Můj "kamarád houmles"

Kterak jsem ve svých jednadvaceti, zaslepená a omezená, potkala šedesátníka, který byl taky takový. Já proto, že jsem toho ještě moc nezažila a on proto, že zažil až příliš mnoho. A taky o tom, jak je svět opravdu malý...

Můj přítel Roman (dnes už bývalý) mě jednoho dne odvezl za město ke svýmu kamarádovi. Nikdy předtím jsem ho neviděla, ale právě proto prý musim Tondu nutně poznat. Cestou slyším jen samé ódy -  v životě má hodně za sebou, je moudrý, sečtělý, zábavný, férový, no zkrátka správný chlap, na kterýho je spoleh a jeden z nejlepších kamarádů, jakýho kdy měl - pořád se od něj má co učit, mimo jiné i díky neobyčejnému životnímu náhledu a nadhledu, jímž oplývá. Nu, proč ne, zní to dobře a setkání se nebráním. Ovšem o jedné (zásadní) věci se mi Roman jaksi zapomněl zmínit, takže vzhledem k tomu, že jsem si za tu půlhodinu v autě vytvořila o kováři Tondovi až pohádkový obraz, čekal mě šok.

Zastavíme v jisté vesnici před omšelým barákem s ještě omšelejší brankou, jíž nám přichází vstříc Tonda. Jeho zjev mě mírně řečeno zarazí. Ten člověk šedesát plus, co se k nám sune, přece nemůže být on. Což o to, věk vem čert (i když dle vyprávění jsem nějak automaticky čekala statného čtyřicátníka), jenže tenhle chlápek vypadá, jako kdyby se půl roku nečesal, neholil, nepřevlíkal a hlavně nemyl. Na hlavě dlouhý, kudrnatý, zacuchaný roští, po celým obličeji fousy téhož vzezření a oblečení zatuchlý a zadělaný od všeho možnýho. Spolu s ním vyběhnou z domu ještě dva psi a já mám co dělat, abych neutekla. V té době mě totiž totálně děsili a ty velký tuplem. Když Tonda zahlídne můj výraz, pohrdavě se ušklíbne a já začínám mít dojem, že mě vůbec nevidí rád. Snažím se mu vysvětlit, že proti jeho psům nic nemám, jen se prostě bojím, ovšem už ve chvíli, kdy to říkám, je mi jasný, že se setkám s nepochopením. Zase si něco pohrdavě zamručí a kouká jakoby do dálky, na tváři sarkastický úsměv. Jsem zmatená a dojem, že mě nevidí rád, ještě zesílí. Navíc se mi zdá, že důvodem není jen to, jak jsem zareagovala na jeho psy.

Vlezeme dovnitř, čehož jsem se už venku při pohledu na pana domácího začala obávat, a bohužel se nepletu. Hned ode dveří mě praští do nosu pach zatuchliny, kouře, psů a kdoví, čeho dalšího, v šeru rozeznávám rozházenou manželskou postel, do které se hbitě ta dvě zvířata zavrtají, a z kuchyňského koutu se line slabé světlo. Ač venku panuje bílý den, připadám si jak v podvečer ve vězenský kobce (včetně toho smradu). "Můžu vám nabídnout čaj, dámo?" prohodí ke mně rádoby zdvořile, ovšem zní to až groteskně vzhledem k prostředí, v jakým se nacházíme. A stejně z něj zase čiší sarkasmus. Z představy, že těma špinavýma rukama v kuchyni, kam jsem se prve radši vůbec nechtěla dívat, ale oči mě zradily, bude připravovat čaj, se mi udělá nevolno. A už vůbec nechci vidět, do jakýho nádobí ho naservíruje.

Nemám v úmyslu Tondu urazit, ale rozhodnu se odmítnout. "Ne, děkuju", slabě se usměju a beru věc za vyřízenou. Přece jsem slušná a nikdo nemůže čekat, že v tom humusu budu něco konzumovat. Jenže on přejde okamžitě do útoku. "Ááá, paninka nechce čaj? A co by si přála?" Zní téměř výhružně. "Díky, nedám si nic", zopakuju už bez úsměvu. Začíná mě štvát. "Nic? Slyšíš?" obrátí se na Romana. "Asi to tady není dost dobrý, co?" zle mrká podlitýma očkama a mně se najednou rozsvítí. Ten člověk je ožralej! Ovšem i přesto pochopil celou situaci velice rychle a dobře. A evidentně si všimnul, že každou chvíli po očku sleduju ty psy v posteli. Nemůžu si pomoct, ale potřebuju vědět, kde jsou a co dělají, a taky si v duchu říkám, jak je strašně hnusný si je brát do postele.

"Ta tvoje dáma je nějaká rozmazlená... no jooo, tady nejsme na zámku. Vyřid jí, že jestli si myslí, že kvůli ní budu vyhánět psy z postele, tak to teda fakt ne, jsou moje rodina. No jooo, jasně, jí se to hnusí..." Narůstá ve mně vztek, jenže on pokračuje: "A ani neví, jak je nezdvořilý odmítnout na návštěvě hostitele. To je SLUŠNOST dát si něco k jídlu a pití, když vám to nabízí... SLUŠNOST!

