Paní učitelka svině - 2. díl

V minulém díle jsem nastínila svůj boj s učitelkou fyziky a končila tím, že se za ní moji rodiče vypravili do školy na konzultaci... Jak to celé probíhalo, a i něco víc, se dozvíte v následujících řádcích.

Napjatě čekám, s čím přijdou, a v hlavě se mi honí všemožné scénáře, ovšem paní učitelka opět předčí i ty nejdivočejší představy. "Tak co?" vybafnu na ně. "No, neviděli jsme ani jeden test", povídá mamka. "To jsem přesně věděla. Ona vám je prostě nemůže ukázat, protože by bylo evidentní, že nejsou na pětku. A zřejmě žádný z nich, když nepřinesla ani ten jeden." "Jo, udělala velkej tiátr, jak je pro nás měla všechny nachystaný pěkně na stole dlouho předtím, než jsme přišli, ale jako na potvoru někam zmizely. Nechápe, kdy a kam." "Samozřejmě, že nechápe", zasměju se ironicky. Už ve mně zase začíná bublat vztek. "Ale říkala o tobě jiný zajímavý věci", opáčí táta. "A to jaký?" Čichám samozřejmě nějakou podělávku. "Prý tě slušně požádala, abys umyla fyzikální nádobí, a ty ses po ní otlemila a prohlásila, že to teda dělat nebudeš. Tak jsem se začal smát a říkám:" Přesně naše Alenka." "Cože?" nevěřím vlastním uším. "To přece není pravda! Nejenže jsem nic neodmítla, ale ani jsem se s ní nikdy do žádný takový situace nedostala."

Mozek mi jede na plný obrátky - tohle je celý nějaký divný. Kde to sakra vzala? Táta na mě nedůvěřivě kouká:" A nezapomněla´s to? Dyť vím, jak se ti doma nikdy nechce mejt nádobí. Ta tě úplně prokoukla." "Jaký prokoukla? Normálně lže, kráva jedna. Jo, doma nechci mejt nádobí, ovšem to vůbec neznamená, že kdyby mě slušně požádala, vykašlu se jí na to. Já sem dycky reagovala na její provokace, když ona se chová normálně, já taky... ale počkej..." najednou mi svitne. "To nádobí jí přece tímhle stylem odmítla umejt Dana. Jasně, ta situace se stala, jen s drobným detailem - že jsem hlavní aktér nebyla já. To je svině!"

Táta s mámou zmateně koukají. Vysvětluju:" No, prostě jednou na laborkách řekla Daně - úplně normálně - aby umyla nějaký zkumavky. A ona se po ní fakt otlemila, že něco takovýho teda dělat nebude. I já - a to je co říct, jsem se divila, proč se šklebí, že to byla úplně zbytečná drzost a neochota. Jo, fakt paradox a klidně mi nevěř, ale kdyby timhle stylem požádala mě, umyla bych to." Táta furt nedůvěřivě kouká, avšak mamka už se zdá být přesvědčená.

"Co ještě říkala?" ptám se znechuceně. "Že se hned napučíš a děláš si zbytečný problémy, protože ona to s tebou myslí dobře a čeká jen na dobrou vůli z tvojí strany. Prý nemusíš mít pětky, a i když se s matikou a fyzikou evidentně moc nekamarádíš, nechce ti dělat zle... Hele, ale ona fakt mluvila rozumně" brání ji táta. "Aha, rozumně, zajímavý, a proč vám teda neukázala ani jeden test?" "To by mě taky zajímalo", zamračí se máma. "Dyť bylo evidentní, jak se vymlouvá, nevěřím jí ani slovo." "No, to bylo trochu zvláštní" uzná táta. "Ale s tím nádobím..." "Sakra, dyť už sem vám vysvětlila, jak to bylo s nádobím! Proč bych asi zrovna v tomhle lhala, když ti narovinu přiznám, že jsem ji schválně provokovala se záchodem, odmítla se jít přezout a celkově se s ní každou chvíli hádám? Proč bych teď kecala v tom, že jsem nechtěla jít umejt nějaký pitomý nádobí, nevíš?"

