Deset věcí, které nesnáším

Úvodem varuji, že tento článek je stoprocentně subjektivní, emočně zabarvený a do vysoké míry mojí leností poznamenaný.

A co tedy skutečně nesnáším?

1. Škrábání brambor - zasvěceným netřeba vysvětlovat, nezasvěceným objasním - jedná se snad o nejnepříjemnější kuchyňskou činnost - trvá dlouho, pravidelně chytám křeče do prstů a pokud loupu víc než dva brambory, vždycky mám od škrabky všechno otlačený. Ať si vezmu sebelepší model, ještě jsem nenašla takový, který by mi to nezpůsoboval. Navíc ty šlupky musím do něčeho dávat, jsou mokrý, i po použití kartáčku špinavý, všude padaj a zkrátka je to celý prostě neuvěřitelně protivný. Moje řešení: když je možnost, vařím brambory ve slupce. 

2. Příprava zeleniny a ovoce - úzce souvisí s bodem jedna, ale přesto musím zmínit samostatně. Jako člověk, který má ovoce a zeleninu moc rád a zároveň nesnáší jejich přípravu, neuvěřitelně trpím. Pere se ve mně totiž lenost s chutí na zmíněné potraviny. Ovoce se ještě dá, obvykle stačí jen omýt vodou a sníst (jabko, hruška, meruňka, švestka a další), ale najdou se i komplikace v podobě šlupky (mandarinka, pomeranč, grep)... takže nejradši mám banán... 

Se zeleninou už bývá situace komplikovanější, nicméně docela ujdou rajčata (nejlepší jsou ta cherry - nemusí se ani krájet). Horší pořízení je s paprikou, bez naporcování nic moc a navíc všude ty děsný semínka! Ovšem ještě vyšší level představují okurky, mrkev, ředvičky (ty jsou totálně nejhorší, tak proč na nich sakra poslední měsíce ujíždim?!) a salát.  

Jo, můžete namítnout, že nic z toho se přece dělat "nemusí". Prostě vezmu a jím, špína nešpína, hlína nehlína - znám takový jedince. Ale asi jsem zapomněla zmínit, že hygiena je jedna z mála věcí, které vyhrávají nad mou leností.

3. Ranní vstávání... začalo to v dětství, kdy jsem večer přirozeně usínala později, než ostatní děti, pokračovalo v pubertě třídními důtkami za opakované pozdní příchody a trvá doteď. X-krát jsem byla obviněna z lenosti a rozmazlenosti (což je pravda, ale rozhodně se to neprojevuje tím, že nechci vstávat brzo). V současné době už jsem přestala ostatním vysvětlovat, že práci, kterou oni udělají od 8 do 12, já zvládnu od 22 do 2 (a někdy do 24). Po dlouhé době trápení jsem před pár lety konečně zjistila, že být noční sovou není jen výplod mého chorého mozku, ale oficiální diagnóza. Moje řešení: najít si vhodné zaměstnání s ohledem na svůj stav. Jako učitelce se mi nestává, že bych začínala už v 8:00 pětkrát v týdnu, a když se tak stane dvakrát až třikrát, je to pro mě únosné. Poznámka: Dnešní doba jednoznačně nahrává ranním ptáčatům, ale je to nefér - já taky nikoho nenutím chodit spát ve 2, tak proč mě oni nutí vstávat v 7 a dřív?! (Nadsázka, samozřejmě chápu, že den nebude začínat, až se já a pár dalších jedinců se stejnou diagnózou vyspinká do růžova. Ale bylo by to hezký.)

4. Žehlení : obtěžující, zdlouhavá, namáhavá (děsně z toho bolí záda) a hlavně naprosto neefektivní činnost. Stejně se to všechno nejpozději během prvního nošení zase zmačká, tak proč se zbytečně namáhat? Moje řešení: prostě nežehlim. Jednou za rok přejedu pár košil a věcí, který jsou i pro mě zmuchlaný naprosto neúnosně, ale toť vše. Jo, ještě jsem žehlila prvních pár měsíců miminku. Však už víte, hygiena je jednou z mála věcí, které vyhrávají nad mou leností. 

5. Vytírání podlahy: další naprosto neefektivní činnost, když máte dva psy, kteří domů pravidelně nosí tuny hlíny, listí a bláta a jeden z nich navíc brutálně pelichá. K tomu si ještě připočtěte dítě, jež roznáší pro změnu tuny jídla. Jo, asi tak dva dny se těšíte z (relativně) čistýho lina, ovšem po této lhůtě už nikdo nepozná, jestli jste ho umyli předevčírem nebo před rokem. Moje řešení: prostě občas vytřu a pak už se radši nedívám na zem. 

