Tábor hrůzy

Ve čtrnácti jsem poprvé (a naposled) v životě projevila touhu jet na tábor. Všechno vypadalo skvěle - mimo jiné i proto, že mi moje "kamarádka" Karolína slíbila společné bydlení ve stanu. Ovšem asi mi nebylo přáno...

Karolína tak dlouho nadšeně a barvitě vyprávěla o táboře, na který jezdí už řadu let, že, světě div se - zlákala i mě. Navíc hned prohlásila, že spolu budeme bydlet ve stanu a prostě si všechno skvěle užijeme. No neber to...

Na vysvětlenou - odmalička jsem pociťovala odpor ke všemu, co jen trochu zavánělo táborem, přestože jsem se až do svých patnácti ráda účastnila školních akcí od výletů přes lyžáky až po školy v přírodě, a nikdy neměla v kolektivu výraznější problémy. Jenže taky jsem nesnášela dělání věcí na povel, ranní vstávání, jinou stravu než domácí a nepřetržitý pobyt ve větším počtu lidí. U akcí ve školním roce jsem tak nějak automaticky brala, že veškerý diskomfort k tomu patří a super zážitky ho vyvažují. Ovšem odmítala jsem si "kazit" prázdniny. To jsem totiž vždycky najela na úplně jiný (svůj) režim a nehodlala dělat kompromisy. Rodiče mě naštěstí ve dnech volna nechávali žít víceméně svým životem, tudíž jsem nikdy nemusela řešit ani nucené pobyty na táborech (za což jsem jim dodnes neskonale vděčná).

Tehdy jsem ovšem projevila zájem se něčeho podobného zúčastnit a naši, ač překvapeni, byli vlastně rádi. A já zas měla radost, že nepojedu úplně mezi cizí (tábory bývaly obvykle "splácanina" dětí odevšad). Na dovolených mě sice bavilo poznávat nový lidi, ale seznamuj se na povel? Díky, nechci.

Tábor - den první:

Hned po příjezdu nastává zásadní moment, od něhož se následně odvíjí úplně všechna ta hrůza. Dorazím totiž o něco později než ostatní (bohužel jednoznačně zafunguje známé heslo o tom, kdo pozdě chodí...), v čemž by ale nebyl zásadní problém, kdyby Karolína dodržela slovo. Hned mi totiž naservíruje (aniž by se zasnažila aspoň o provinilý obličej nebo tón), že bude bydlet se Sabinou. No, dobrý, jsem pěkně naštvaná, ale ani ne proto, že bych Karolínu shledávala tak skvělou a nenahraditelnou (právě totiž dokázala pravý opak), ale protože udělala podraz. Mohla zmínit předem, že se mnou ve stanu nebude a já bych to vyřešila jednoduše. Snad všechny ostatní holky totiž vypadají fajn a kdo ví, třeba by se mi s některou bydlelo líp (čímž jsem si v tu chvíli už skoro jistá).

No jo, fajn sice být můžou, jenže jak zjišťuji, všechny už se v době mojí nepřítomnosti spárovaly a já tedy přicházím s křížkem po funuse. A pak...

Pak někdo ukáže na stvoření stojící kousek opodál se slovy: "Támhleta je volná"... a já hned cítím, že jde do tuhýho. "Ta volná" vypadá hrozně a co zní ještě hrozivěji, když ji vedoucí nazývají zdrobnělinou - "Pavlínka". Ta kreatura je totiž všechno možný, jen ne Pavlínka. Abyste chápali - její obtloustlá postava, špinavý tepláky, klobouk naraženej do nehezkýho obličeje plnýho ekzému by mi nevadily, kdyby z ní nevyzařovalo něco děsivýho. Prostě jsem měla od první chvíle strach a brzy jsem i pochopila, proč.  

