Jak jsem, já hulvát, nepozdravila souseda

Jak to vypadá, když muži nezdraví jako první, neodpovědí na pozdrav nebo dokonce vyžadují, abyste je první zdravily vy? Nezdvořilost vyhnaná do extrému. A nebo snad emancipace a rovnost pohlaví vyvedená do dokonalosti?

Nepopírám, že spoustu benefitů emancipace žen kvituji - namátkou volební právo, možnost studovat vysokou školu nebo nosit kalhoty (i když s těmi bych to zase nepřeháněla). Na druhou stranu jsem ale ani nikdy nepopírala rozdíly mezi pohlavími, které byly, jsou a budou, už proto, že biologii, fyziku a matematiku prostě nepopřeš.

Samozřejmě, že každý má právo to vidět jinak, ovšem podle mě by měl být gentlemanský přístup k ženě přirozeným výsledkem rozdílného biologického nastavení, takže pokud narazím na souseda, který nepozdraví a následně mě ještě přibouchne do dveří, nemůže se divit, že ho začnu považovat za hulváta.

Nezapomenu na příhodu ze studijních let, která svou absurditou přebila všechny ostatní. Naštěstí jsem něco takového zažila (zatím) jen jednou. Mohlo mi být nějakých dvacet a bydlela jsem v podnájmu u starý babky v paneláku. Jednoho dne odcházím z bytu a na chodbě míjím souseda odnaproti, který může být maximálně o pět až deset let starší, než já. Takže se něj podívám a automaticky očekávám, že pozdraví. On pohled sice opětuje, ale ani necekne. Hulvát, pomyslím si, avšak nemíním se rozčilovat, takže pokračuju po schodech do nižšího patra. Jenže pak uslyším, jak se na chodbě vzteká a něco na někoho křičí do svýho bytu (asi na přítelkyni...?). Nemám v úmyslu ho poslouchat, jenže řve tak nahlas, že musím. "No to snad není možný! Chápeš to? Kráva nevychovaná! Ani nepozdraví." V ten moment mi dojde, že mluví o mě. Cože? Já snad špatně slyším. Jsem v takovým šoku, že se zmůžu akorát na to, abych pokračovala po schodech dolů. On nejenže neřekne ani "bů", ale ještě čeká, že já ho pozdravím první. Fakt dobrý.

Začala jsem tedy tím "nejlepším", nyní ovšem bude následovat jedna záhada. Já se těch chlapů snad někdy zeptám, proč to ne/dělají. A pozor, věc není tak jednoduchá, jak se na první pohled zdá. Člověk by hádal, že nezdravit budou mladý, nevzdělaný hulváti, ovšem moje zkušenost je o poznání jiná. Jednu mám přímo ze školy, kde mě, poté, co jsem nastoupila, několik kolegů první měsíc totálně ignorovalo. Podotýkám, že o mě věděli, poněvadž jsem jim byla na začátku školního roku oficiálně představena. Ovšem při míjení se na chodbě dva z nich zarytě nenavazovali ani oční kontakt, natož aby pozdravili. Po nějaké době jsem tedy "slevila" a ten "dobrý den" ze sebe vysypala jako první, protože už jsem to jednoduše nemohla vydržet. Šlo přesně o takovou tu situaci, kdy vidíš, že jdete proti sobě, přibližujete se a ty automaticky čekáš, že na sebe kouknete a pozdravíte se a už je celkem jedno, kdo první, ale že ten pozdrav prostě PROBĚHNE!!! A ono nic. Nekoukne, neřekne - to je natolik trapný a nepříjemný, jak mu visíš na rtech a čekáš a čekáš a pak prostě chlap-nechlap "musíš" říct "dobrý den". A on ti neodpoví. Následně dumáš : to mě neviděl/ nevšiml si/ zamyslel se/ nechce zdravit/ nenapadlo ho, že má zdravit/ neslyšel? Já fakt nevím.

Další kolega to samý, s jediným rozdílem - navázal oční kontakt. Následný průběh pak ale vypadal úplně stejně jako u prvních dvou, což bylo ještě mnohem horší. Už mě napadaly konspirační teorie typu - je snad autista/ asociál/ sociofobik nebo prostě jenom debil?

Plus poslední kolega z téhle velké čtyřky mi většinou na pozdrav aspoň odpověděl.