Už se vážně vytočim. "Co si to vůbec dovolujete? Jedinej neslušnej ste tady vy! Ale máte pravdu - psi v posteli se mi fakt hnusí. Odcházim, nechci váš čaj´a už vůbec ne poslouchat, jak se do mě navážíte, nashle." Ještě než vyletím z tý jeho odporný chalupy, stačím zaznamenat, jak Roman pokrčí omluvně rameny, něco naznačí, Tonda se vzteká a vypadá hrozně naštvaně. Jenže já mám taky rudo před očima a nechci tam bejt už ani vteřinu. I proto, že se mě Roman vůbec nezastal. Za chviličku vyleze taky ven a že mě hodí domů. V autě se samozřejmě ještě stihneme do krve pohádat.

"To ses nemohla trochu krotit a dát si aspoň ten čaj?" vyčte mi. "Já? Krotit? To snad nemyslíš vážně! On se do mě začal navážet, já jsem slušně odmítla. A sorry, v tom hnusu nic pít ani jíst nebudu, jsi neviděl, jak měl černý ruce?" "No jo, on moc neuklízí... ale to neznamená, že je špatnej." "Neříkám, že je špatnej, ale ožralej určitě." "Má trochu problémy s alkoholem, to jo." "Trochu? Jasně, všimla jsem si." "On začal pít po rozvodu. Bejvalá žena s ním hrozně zametla. Vlastně víc ženských s nim zametlo, nevíš, co všechno si zažil. Asi proto na tebe tak vyletěl. Snaž se ho pochopit." "To sice chápat můžu, ale nechápu, proč si svoje křivdy vylejvá na mně. Nic jsem mu neudělala a jestli má problém se ženskejma obecně, nevim, proč si mě k němu vodil." "Protože sem myslel, že byste si mohli rozumět, on se jindy takhle nechová, prostě jsi ho vyprovokovala." "Tak já že sem provokovala?!" "Kdyby sis dala ten čaj, nevyletěl by." Jistě, ta vaše pitomá, chlapská loajalita za každou cenu, dycky musíte držet při sobě!

No, zkrátím to, řvali jsme na sebe celou cestu domů, ale aspoň se mi trochu ulevilo. Když jsem pak postupně vychládala - a že to trvalo hodně dlouho - znovu jsem nad vším musela přemýšlet a přehrávat si naše setkání pořád dokola. Stěžovala jsem si mamce a cítila se ukřivděná a uražená a doteď si nemyslím, že se ten člověk ke mně choval dobře, ovšem nic není tak černobílý, jak to vypadá. Vzpomněla jsem si, nevím proč, na základní pravidla terénního výzkumu, která nám vštěpoval do hlavy jeden učitel provádějící bádání v tradičních afrických společnostech.

Terénní výzkum obnáší (samozřejmě po souhlasu lidí z danýho kmene), že s nima antropolog několik měsíců, výjimečně let pobývá, aby mohl podat co nejautentičtější svědectví o tom, jak žijí. Účastní se každodenních aktivit společně s domorodci a snaží se co nejvíc zapadnout. Což mimo jiné zahrnuje i stolování, kdy jídelníček výzkumníka sestává z toho, co dostane od místních. I kdyby se mu sebevíc hnusily hygienický podmínky, způsob přípravy nebo pokrm samotný, musí ho prostě sníst - toť první věc. Pokud by totiž tak neučinil, hrozilo by mu nebezpečí. Kmen by to bral jako urážku a v některých kulturách by ho mohli i zabít. A druhá věc - výzkumník nemá nijak hodnotit zvyky a počínání místních ani do nich zasahovat, byť by mu připadaly sebevíc bizarní - naopak - musí se pokusit proniknout do hloubky a pochopit, co a proč dělají.

Hned mě napadl Tonda, který ač nepatřil k africkým domorodcům (i když určitý společný znaky by se našly, haha) a já nebyla výzkumník, jehož by chtěl zabít (doufám), urazil se. Principielně šlo o to samý, před čím varoval náš učitel a asi jsem pochopila, proč se cítil dotčený... i ohledně těch psů. Sice jsem se nevyjadřovala nahlas, dokud mě nevyprovokoval, ale už na střední fyzikářka řekla, že i když mlčim, je mi přesně vidět na nose, co si myslim (tenkrát jsem si v duchu říkala, ať jde ta kráva do p*dele). A antropologický pravidlo číslo dvě: Nic nekritizuj, neodmítej a hlavně NEHODNOŤ, protože nejsi v kůži tebou hodnoceného, se do života taky dost hodí, neb člověk nikdy neví, co se mu přihodí a jak se pak zachová.