"Pak taky říkala, že jsi opsala dva testy." "Ahá, už dva, jo? Mně omlátila o hlavu jen jeden. A to jsem vám už říkala, jak jsme si to s kámoškou špatně vyřešily před hodinou, a pak to tam napsaly obě stejně blbě. Jo a že jsme měly stejný oddělení, přestože sme seděly vedle sebe. Náhoda? Ne, já ti říkám, že je svině a lže. A moc by mě zajímalo, kterej druhej test jsem podle ní opsala." "No prej ty čočky", povídá máma. "No to snad..." jdu do kolen. Dyť hlavně kvůli němu jste šli do školy. Furt jen omílala, že mám pět a nakonec ho neukázala ani vám. Proč? Protože jednoduše na pětku nebyl! A důkaz nemá, ani mít nemůže, když jsem nic neopsala, takže test musel zmizet." "Říkala, že důkaz má", opáčí táta. "Cože?!" chce se mi už bezmocí brečet. "Prý tě další hodinu hned po testu vyvolala k tabuli na čočky a ty jsi nespočítala správně ani jeden příklad, takže bylo jasný, že jsi podváděla." "Ale tati - ona mě vytáhla k tabuli na čočky hodinu PŘED testem a ne po něm. Fakt jsem nic neuměla, jenže právě díky tomu zkoušení jsem leccos pochopila a pak se na to doma ještě koukla." "Neříkej mi, že si tohle všechno vymyslela, proč by to dělala?" "Proč? Protože má nějakej velkej problém! Mimochodem po škole o ní koluje, že prý na tom matematicko-fyzikálním gymplu měla dost potíží a s manželem má doteď. Nevim, co je na tom pravdy, ovšem něco tu být musí." "Je pravda, že jsem na gymplu měl taky zakomplexovanou učitelku, která mě od začátku ponižovala a ani nevím, proč. "Tak vidíš..." "Ale otipla tě dobře. Ještě říkala, ať si dáváš pozor, jak se tváříš, protože je ti hned vidět na nose, co si myslíš." "Jedině dobře, když vidí, že si myslím něco o krávě a prdeli." "Takhle nemluv, pořád je tvoje učitelka", snaží se mě usměrnit máma. "Respektovat budu jen toho učitele, kterej si můj respekt zaslouží", odseknu a už to nevydržím, mám na krajíčku, takže se radši zavřu v pokoji. To tak, abych ještě poslouchala, jak jí přizvukujou. Tahle diskuze nemá cenu, když jí táta ty žvásty věří.

Po nějaký době za mnou přijde máma:"Já ti věřím, Ali, taky se mi ta ženská vůbec nelíbí a celý je to podezřelý. Ale neprovokuj ji." "Neprovokuj? Aby si myslela, že jí všechno projde? Někdo se jí přece musí postavit." "Jenže ty nemůžeš vyhrát, jen ti udělá ze života peklo. Nechá tě propadnout a taky můžeš opakovat nebo tě příští rok nepustí k maturitě." "Tak ať, kašlu na to, já se před ní plazit nehodlám." "Tohle je fakt zbytečný", trvá máma na svým. "A tobě přijde v pořádku, že mi z trojek dělá pětky?" "Ne, nepřijde, ale co máme dělat? Je lepší se domluvit. Ona říkala, že je ochotná ti na ty čočky dát náhradní test, klidně i v dalším pololetí, stačí, když přijdeš a požádáš." "Skvělý! Jo tak ona je ochotná? Mám se vzdát? To je totiž přesně to, na co se úplně třese. Až se připlazim. Navíc, proč bych měla psát dvakrát stejnej test? Ať ukáže ten první!" "Ten evidentně neukáže", pokrčí máma rameny. "Běž za ní, to přece není žádný plazení se." "To teda je. Víš, jak je to celý ponižující? Nikam nejdu." "Jak chceš..." "Nechci", odseknu. Slíbím se, že o náhradní písemku nikdy nepožádám, protože tím by vyhrála.

Bohužel však cítím, že už dávno vyhrává a moje pozice je naprosto tristní. Sama nevím, za který konec to vzít.