6. Uklízení hned po činnosti: to mě stresuje už od útlého dětství a zatím jsem z toho nevyrostla. Teď už naštěstí můžu mít doma bordel libovolně dlouho, takže jsem víc v klidu. Radši uklidím jednou za týden hromadu nepořádku najednou, než furt myslet na to, že tady jsem vytáhla nádobí, tady oblečení, támhle knížky, atd... Uplně slyším větu starou třicet let: "Až domaluješ, ukliď si pastelky." A ještě mi to řekli předem, aby mě hned totálně otrávili. Od té chvíle už jsem totiž pořád jen slyšela v hlavě, že musim uklidit ty zatracený pastelky. Fuj! Moje řešení: jsem už popsala výše. A ještě jedna malá poznámka: existují dva typy lidí - první stresuje nepořádek a ten druhý uklízení. No a nebo minimálně první VÍCE stresuje nepořádek a druhý uklízení. A takový to: "Každá věc má svoje místo", je absolutní zlo. Jo, má - tam, kde jí zrovna položím.

7. Takzvaně pozitivní lidi - protože neznám nikoho, kdo by byl skutečně tak pozitivní, jak se tváří, a nejednalo se o jednu velkou křeč. Všichni máme problémy, ovšem někteří dělají, že ne, a pokud už se nějaký zádrhel vyskytne, vše zvládnou s úsměvem. Nemusíme být zrovna chronický stěžovači, ale nazývat věci a situace pravými jmény, je pro mě nutnost. Když mám blbou náladu nebo se mi stane něco nepříjemnýho, nepotřebuju to samozřejmě hned každýmu cpát, ovšem taková ta skvělá, psychologická rada, že když se cítíte pod psa, máte se na sebe usmát do zrcadla a hned vám bude zázračně líp, tak to pardon, ale větší blbost jsem neslyšela. Pokud je mi blbě, prožiju si to, protože vím, že mi stejně nic jinýho nezbývá. Zato po chvíli tlemení se na sebe do zrcadla chytám do obličejových svalů reálně křeč a blbě je mi furt stejně, ne-li hůř. Říkat si, že je mi skvěle, když se cítím pod psa? Sakra proč? Kde je psáno, že se člověk musí furt cítit výborně? Radíme snad někomu, aby brečel, když se mu chce smát?

Takže pokud se někdo usmívá tehdy, kdy mně se chce brečet, řvát a nebo zvracet, čichám faleš. Kolegyně mi medovým hlasem chválí šaty a já přitom vím, že mě nesnáší. Spolužačka kamarádí se všema, protože na každým se přece najde něco dobrýho a pak je za zády pomluví. Známá strávila dokonalou dovolenou s nejlepším manželem (který jí pravidelně kupuje kytky a ona se tím nikdy nezapomene pochlubit na sociálních sítích) a svými nejhodnějšími dětmi (které se taky pravidelně objevují tamtéž, střídajíc ty kytky). Jenže kdykoli ji s tím manželem vidím, oba vypadají, že je ten druhý absolutně nezajímá. A nakonec by mě vůbec nepřekvapilo, kdyby jí ty kytky dával s kudlou na krku a nebo si je jednoduše kupovala sama.

Známej, jehož přítelkyně je dokonalá bytost - vím to z Facebooku. Jen to všechno má jednu chybu - už spolu nejsou. Pak ta spolužačka, jejíž dítě ji zase vzbudilo ve dvě ráno a chtělo konverzovat a ona se vždy při vyprávění rozplývá roztomilostí. Nic není problém - přece proč by potřebovala spát? A pak jsem osobně byla svědkem, jak se nerozpakovala ty svý děti pořádně seřvat. Jasně, každýmu někdy ujedou nervy. Normálka. Ale pokud se někdo tváří, že jemu se to nestává, to mi teda fakt vadí. A pak další známá, žijící dokonalým rodinným životem - a navíc s úsměvem jako z katalogu. Ve skutečnosti na ni manžel kašle, ona se mu všemi možnými způsoby snaží zavděčit a o děti se stará prakticky sama. I když nic nepřizná, její obličej a výraz tváře mluví za vše.

Zkrátka vadí mi ten nesoulad mezi sebeprezentací a skutečností. Jistě, všichni se děláme před ostatními lepší, než ve skutečnosti jsme, jenže některý lidi to dovedli do dokonalosti. Jednu dobu jsem si říkala, že asi jen závidím. Pak jsem ale zjistila, že někomu ty pozitivní věci přeju a jinýmu ne. V čem byl rozdíl? Inu, jedni byli SKUTEČNĚ spokojení a v dobré náladě, zatímco ti druzí ne.

A nakonec - pochopila jsem další rozměr dnes hodně populárního, hesla: "Stojí za to udržet si dobrou náladu (nebo trvalý úsměv, existují různé verze), protože nic nenasere ostatní tolik, jako to, že se máte skvěle". Jasný vyjádření přetvářky. Pokud cílem je pouze nasrat ostatní, povedlo se. Ale já se ptám - proč bych měla chtít lidi štvát tím, že je mi dobře? Snad jedině, abych sama sebe utvrdila něčem, co není pravda. Naopak, ověřila jsem si, že pokud je něco doopravdy pozitivní, přenáší se to z člověka na člověka (jako třeba dobrá nálada nebo úsměv) a mají z toho užitek všichni zúčastnění.

