Proč lidi lžou

Jako dítě jsem nechápala, proč moji vrstevníci rodičům lžou. Neměla jsem tu potřebu a připadala si lepší než oni. V dospělosti pak přišli určití lidé a s nimi i moje lži. Asi nejsem lepší, jen jsem měla lepší výchozí podmínky...

Úplně zjednodušeně - myslím si, že pokud člověk vnímá jako výhodnější říct pravdu, řekne ji. Což nemusí vždycky znamenat, že lže proto, aby měl ze situace prospěch, jak tvrdí můj kamarád, ale mohou ho k tomu vést i "lidštější" důvody. Prospěch si totiž představuju tak, že klameme vědomě a něco nám z toho kápne, což však podle mě není pokaždý důvod lži. Kolikrát chce mít člověk jen klid a pokoj, pokud narazí na někoho, kdo pravdu prostě neunese.

"Neunést pravdu" může v praxi vypadat třeba takto: Dcera chce jít na rande, ale matka jí to nedovolí. Nebere racionální a rozumné argumenty, není přístupná jakékoli diskuzi nebo kompromisu. Pokud by dcera i přesto šla, matka udělá hysterickou scénu, zmlátí ji nebo dalších x-dní nepustí na krok. Co se stane? Dcera tak moc chce na rande, až nakonec doma zalže, že jde ven s kamarádkou. A je klid. Následně to začne praktikovat pravidelně, jelikož metoda se osvědčila.

Mamka mi nikdy vysloveně nevtloukala do hlavy, že lhát se nemá (kdyby jo, myslím, že bych paradoxně lhala), ale tak nějak na mě s bráchou přirozeně působila svou přítomností a chováním. Trávili jsme spolu hodně času a ona se nám věnovala stylem, že nekřičela, nestresovala sebe ani nás, brala prostě věci v klidu, takže jsem v průběhu dětství pojala dojem, že jí můžu říct cokoli a všechno se dá nějak vyřešit. Nebála jsem se jako spousta mých kamarádů a neznala takový to "to nemůžu nikdy říct, máma by mě zabila". Spíš jsem se vždycky uklidňovala tím, že "máma to pochopí". Samozřejmě nic není jednoduchý a občas přišly věci, který se říkaly hodně těžko, ale pokaždý se mi tak ulevilo, že jsem nakonec skoro vždycky sebrala odvahu a kápla božskou.

Základ tkvěl v mojí víře, že máma pravdu unese. A ona pokaždý unesla. Kolikrát určitě nebyla nadšená, ovšem nepamatuju si žádný extrémní tresty, když jsem se k něčemu přiznala nebo přišla s nepříjemnou věcí. Nebyla jsem sice žádnej grázl, ale andílek taky ne a vím, že za některý věci by mě jiná máma "zabila".

Co tím chci říct - že v případě příliš silný reakce na moje prohřešky bych asi dříve nebo později taky lhát začala, protože by to bylo prostě jednodušší a příjemnější. (Zde se samozřejmě nabízí otázka, co to je "extrémní reakce". Tvrdím, že objektivně pro každý dítě něco jinýho. Záleží na jeho citlivosti, vnímavosti, na tom, co mu nejvíc vadí a kde se nacházejí jeho hranice snesitelnosti. Pokud rodič tyto hranice často a opakovaně překračuje, dříve nebo později dítě vyhodnotí, že lhát je menší zlo... a už to jede...) 

Pamatuju si, jak jsem kdysi ukradla kamarádce věci na barbíny. Chodili jsme si k nim občas hrát a já záviděla, že má víc příslušenství než já a tak jednou, když jsme odcházely, nebylo nic jednoduššího než si "omylem" přibalit k sobě malé zrcátko a plastový kousek melounu. Nejdřív jsem se těšila, jak si s tím budu hrát, jenže jakmile jsem dorazila domů, ty věci se mi úplně zhnusily, protože jsem pořád měla někde vzadu v hlavě zasunutý, že jsem je ukradla. Zahrabala jsem obojí někam hluboko do skříně a nechtěla vidět. Po x-dnech výčitek, váhání a trápení jsem se šla mamce přiznat. Její reakce vypadala asi takhle:" No, hezký to nebylo, což ale evidentně víš sama - tak doufám, že se poučíš a předpokládám, že už nic podobnýho neuděláš." Podotýkám, že zůstala v klidu a neměla jsem pocit, jakobych někoho zabila, a měla se za to smažit v pekle. Tak hrozně se mi tenkrát ulevilo a byla jsem jí vděčná... a už jsem nikdy nikomu nic neukradla...