Táta pak ještě prohlásí, že si přece můžu udělat referát, který nabízela všem, kdo by se chtěli vylepšit známku. Ooo, tolik úžasných šancí nám dává. Velebnosti, jdu blejt. Jo, nabízela furt něco, a když nikdo nic, zapíchla svůj hadí pohled do mě a prohlásila:" Ani vy, slečno Šnajdrová? Co třeba relé?" To si strčte do prdele, toužím říct, ale radši se kousnu do jazyka. Dyť přece, jestli je mi to vidět na ksichtě, nevadí, že jsem nic neřekla. Nicméně jako jistá forma revolty vznikla následující básnička: Paní profesorko, to vaše relé si strčte klidně do prdele, narvěte si ho tam úplně celé, to radí vám vaše studentka vřele. "Ne, nechci", odvětím. "Aha, já zapomněla, vy máte tak dobré známky, že žádný referát nepotřebujete."

V pololetí mi známka vyšla ještě na čtyřku, ovšem blíží se konec školního roku a mně už fakt reálně hrozí propadnutí. Naši nejsou z těch, který by to hnali vejš, což jsem jim tenkrát neměla až tak za zlý, ale hrozně mě deptal ten přístup "radši nevyčuhuj, sklop hlavu a neodmlouvej, ať nemáš problémy". Jo, na jednu stranu uznají, že paní učitelka nejedná fér, jenže na druhou obratem vlastně opáčí, ´radši ten hnus přijmi, aby to nebylo ještě horší.´ Pro ně je řešení jednoduchý, ne však pro mě. Nebudu se ponižovat. Bohužel se mi snaží "domluvit" i třídní, že prý mám o ten náhradní test požádat a ukázat, že čočky umím. Jenže to já už přece ukázala v tom prvním - což ona moc dobře ví.

Milá paní fyzikářka je na mě po návštěvě rodičů ještě protivnější než předtím, což mě však paradoxně  potěší, protože to nepřímo ukazuje, že jí přece jen trochu šlápli na kuří oko. S mámou jsme se shodli, že si pravděpodobně před jejich setkáním zjišťovala, co jsou zač a dva inženýři (můj táta dokonce chemie) se jí do krámu vůbec nehodili (to neříkám, abych machrovala, je to důležitý pro pochopení kontextu). Usoudila (samozřejmě správně), že jim zkrátka moje testy "na pětku" ukázat nemůže, jelikož by rychle pochopili, že ty pětky smrdí. Takže musela vymyslet ubohou výmluvu a věděla, že my víme. Přeci jen pocítila, že si nemůže dělat úplně co chce.

Zanedlouho nastala další dramatická událost, jíž jsem ale překvapivě nebyla přímým aktérem. Prostě jsem napsala test a pak onemocněla. V momentě vrácení opravených písemek jsem tedy chyběla (nezvykle si pospíšila, mrcha). Události znám jen z vyprávění - neméně dramatickýho. Kámoška povídá: "Přišla, rozdala a prohlásila: ´A protože jsem hodná a vidím, že spousta z vás má pětku - hahaha, hodně se vám to nepovedlo - rozhodla jsem se, že každýmu zlepším známku o stupeň. Jedničkáři prominou...´ No, koukali jsme se po sobě, co to má zase být, ale ona četla jména podle abecedy, řekla původní známku a pak tu zlepšenou, kterou si prý píše k sobě. Když došla k tvýmu jménu, prohlásí: ´A slečně Šnajdrové zůstane pětka, protože tady není...´ Vyvalím oči. Tak to už je ovšem vyšší level. "Ale pozor", pokračuje kámoška, "v tu chvíli se přihlásí David se slovy:´ Pokud nedostane i slečna Šnajdrová o stupeň lepší známku, nechte mi taky pětku.´ Pak jsem to samý řekla ještě já a Honza Špaček. Ona se jen ušklíbla a říká: ´Tak tedy slečně Šnajdrové píšu čtyřku...´

Inu, pěkně se to rozjelo. A jestli se nakonec konal happy end (pro mě), se dozvíte v dalším a snad už posledním díle této minisérie.