Protože jak to vypadá dnes? V posteli se mi válí dva psi, normálka, nic hnusnýho, protože jde přece o MOJE psy. Když si u mě návštěva nechce nic dát, cítím se dotčená (i když nedám nic najevo). Pár chlapů už se mnou zametlo, takže se ne vždy dokážu oprostit od předsudků vůči ostatním, kteří za nic nemůžou (i když vím, že to není správný). Na mateřský taky každou chvíli vypadám, jako kdybych se půl roku nečesala, nepřevlíkala, nemyla ani neholila. Oblečení zadělaný od všeho možnýho a bordel v bytě je momentálně setrvalý stav. Hlavní rozdíl mezi náma je alkoholismus. Protože s alkoholiky se nedá rozumně mluvit, nevidí, neslyší, jedou si svoje, mají sklony k agresi, jsou nepředvídatelní a postrádají kritický náhled na vlastní osobu. Dále se snadno urážejí a bývají zaplavováni vlnami sebelítosti a ukřivděnosti. Živě si vybavuju nevlastního dědu, kterej byl docela fajn chlap, dokud se nenapil. Pak už s ním nebyla rozumná řeč, chodil babičce nadávat, neovládal se a bylo mu jedno, kdo všechno tohle jeho divadlo vidí a slyší. Což byl přesně případ Tondy.

Ovšem nepíšu tenhle příběh, abych řešila jeho alkoholismus. Pointa leží ve zcela nečekaným pokračování. Nějakých pět, šest let po našem incidentu mi mamka jednou zavolá, že přijede o víkendu děda na svou chalupu kousek od města, kde studuju, a prý by mě rád viděl. Víkendy jsem tehdy ještě trávila ve svým domovským městě právě u mamky, ale ta chce odjet za dědou na tu chalupu, takže povídám: "Taky ho ráda uvidím, můžu dorazit už v neděli." "Fajn, vyzvedneme tě na nádraží, děda tam má ještě schůzku se svým bratrancem, prý se hrozně dlouho neviděli." "Jasně, těším se", ukončím hovor. V neděli ve tři hodiny tedy čekáme na bratrance.

Jak tak stojíme, zdálky vidím, že se blíží nějakej houmles (na čemž není nic divnýho, jsme na nádraží). Když už je kousek od nás, instinktivně uhnu, aby neprocházel těsně kolem a náhodou ho nenapadlo obtěžovat nebo se o mě otřít. Kouknu na mamku a dědu, ovšem houmles je nijak neznepokojuje, i když si to přifaří přímo k nim. V duchu nadávám, že měli včas uhnout jako já. Načež ten chlap začne dědovi něco říkat, čekám, že bude žebrat, jenže za pár vteřin si v šoku uvědomím, že se s ním děda normálně baví a on i mamka se navíc usmívají! Co se to sakra děje?! Zadívám se na toho bezdomovce pozorněji, snad setinu sekundy si říkám, že je mi povědomej a pak...bingo! To je přece kovář Tonda! Ale co tu sakra dělá a odkud zná dědu s mamkou? Zírám, v hlavě mi šrotuje a nerozumím ničemu, prostě vůbec nechápu. Načež děda prohlásí: "Alenko, pamatuješ si na strejdu Tondu? Byla jsi malá, když mě navštívil na chalupě." No to snad...!!! Lapu po dechu. Ten šílenej houmles je jeho bratranec Tonda a taky Romanův kamarád - kovář Tonda!

Pak se leknu, že mi určitě zase vynadá a bude hnusnej, a nejradši bych utekla. Ještě dědovi vysvětlovat, co se vlastně děje, to je vážně to poslední, co chci. Jenže není úniku. Když se Tonda obrátí a podívá se mi do tváře, ani nedýchám. Napřáhne ruku, představí se a úsměvěm od ucha k uchu mě dočista zmate - že by nechtěl dělat zle a nad vším mávnul rukou? To se mi nějak nezdá...a pak najednou pochopím - on mě vůbec nepoznal! Asi byl tenkrát tak vožralej a ještě tolikrát potom, že se mu všechno vykouřilo (vychlastalo) z hlavy. A teď byl pravděpodobně lízlej zase.

Zažila jsem ho jednou (jak říkal děda) na chalupě. Utkvěl mi v hlavě jako pěknej, vousatej, veselej chlap, kterej dorazil s krásnou, vysokou ženskou a velkým psem a celej večer s dědou mastili karty, smáli se a popíjeli. Domů odešli tak pozdě, že i já, známá noční sova, jsem usnula dřív, než se rozloučili. Takže prosím tenhle houmles, alkoholik, kovář i vousatej, pěknej chlap a dědův bratranec je jedna a ta samá osoba. Navíc můj příbuznej. To nevymyslíš.

Dodnes se s mamkou bavíme nad touhle neuvěřitelnou náhodou. Mimochodem říkala, že prý se s Tondou manželka rozvedla PRÁVĚ kvůli jeho zálibě v alkoholu a ne, že začal pít až po rozvodu. Inu, nevím, kde je pravda, ale může mi to být jedno. S Romanem už dávno nejsem a s kovářem se nevídám - není naštěstí důvod. Ovšem přece jistý význam to celé mělo - trochu se mi rozšířily obzory...