně normální vzdálenosti. Jednoznačně označili jeho reakci za přehnanou.

Postupem času, možná částečně i touhle absurdní příhodou, jsem ztrácela chuť ho provokovat a štvát. Nejdřív mě uspokojovalo, že si mě aspoň všímá - jedno, proč - jenže pak, nevím, zřejmě jsem fakt dospívala, ocitla jsem se ve slepý uličce. Jeden z mých posledních pokusů proběhl v testu, kterej celej sestával z doplňování letopočtů k významnejm událostem - děs. Jo, asi mě to dost otrávilo... byla jsem naučená, o tom žádná - na jeho hodiny jsem se vždycky připravovala, i když jsem leckdy měla dojem, že se učim kraviny. Jenže dějepis mě bavil a navíc jsem nemohla připustit mít u něj špatný známky, to ani náhodou. Ještě by si o mně třeba myslel, že jsem hloupá, což bych považovala za svoji největší potupu. Takže jsem mu tam všechny ty letopočty vysmahla slovně - podotýkám, že správně. Třeba ke Zlatý Bule Sicilský jsem místo 1212 napsala dvanáctsetdvanáct - všechno dohromady. Jo, to jsem ho prostě chtěla naštvat a zároveň ukázat, že ty jeho zatracený letopočty vysmahnu s prstem v zadku. Výsledek? Ignoroval to a napsal mi jedničku. Radost i zklamání zároveň.

Nutno říct, že ač jsem ho každou chvíli něčím vyprudila, nikdy se nezachoval jako svině, nezasedl si na mě, nestěžoval si třídní ani na vyšších místech... nemstil se mi. Zůstal objektivní a fér. O to víc jsem přemýšlela, co ho vede k takovýmu popudlivýmu a nepřátelskýmu chování. Napadlo mě, že musí nějakej silnej, osobní důvod, ale nevymyslela jsem, jakej.

Za nějakou dobu se mi dostalo odpovědi. Dodnes sice netuším, jestli je to pravda, ale všechno dává smysl. Prý si před lety začal na školním výletě se svou šestnáctiletou studentkou. Jak to asi mohlo dopadnout? Jasně, průser, někdo je viděl, naprášil... zřejmě dostal od vedení nůž na krk, že už nikdy více. Takže já jsem tak jako tak přišla s křížkem po funuse. Ne, že by mě chtěl, pravděpodobně ne, ale ty jeho přehnaný reakce a až křečovitej odstup od studentů s tím mohl souviset. Prostě už si dával sakra bacha a úplně se uzavřel - i vůči kamarádskýmu chování. Já jsem ho totiž sice štvala, jenže co jsem viděla, on se přátelsky a uvolněně nebavil nikdy s nikým.

Nedošlo mu - nebo až velice pozdě - že mně se bát nemusí. Ač jsem o něm ve svý hlavě spřádala smělý plány, nezmohla bych se tehdy na nic. Stačilo by mu se ke mně přiblížit na půl metru a zdrhala bych. Jooo, spřádala jsem smělý plány a představovala si kdoví co, ale doma si o něm zatím do tajnýho sešítku psala básničky a omdlívala, když se nedopatřením dotknul mojí ruky. Třeba tenkrát, kdy naše třída (tehdy septima) dostala za úkol připravit pohoštění k maturitám pro zkoušející učitele. Což v praxi vypadalo, že v jedný učebně jsme rozmístili jídlo a pití a příležitostně vařili kafe. Věděla jsem, že zkouší i on, tak jsem zase po sto letech nahodila sukni, střevíčky a svoje nejlepší triko a čekala, že mu snad vyrazím dech nebo co. No, nic z toho se nekonalo, ani se na mě nepodíval, jen se si kecnul na židli, požádal o kafe a zabořil nos do novin.

Běžela jsem mu to kafe uvařit a když si přebíral hrnek, letmo se mě dotknul. Ovšem silně pochybuju, že vůbec věděl, koho se vlastně dotknul. Zatímco já z toho žila ještě několik měsíců...