No, kdyby mě máma tenkrát zbila, dala na týden zaracha či vymyslela nějaký jiný "nápaditý" trest a ještě se tvářila, že rostu pro kriminál, asi bych se naštvala, což by přebilo výčitky svědomí, a v konečný fázi bych si ještě připadala ukřivděná a poškozená. A možná zase něco ukradla jí natruc... a nepřiznala se.

Další příklad: Na střední jsem kamarádila s klukem, který se mnou chtěl chodit. Odmítla jsem ho, ale on to vzal a zůstali jsme jen kámoši. Pak si našel holku. Nijak jsem se do jejich vztahu nemíchala, nevídali jsme se ani moc často, ale ona mě přesto nesnášela. Což naprosto chápu, jenže to řešila podle mě tím nejhorším možným způsobem - začala mu zakazovat se se mnou vídat. I to jsem akceptovala, ovšem kamarád už ne, takže jsme se čas od času sešli. Nejdřív jsem myslela, že ji nějak přesvědčil nebo si dupnul, jenže posléze vyšlo najevo, že mě zatlouká. Tu šel s kámošem, tu musel na brigádu nebo pomoct s něčím mámě, ale samozřejmě se scházel se mnou a jí lhal. Ptala jsem se, jestli to má zapotřebí a on mi vyprávěl, jak pokaždý udělá hysterickou scénu, křičí, brečí, už mu dala i pár facek nebo utekla do lesa a on ji půl dne hledal, protože měl strach... Tudíž se za každou cenu chtěl tomuto vyhnout. Mít klid.

Stejně tak jsem v dospělosti docela tvrdě narazila já. Z domova jsem byla zvyklá, že všechno se dá nějak vysvětlit, lze se domluvit, ten druhý mě pochopí. Ovšem chyba lávky. Nepochopil. O co hůř - často pravdu prostě neunesl.

Jistě, v otázce lhaní je ošemetný zobecňovat, jelikož existuje spousta druhů lži, i ta kamarádem zmíněná "prospěchářská", tedy veskrze egocentrická, která má za následek úmyslný poškození druhé osoby. Ale já dnes mluvím o lžích, které vznikají, když se snažíme dosáhnout něčeho, co není ilegální ani neetické ani nijak nepoškodí druhou stranu, ovšem potřebujeme svolení té strany nebo aspoň její spolupráci. Přičemž se snažíme o konstruktivní diskuzi, pokud se druhému naše přání nelíbí, popravdě vysvětlujeme svoje důvody a pohnutky a očekáváme alespoň kompromis přijatelný pro oba. Jenže výsledkem je buď výbuchu hněvu a pláče či obvinění, ignorace, nepochopení, urážení se. A to všechno opakovaně.

Třeba kamarádka žádala po manželovi úplně banální (podle mě) věc. Aby sem tam pohlídal děti a ona mohla strávit čas po svém. V praxi to znamenalo, že s nimi zůstane sám cca jednou až dvakrát týdně, na hodinu, dvě a ona si mezitím zajde třeba na nákupy, na kafe s kamarádkou nebo se jen někam projít a vyčistit si hlavu. Vysvětlila manželovi, že potřebuje být občas bez dětí a načerpat energii. Už na to on reagoval nechápavě a její přání ignoroval. Ona to však nevzdala, poněvadž se domnívala, že svou žádost asi nevysvětlila pořádně. Takže s ním znovu promluvila, detailně a v klidu popsala svoje pocity - cítí se vyčerpaná a s dětmi je sice ráda, ale občas potřebuje být bez nich, vypnout a dělat něco, co těší jen a jen ji. On si bez reakce na půl ucha manželku poslechl... a dál se choval jako dřív.