Chtě nechtě se jdu tedy seznámit s Pavlínkou - svou nucenou spolubydlící. Ve chvíli, kdy si říkám, že to třeba nebude tak hrozný, na mě hodí divoký pohled a napřáhne ruku. Málem se mi zastaví srdce, když uvidím ty stejný krvavý exémy, který jí svítí na obličeji. Polije mě studený pot, ale pravici přijmu. Načež mě ta holka téměř odvleče do stanu, abych se podívala, kde spolu budeme přebývat, a jen co zapadneme dovnitř, prohlásí:" Kurrrva, to je mrrrňavý, koukej, tady mám jako spát?" nejenže ráčkuje, ale navíc zní silně výhružně a tváří se, jako kdybych za její mrrrňavou postel snad mohla já. Hm, čím dál lepší. "Musim si zahulit, jdu na hajzl", vstane a odporoučí se ven. Trochu si oddychnu, ale ne na dlouho. "Kurrrva, tady se nedá ani zahulit", je za pět minut zpátky. "Hrrrrozně to tu hlídaj, krrreténi. Ale já fakt potřebuju. A ten hajzl nesplachuje, do prrrdele." Množství sprostých slov, který použila za tu krátkou chvíli, už přesahuje únosnou míru. Prostě extrém. Říkám si, proč jí tak vadí nesplachující záchod, když ona k životu vodu zjevně vůbec nepotřebuje - nevšimla jsem si, že by se umyla - mýdlo ani ručník nemá (je potřeba vzít si svoje) a mokrý ruce taky ne.

V následující půlhodině se dozvím, že od dvanácti hulí hašiš, na táboře je z donucení a celkově ji všechno serrre. Načež následně rozkope svůj batoh, protože nemůže najít mobil, a pak mi skoro vyrve z ruky ten můj se slovy:" Můžu si zahrrrát?" (Když si všimne, že pařím hada). Zmocňuje se mě úzkost a nejradši bych jí ty špinavý pracky s krvavejma exémama urazila, jenže můj strach se stupňuje. Začínám totiž chápat, že mám co do činění s normální závislačkou, která trpí absťákem a záchvaty vzteku, jelikož si nemůže zahulit. Navíc je nepředvídatelná a dvakrát těžší, než já. Takže jsem celkem v háji. Sakra, proč? Proč musim mít ve stanu tohle? Já, kterou odmalička děsí všechno, co jen trochu zavání návykovejma látkama. A nemocema.

Když mi milostivě vrátí mobil, nemůžu se zbavit dojmu, že je na něm určitě krev. Můj mozek jede na plný obrátky a napadá mě, že když hulí hašiš, kdoví co za další (horší) drogy už vyzkoušela. A s tím jdou ruku v ruce nemoci. Co když má něco nakažlivýho?

Tábor - den druhý

V noci přemýšlím a svou naději posléze uvidím v tom, že ve stanu se přes den tráví minimum času. Venku si jí tedy nemusím vůbec všímat a noci snad nějak přežiju. Vypadá to jednoduše, jenže realizace už značně pokulhává. Všude za mnou totiž leze, jelikož se s ní, celkem logicky, nikdo nebaví. Holky koukají, šuškají si, vyhýbají se jí - žádný div. Takže já jsem takovej nárazník, u kterýho se Pavlínka pořád něčeho dožaduje, navíc asi cítí, že se jí vyhýbám taky, tudíž je pěkně vzteklá. Před ostatními to ovšem nedává najevo, radši mlčí, táhne se za naší skupinou s odstupem a dělá, že nic. Jenže když máme jen trochu soukromí, začíná být agresivnější. Ne, že by mě přímo napadala, ale cítím ve vzduchu tu hrozbu. Třeba hrabe v batohu a najednou zavolá:" Pojď se kouknout." "Počkej chvilku", povídám, protože píšu sms  Načež ona se zvedne, jde ke mně, stoupne si těsně vedle a zvýšeným hlasem povídá:" Pojď se sakrrra na něco kouknout." Cítím se dost stísněně, protože mám dojem, že je schopná všeho. Dále chce furt půjčovat můj mobil a jednou, když odejdu ze stanu a zapomenu ho na posteli, zjistím při návratu, že leží jinak. Zřejmě si ho bez dovolení vzala. Od tý chvíle ho sice hlídám jako oko v hlavě, protože se mi hnusí představa, jak na něj sahá těma špinavejma rukama s exémama, jenže se samozřejmě začnu bát, že mi v mojí nepřítomnosti hrabe i na ostatní věci. Ne, nemůžu s ní bydlet, prostě ne.