A pak jsem v oktávě vymyslela svůj smělý plán... který se nakonec samozřejmě vůbec nepovedl. Všechno začalo, když jsem si konečně musela přiznat, že se chovam jak mimino a provokacemi si jeho náklonnost nezískám. Naplno mi to došlo, když se ve škole skoro měsíc neukázal kvůli zraněnýmu koleni a já ho pak potkala na chodbě s jednou svojí spolužačkou a zaslechla, jak ta se ho zúčastněně vyptává, jak se mu daří a co noha. Úplně normálně, se zájmem - tak, jak já jsem tehdy nebyla schopna - kór k němu. Ne, že by hýřil potěšením, ovšem upřímný zájem ocení každej normální člověk, tudíž i on normálně, v klidu odpovídal a já jí v tu chvíli šíleně záviděla.

Takže ten můj plán - pár měsíců před maturitou jsme s kámoškou řešily o volný hodině komunistickej převrat a vyvstalo pár nejasností. "Hele, nepůjdeme na konzultaci?" nadhodím jakoby nic. "Když to furt tak nabízí..." "Haha, klidně, tebe určitě čekat nebude. Ale domluvíš to." "Proč ne", pokrčím nevzrušeně rameny, ovšem srdce mi buší až v krku. Navíc začínám mít podezření, jestli ta Pavla něco netuší. Žádný z kámošek jsem do tý doby neřekla, že se mi líbí, a dařilo se mi myslím jakoukoli náklonnost mistrně skrývat, ovšem ona mě teď za ním posílá samotnou a ještě tak zvláštně kouká.

No nic, vydám se do kabinetu a bojuju se strachem. Jo, provokace jsou jedna věc, jenže teď ho mám o něco žádat a chovat se normálně - což je tak divný, až si připadám, jak kdybych na něj šla klepat nahá. Zaťukám rychle, abych neměla moc času přemýšlet. "Dále" uslyším. "Dobrý den, jen jsem vás chtěla poprosit - my jsme se teď s Pavlou učily komunistický převrat a nějak to nechápeme - mohl byste pro nás udělat konzultaci?" "No, dobře, tak přijďte - kdy?" " Třeba v pondělí máme třetí hodinu volno, měl byste čas?" Koukne do rozvrhu. "Ok, to můžeme." "Tak díky, nashledanou", vycouvám rychle na chodbu a mám dojem, že asi omdlím. Ale klid, dyť tam se mnou bude Pavla...

Jenže! Pavla mi v pondělí ráno oznámí, že na to sedla a už všechno chápe, ať si jdu za ním sama. No to ne! Úplně mě rozhodí a nejradši bych to zrušila taky, jenže za prvý nejsem srab a za druhý si říkám, že mám konečně jedinečnou příležitost být s ním o samotě. Což jsem přece chtěla, ne? Jenže teď nevim. Asi úplně nechci a jsem na Pavlu naštvaná. Moje podezření, že něco tuší, jen vzroste. Jak se na mě celou dobu divně usmívala! A svoje "pochopení látky" sdělovala vysloveně významně. Jestli mě v tom ta mrcha chce nechat vykoupat... Ale ať, seberu nakonec veškerou odvahu - nemohla bych se na sebe podívat do zrcadla, kdybych teď couvla. Takže mu jdu o přestávce povědět, jak se věci mají. "Dobrý den, jen jsem vám chtěla říct, že Pavla nepřijde, prý už všechno pochopila... ale mně to teda jasný není." "Ahaa, Pavla pochopila", zopakuje a přísáhám, že významně. Jenže já jsem v tom přece úplně nevinně! Odvolala to sama. "Nevadí", uzavře a já jen jen čekám, kdy na mě mrkne. No nemrknul, nicméně začínám být z nadcházející konzultace podělaná až za ušima.