Když mu řekla, že by ráda šla následující den na nákupy, až on skončí v práci, následovalo většinou toto: v práci se zdržel a přišel tak pozdě, že ona nákupy nestihla, protože se vyvrbilo něco "hrozně důležitýho", co musel zařídit, takže její "jen nákupy" musely počkat se slovy:" dyť můžeš jít kdykoli jindy". Občas jí zase jakoby nic jí řekl, že půjdou i s dětmi a ona si klidně může něco koupit, on by například potřeboval novou bundu... Po jisté době, kdy se opět snažila vysvětlovat, tentokrát už ne v klidu, ale s pláčem, křikem nebo nadávkami a stejně se nic nezměnilo, zjistila, že pokud má v plánu něco, co manžel považuje za objektivně důležité, děti, sice ne nadšeně, ale pohlídá. A tak si naplánovala dvakrát týdně na dvě hodiny "rekvalifikační kurz" - a v konkrétní dobu pravidelně opouštěla domov. Chodila na procházky, cvičit, jen tak posedět do kavárny, na nákupy, zkrátka dělala všechno, co ji těšilo. Podotýkám, že nic závadného, jen prostě relaxovala. A najednou to šlo. Jenže musela lhát.

Nebo: Žena mýho známýho extrémně žárlila na všechny jeho kolegyně. Takže každý společný oběd, pracovní cesta nebo i porada představovala zásadní problém. Známý byl doma vždycky po takový akci podroben detailnímu výslechu co, kdy, kde, s kým, od kolika do kolika, atd... Nikdy se to neobešlo bez pláče, výčitek, hněvu a nátlaku, přestože on v první fázi trpělivě popravdě vysvětlovat, ujišťoval, uklidňoval. Nic nepomáhalo. Takže když po letech měnil práci, už od začátku žádný kolegyně nepřiznal. ..."Ne, v práci se vídám jen s kolegy, ženský nejsou u nás na patře, v našem týmu jsou samý chlapi..." i když to samozřejmě nebyla pravda. Ale on měl konečně klid.

Já sama jsem se uchýlila ke lži v momentě, kdy jsem jen potřebovala klid na to, abych si mohla dělat věci po svým a podle vlastního přesvědčením, ale ten druhý mi to neumožnil. Před lety jsem trpěla zdravotními problémy, s nimiž si doktoři moc nevěděli rady, až nakonec usoudili, že jde o potíže psychosomatické. Ok, dobře, nebráním se tomu, absolvovala jsem rozhovor s psycholožkou, abych byla posléze odeslána do její péče, a pak i na vyšetření k psychiatrovi. Psychoterapii jsem shledávala jako částečně přínosnou (aspoň se se mnou někdo bavil, což se o ostatních doktorech říct nedalo), ovšem sezení u psychiatra, který celou dobu našeho sezení datloval do počítače a na mě se ani nepodíval, už tolik ne. Když následně jen hodil na stůl recept na antidepresiva a v rychlosti mě vypoklonkoval z ordinace, musela jsem se nad tím chtě nechtě pozastavit. Léky jsem si sice vyzvedla, poněvadž jsem se cítila bídně a chtěla si je nechat jako (poslední) "možnost", ale zároveň se mi v hlavě rozsvítila kontrolka, která mě donutila si všechno ještě rozmyslet. Nakonec jsem došla k závěru, že na moje problémy musí být nějaký jiný "lék", než pan doktor předepsal. Se (všemi) svými úvahami jsem se tehdy svěřila bývalýmu příteli. Dozvěděla jsem se, že mám věřit psychiatrovi, léky brát a nevymýšlet blbosti. Tvrdil, že pokud antidepresiva odmítnu, nikdy se neuzdravím.