Pak mi svitne naděje. Když jsme všechny společně venku, rychle se kamarádím s fajn holkou. Sice se tam skoro všechny navzájem znají už roky, ale vyskytlo se i pár nových. No a s jednou z nich si porozumím natolik, že začneme plánovat společný bydlení ve stanu. Její současná spolubydlící to prý bude akceptovat. Domluveno, takže se hned ten večer vypravíme za vedoucí, abychom ji požádaly o dovolení. "My jsem se tady s Verčou skamarádily a chtěly bysme spolu bydlet, šlo by to?" začnu. "Ne, holky, bohužel," prohlásí ihned "A proč ne? Její spolubydlící to prý nevadí." "Ale Pavlínka je tady nová a je potřeba, aby zapadla do kolektivu. Berte na ni ohled." "No, dyť bude s Markétou a ne sama ve stanu", namítne ještě Verča, jenže neoblomné vrtění hlavou krávy vedoucí mluví za vše. Skvělý, takže já se od tý hnusky nedostanu!!!! Začíná se mě zmocňovat zoufalství při vidině dalších dvanácti dní v podobným stylu. Nakonec se pochlapím a zkusím ještě poslední možnost - jdu za Pavlínkou a narovinu se zeptám, jestli by jí nevadilo, kdybychom se vyměnily. Přece když bude souhlasit, vedoucí už nic namítat nemůže. "Pavlí, nevadilo by ti bydlet s Markétou? My jsme se s Verčou skamarádily." "Vadilo", zavrčí výhružně. "Ale ona je v pohodě." "Řikam, že ne." Tváří se jak kdyby mě chtěla na místě zabít. Poslední naděje umřela - to se snad všichni spikli?

Tábor - den třetí

Moje zoufalství se vystupňuje na nejvyšší míru, když za náma na procházce přijdou vedoucí - tentokrát v tandemu a povídaj:" Holky, bavte se trochu s Pavlínkou, vidíte, jak je odstrčená (ta nádhera se zase táhne pět metrů za náma a nic neříká), snažte se ji vzít mezi sebe." A ještě přitom upřeně koukají na mě. Zbláznily se??? Takže ani venku nebudu mít klid? Proč jim Pavlínka nepředvede jeden ze svých záchvatů vzteku s nepřetržitým proudem sprostých slov?! Jenže ty dvě to stejně evidentně nezajímá, vidí, že je holka divná, ale chtějí mít klid, tak se to snaží na někoho hodit. A já jsem samozřejmě nejlepší terč. Nesmím od ní ze stanu a ještě mám chudinku zapojovat do kolektivu. Přitom si sama podepsala svůj rozsudek. Výborný!!!

Hodiny ubíhají a já se modlim, aby se tý kreatuře povedlo si zahulit. Jenže to evidentně není tak jednoduchý. Vztekle tedy vyndá z batohu bubínek (takovej ten africkej tam-tam), z jednoho záhybu prstem vytře špínu a podá mi ho se slovy:" Chceš si zahrrrát?" "Ne díky, neumim to." odmítnu a čekám zase nátlak. Naštěstí tentokrát nepřijde, sama si vezme bubínek a vztekle do něj čtvrt hodiny mlátí. Večer přijde ještě další "super" překvapení. Každá dvojice má v noci dvě hodiny držet hlídku a rozdělení je samozřejmě podle stanů. Paráda, moc se těším, noc v háji. Od tý krávy je totiž pokoj jen, když spí (sice chrápe, ale co už).

Noční hlídka je poslední kapka. Sedíme u brány do tábora, ve stanu zřízeným přímo pro noční hlídky, zabalený ve spacácích a "hlídáme". Spát se mi nechce, ovšem konverzovat s Pavlínkou taky ne. Nevadí, vystačí si sama. Vytáhne baterku, zapneí, chvíli míří na všechno okolo včetně mýho obličeje, ale posléze si ji rozsvícenou přiloží na otevřený oko a kouká přímo dovnitř. Uběhne minuta, dvě, snad tři a ona furt kouká. Načež zhasne a prohlásí:" Já nevidim! Ty vole! Já fakt nevidim. Čeká minutu, dvě, tři a pak znova:" Ty krrrrávo, já prrrostě nevidim. No, asi si budu muset udělat i to druhý, abych to měla stejný." Nic neříkám, nic nevidim, nic nedělam a bylo by nejlíp, kdybych ani na nic nemyslela. Bohužel přemýšlím, jestli jsem blázen já nebo ona. Po třech dnech stresu a nevyspání si už fakt nejsem jistá.