Sejdeme se v prázdný třídě a jen co zaujmu pozici v první lavici před katedrou, on vstoupí do třídy. Uvelebí se samozřejmě za tou katedrou a pak mi, skoro laškovně, naznačí, že si mám přisednout. Jo, jemu po boku, za tu katedru! Asi tak půl metru vedle! Poleje mě horko. No to snad ne, to nemůžu udělat. Jak kdybych zamrzla na místě. Rezolutně zavrtim hlavou a asi zadrmolim něco jako, že zůstanu tam, kde jsem... už fakt netuším, jsem absolutně v šoku a neschopná se pohnout. Ten stejnej člověk, kterej mě seřval, když jsem podle něj prošla moc blízko, tak ten mě teď v prázdný třídě vyzývá, abych si šla sednout vedle něj?! Ne, nemůžu. On se lišácky usmívá, což znamená jediný - doběhl mě, je si toho vědom a královsky se baví. Ani nevím, co jsme konzultovali, a problém vězel i v tom, že jsem všechno chápala, ale snažila se ve svým zatemněným mozku zformulovat nějaký smysluplný otázky, který by navíc dokázaly, že tématu nerozumim. No zapotila jsem se pořádně a on tu hru hrál se mnou. Do konce.

Odcházím zpocená, vygumovaná a naprosto vyčerpaná. On si málem píská a přísáhám, že při rozloučení na mě tentokrát fakt mrknul. Nebo už mi vůbec nefunguje mozek? Aby toho nebylo málo, asi za hodinu, když se uklidním, mi začne hlodat v hlavě červíček, co by se asi stalo, kdybych si vedle něj sedla. A vzápětí, že jsem úplně pitomá, když jsem to neudělala, a propásla tak šanci.

Jak skončil náš "vztah"? Úplně prozaicky, s jednou malou, poetickou tečkou...

Jako se tonoucí stébla chytá, upnula jsem se na náš maturák. Dokola jsem si představovala, že ho vyzvu k tanci, on se mi podívá do očí, pak se země zatřese a on mě konečně uvidí v jiným světle. Jak to dopadlo? No, jednoduše - vůbec na ples nepřišel, haha. Což pro mě bylo ještě mnohem horší, než kdybych se před ním ztrapnila nebo by tanec odmítl. Takhle mi upřel sebemenší šanci na cokoliv... dlouho jsem mu to nemohla odpustit a užírala se.

Pak jsem učinila ještě pokus, kdy jsme jako novopečený maturanti navštívili poslední den školu. Oběhli jsme kabinety a se všema učitelema se rozloučili. A co myslíte? Ano, ano, on ten den vůbec nedorazil! Moje frustrace dostoupila vrcholu a chtělo se mi zoufalstvím brečet. Už jsem sice vzdala očekávání čehokoli, ovšem podat mu ruku, usmát se a říct něco hezkýho, co by smířlivě ukončilo náš vztah - to bylo něco, co jsem prostě potřebovala udělat.

Napadla mě poslední možnost - napíšu mu e-mail. Sice jsem toužila po osobním kontaktu, moct ho ještě naposled vidět, ale asi mi není přáno... tak holt aspoň písemně. Chtěla jsem se vyvarovat jakýhokoliv výlevu, k čemuž elektronická pošta nebezpečně svádí, ale zároveň potřebovala, aby aspoň trochu "pochopil". Takže jsem docela dlouho hledala správný slova, ovšem nakonec jsem byla s výsledkem spokojená. Nicméně, ač jsem toužila, aby si to přečetl, zároveň jsem se toho děsila, a úplně nejvíc jsem se děsila možnosti, že i odpoví.

Odpověděl. Odpověděl tak hezky, jak jsem si od něj ani ve snu nedokázala představit, a zároveň jsem viděla, že "pochopil". Nebudu citovat celý dopis, ten si s dovolením nechám jen pro sebe, avšak jednu větu, která mi doteď utkvěla v paměti, si dovolím uvést. "... pokud budeš v budoucnu schopná říct to, co dokážeš napsat, čekají tě dobré časy..."

No, snažím se, pane učiteli...