Snažila jsem se s ním vést diskuze, vysvětlovat a obhajovat svůj postoj, (přestože jsem teoreticky ani nemusela, za svoje zdraví jsem zodpovědná jen a jen já sama) jenže on byl víc a víc zaseknutý, jiný pohled nebral a dennodenně jsem byla pod palbou jeho opačnýho názoru. Nesnesl, že dělám věci jinak, než jak je vidí on, a dost agresivně na mě vyjížděl. Korunu všemu nasadil, když nakonec ještě zavolal mojí psycholožce, že neberu léky, ať s tím něco udělá. To byla pro mě poslední kapka a jelikož už jsem neměla sílu se pořád dohadovat, odkývala jsem už všechno a každý ráno lila antidepresiva do hajzlu (pardon, do dřezu). A to všechno jen proto, že jemu se nedalo nic vysvětlit a já potřebovala klid. Postupem času jsem se svých zdravotních problémů zbavila sama totální změnou životního stylu a můj přítel si lebedil se slovy:" Vidíš, já to říkal, jak ti ty léky krásně zabraly. Bez nich bys to prostě nezvládla..." No, mým přítelem už není a dodnes věří, že problém vyřešily antidepresiva.

Další velkou kategorií jsou tzv. milosrdné lži, kdy neříkáme pravdu proto, abychom se druhého nedotkli nebo mu neublížili. Třeba pokud přijde kolegyně s novým účesem, který jí vůbec nesluší a vysloveně se mě nezeptá, většinou mlčím. Když chce znát můj názor, nechválím, ale pokusím se jí nějak šetrně naznačit, že předtím to bylo lepší. Ale často bojuji se dvěma aspekty - mlčet? Protože u případu, který popisuji, neexistuje jedna objektivní pravda, tudíž je možné, že její účes se nelíbí mně, ale jí a dalším lidem ano. Potom asi není nutný, abych hned vychrlila, že MNĚ se to nezdá. 

A nebo mluvit? Poněvadž kolegové se jí například mohou kvůli účesu za zády posmívat (a možná se v něm ani ona sama necítí dobře). Pokud mi na ní záleží, mohlo by taktní upozornění, že nevypadá nejlíp, pomoct. Existují věci, který ostatní na člověku vidí jasněji a zřetelněji, než je toho schopen on sám. Ale vždycky se jedná o ošemetnou situaci, protože se stává, že dotyčný "pravdu" prostě neustojí.

Velmi často dumám nad tím, jestli náhodou dobře míněná, i když krutá, pravda není lepší, než milosrdná lež. Někdy může totiž jít jen o alibismus - chci mít klid, zalhat je pohodlnější, nemusím vymýšlet, jak to dotyčnýmu řeknu, dál se o něj starat a nic vysvětlovat. Na druhou stranu, ve spoustě věcí žádná objektivní pravda neexistuje a svým názorem, ač citlivě sděleným, se můžu druhýho hodně dotknout.

Taky hodně záleží, jaký máme úmysly. Znám lidi, kteří svoje hulvátství a urážení druhých nazývají pravdou a upřímností. Jedovatý poznámky, který mají jediný cíl - ublížit - a kdy je jejich autorka následně s medovým úsměvem zabalí do věty:" Ale já to myslela dobře, tobě to vadí?" neberu.

Osobně jsem se vždycky řídila tím, že nejdřív zkusím "pravdu", ať je to věc jakkoli nepříjemná. Jenže se mi začalo stávat, že jsem roky vysvětlovala, rozebírala, argumentovala, diskutovala a snažila se a s prominutím hovno z toho. Protistrana opakovaně moji pravdu extrémním způsobem nepobírala. A tak jsem začala lhát. Nejsem na to hrdá, ovšem lež výměnou za klid je pro mě momentálně menší zlo, než plácat neustále energii tam, kde přijde totálně vniveč. Některým lidem je prostě líp, když jim věším bulíky na nos, a oni si v tom spokojeně žijou, hlavně, že nemusejí nic řešit. A mně je koneckonců líp taky.