Aby mě ujistila, vytáhne Pavlínka najednou odněkud sušenky a balíček přiváže na šňůrku, která visí ze stanu. Pak se jí v ruce objeví pumpička na kolo - proč a kde sakra sebrala pumpičku??? Když si říkám, že už mě nemá co překvapit, začne s ní mlátit do těch oběšených sušenek. Co to, do háje...? Nic, asi prostě potřebuje zase vybít agresivitu. Řeže do nich notnou dobu - hádám, že už jsou na padrť... Konečně přestane, odváže sušenky, otevře balíček a strčí mi ho pod nos:" Dáš si?" Dělá si srandu? Kouknu na ni, ale tváří se úplně vážně. "Tak do prrrdele, vem si." Kapituluju. Radši žeru drobky, aby byl klid, i když bych ji radši seřezala tou pumpičkou, to mi věřte.

Tábor - den čtvrtý

Ještě před budíčkem málem vyletím z postele leknutím. Pavlínka vztekle mlátí zase tou pumpičkou - tentokrát do kovový konstrukce postele. Radši se neptám co se děje...

Celý den je totálně šílený, závislačka stupňuje svůj tlak. Neustále ji mám v patách, je vzteklá, sahá mi bez dovolení na věci a neustále narušuje můj osobní prostor.

Možná i vlivem stresu chytím večer při vybíjený míč tak blbě, že mi zápěstím projede ostrá bolest. S bolestivou grimasou odcházím ze hry. Přispěchá vedoucí se slovy: "Pojď, půjdeme do kuchyně, dáme led a do rána to bude dobrý." Ne, to teda fakt nebude dobrý! Už prostě nemůžu, jsem se silama u konce. Ač jsem nechtěla kapitulovat a snažila se situaci řešit (protože nebýt Pavlínky, tábor bych si fakt užívala), rozhodnu se, možná i vlivem bolesti, že tady už prostě nebudu. Po večerce, když jsem chvíli sama, volám (už s brekem) mámě, ať pro mě s tátou přijedou. Trpělivě si vyslechne o celé situaci a naštěstí okamžitě souhlasí - hned ráno prý dorazí. Zná mě a ví, že to musí být vážný, protože jsem po nich nikdy nic podobnýho nechtěla. Všechny školní akce jsem absolvovala v pohodě a i přes různý nepříjemnosti setrvala až do konce.

Tábor - den pátý

"Kurrrva, sou tu mrrravenci", probudí mě zlostný výkřik Pavlínky. To se dalo čekat, ty krávo blbá, když pytlík se zbytkem Tangu (devadesátkový děti a rodiče určitě vědí - Tang - sladký, ovocný nápoj v prášku), kterej si včera vylízala a nemohla ho rozmíchat ve vodě jako každej normální člověk, necháš na nočním stolku ve stanu, kterej nemá ani pořádnou podlahu. Jo, všechno bych jí nejradši vmetla do toho hnusnýho ksichtu, ale už je mi to jedno, vlastně se v duchu směju, protože vím, že za chvíli odjíždím a pak se může vztekat, jak chce. Holkám udám jako důvod odjezdu svou zraněnou ruku a to samý sdělíme i vedoucím, za nimiž se jdeme s mámou rozloučit. Jedna z nich se na nás ovšem zkoumavě podívá a prohlásí:" Je to kvůli tý spolubydlící, že jo?" Přikývnu. Takže jim bylo celou dobu všechno jasný, ale nechali mě v tom!

Zpětně přemýšlím, co jsem mohla udělat jinak/líp. Říct popravdě všechno o jejím chování/hulení, atd...? Tenkrát jsem to viděla jako práskání, který se mi příčilo, ovšem dneska už bych asi nemlčela. Na druhou stranu, vedoucí musely vědět určitě víc, než dávaly najevo, takže jestli mě v tom nechaly vědomě, nic bych stejně nezměnila. Co mě zaráží dodnes, je, že zavíraly oči před poměrně závažnou věcí a neřešily ji. Upřednostnily zájmy problémový závislačky před normální holkou.

Nicméně, jsem vděčná našim, že aspoň oni mi pomohli. Přestože to nikdy nebyl můj styl, už jsem plánovala útěk, pokud by nepřijeli. Všechno se tehdy zdálo lepší, než strávit čtrnáct dní na táboře hrůzy...