Jen pro představu, všem zmíněným "nezdravičům" bylo mezi čtyřiceti a padesáti (tudíž ne kmeti, jimž bych já jakožto o několik generací mladší měla prokazovat úctu), ti ostatní bez problémů (mezi nimi i jedinci pod pětatřicet a chlapi z vedení) vždy zdravili jako první.

To samý zažívám u nás v baráku. Pravidelně potkávám nějakých jedenáct sousedů - čtyři ze skupiny do čtyřiceti - všichni pozdraví první, šest z kategorie čtyřicet až pětašedesát - z toho zdraví dva, tři většinou odpoví (v baráku, na ulici mě nevidí, někdy asi opravdu ne, jindy silně pochybuju), jeden ani neodpoví (i když ten je imrvére ožralej) a poslední, takovou třešničkou na dortu je jistý pětaosmdesátiletý dědek. Přestože apriori chovám jistou úctu ke stáří, tohle JE prostě dědek, protivnej a chtělo by se mi říct i plesnivej, ale vypadá docela zachovale. U něj jsem ani nečekala, že by zdravil první, jenže pozor - on mi dokonce odpoví pouze, když se nacházím v doprovodu manžela. Fakt! Nejdřív jsem si říkala, že se jedná o náhodu, ale situace je taková, že pokud jdu sama, opakovaně a ostentativně předstírá, že mě nevidí - jak v baráku, tak na ulici, i když jdeme přímo proti sobě. Ve společnosti manžela mě nejenže už zdálky zaznamená a uctivě, s úsměvem odpoví, ale navíc se zajímá například o našeho psa nebo dítě. No, už si ode mě vysloužil přezdívku "Muslim".

Posledním a nejzáhadnějším případem však zůstává soused o patro níž. Strašně milej, hodnej, přátelskej a slušnej člověk kolem šedesátky - zachraňuje nám pravidelně prádlo, který přistane na jeho balkóně, chodí za dveře uklidňovat jednoho ze psů, když nešťastně vyje po našem odchodu do práce, přičemž jednou nám psy dokonce odchytl poté, co utekli z bytu, a přivedl je zpátky. Nikdy se nezlobí, když ho něčím obtěžujeme, ba naopak, snaží se pomoct. Z tohoto důvodu má u mě privilegium, že nemusí zdravit první a já nejsem naštvaná. Stejně ale pořád nechápu, proč tenhle jinak po všech stránkách fajn člověk kráčí proti mně, udržuje oční kontakt... dál už to znáte... a pak - NIC. Nepozdraví. Musím já, když už je situace úplně nejtrapnější. Ale jak jsem řekla, u něj jsem to prostě pojala jako osobní zvláštnost a zdravím ho s úsměvem jako první.

A co říká k této problematice kniha etikety? "Platí, že společensky méně významní zdraví ty významnější, tedy muž zdraví ženu, mladší staršího, podřízený nadřízeného." (Špaček, 2017, s. 28)

K tomu mě napadá, co je významnější - .být starší nebo žena? Odhaduji, že v takovém případě k problematice přistupujeme intuitivně či na základě selského rozumu. Já, čistě pocitově, odmítám zdravit muže, který je mladší než cca důchodového věku.

"Kdo pozdraví jako první? Společensky méně významná osoba zdraví jako první. Významnější osoba musí mít teoreticky možnost se rozhodnout, s kým se pozdraví a s kým ne, i když jen teoreticky, protože neodpovědět na pozdrav, stejně jako nepřijmout nabízenou pravici, je hrubá urážka, ve společenském styku nemyslitelná." (Špaček, 2017, s. 44)

AHA... haha. Hrubá urážka, jo? Kdo by to byl řekl...

"Nejhorší je vyčkávat tak dlouho, až si toho obě strany všimnou, to je nezapomenutelná chvíle. Chceme-li předcházet trapasům na obou stranách, řiďme se pravidlem ´jako první zdraví ten slušnější´ a rázem je po problému. Může to udělat i žena vůči muži a hned při příštích setkáních uvidí, jak se muž bude snažit být tentokrát rychlejší." (Špaček, 2017, s. 45)

Nebojte, obě strany si toho zaručeně nevšimly... a trapas na obou stranách? Ale kdeže, jen na jedné. Ovšem jedno je jisté - jsem ten slušnější...

Kniha, sborník

- ŠPAČEK, L. Etiketa - Moderní etiketa pro každého. 1. vyd. Praha: Mladá fronta a.s., 2017. ISBN 978-80-204-4577-3.