8. Běhání - jo, sprint se ještě dá, ovšem u všeho, co je nad 800 metrů, hrozí, že umřu. Takže si asi dokážete představit, jak jsem na střední trpěla. Neb jsme běhali furt. Naše tělocvikářka si stoupla, pískla, zařvala "běhejte" a pak jen dál stála a koukala na nás. Na co lízt do kůlny, hledat pásmo a míčky nebo hrabat písek v doskočišti a potom složitě měřit, když se dá BĚHAT? A to naprosto vždy a za každého počasí. Takže u mě pokaždý stejný scénář - po cca osmi stech metrech hvězdičky před očima, píchání v boku, přehřívání, tepání v uších a nemožnost popadnout dech. Jasně, prý všechno je jen o dýchání... no, tak jsem asi dýchala blbě.

Jednu dobu, už pár let po střední, jsem se rozhodla zlomit své "trauma" tím, že se pokusím vytrénovat. Říkám si, že když je to tak IN, běhá každej druhej a pak navíc básní, jak se skvěle zrelaxoval, vyčistil si hlavu a cítil se celý den skvěle, to by v tom byl čert, abych nemohla taky. Výsledek? Opět a zase - ne, nemohla. Hvězdičky, píchání, přehřívání, atd. Sice za nějaký čas se jistý zlepšení dostavilo - příznaky ne po osmi stech metrech, ale po kiláku, ovšem má to cenu? Nebaví mě to, vyčerpává mě to, žádná dobrá nálada, žádná relaxace. Došla jsem k závěru, že běhání prostě není pro mě aneb na světě jsou dva typy lidí - běžec a hodec (což zní divně, ale nenapadá mě, jak jinak správně česky pojmenovat člověka, který hází). A já jsem odjakživa typ hodec, bohužel znevýhodněn už na střední, protože se prakticky neházelo. Jo, jednou za rok, aby se neřeklo, tělocvikářka vyhrabala krikeťáky nebo granáty a já vyšvihla nejdelší hod z celý třídy, jenže zbylé tělocviky jsme běhali, takže se velice brzo na moje umění zapomnělo a já byla zase jen Šnajdrová, která neumí běhat.

Moje řešení: plavu. Ve svým věku už jsem pochopila, že nemusí všichni dělat všechno a taky nemusí všem všechno vyhovovat. Ať si každý najde to, co mu dělá dobře a je po problému.

9. Insta byty - přesněji řešeno design bytu, který na Instagramu a dalších sociálních sítích prezentuje většina blogerek, youtuberek a influencerek. Sleduju je hodně, tudíž jsem si nemohla nevšimnout jistého fenoménu - devět z deseti interiérů těchto dam bych od sebe nerozeznala. Všechny, nejen díky nábytku, ale i dekoracím, vypadají nebo minimálně působí prakticky stejně. Je to, jako bych se dívala do katalogu o bydlení nebo procházela Ikeou a jejich naaranžovanými pokoji. Na Instagramu letí určitý styl nábytku, barvy, obrazy a celkové aranžmá. Vždycky si říkám, jestli se to těm holkám fakt líbí nebo všechno dělají kvůli videu, spolupráci, sledujícím, ostatním influencerům...? Nevím, ale co vím, je, že mně se to fakt nelíbí. Takhle - jednotlivý kusy jsou třeba pěkný, ovšem dohromady působí neosobně, nudně, fádně, až sterilně a bez kouska osobitosti, prostě bez duše. Není to útulný. Mít takový byt, připadám si pořád jak v hotelovým pokoji. A tenhle problém mám i s novými byty a domy obecně. Přes všechny moderní výhody postrádají duši.

10. Small talk - ano, tenhle poslední bod je důvod, proč když zdálky vidím před barákem sousedku, radši zvolním krok a počkám, až vleze dovnitř, a vcházím až za chvíli - abych s ní nemusela jet výtahem a "konverzovat". Stejně tak při venčení psů, jakmile zahlídnu někde známýho člověka se psem, nenápadně ho obloukem obejdu, abychom se nepotkali a nemuseli se spolu náhodou bavit. Abyste mi rozuměli, nemá to moc co dělat s tím, jak je mi dotyčný sympatický nebo ne (samozřejmě trochu ano, s tím protivným je to ještě o trochu horší), ale primárně jde o typ komunikace jako takový

Small talk jsem totiž ochotná přetrpět jen jako úvod do hlubší konverzace, pokud je mi dotyčný hodně sympatický a nebo se ocitáme v situaci, kdy spolu výhledově budeme často a dlouhodobě komunikovat. Ovšem celý proces "tlachání o ničem" nesmí trvat déle než pět minut. To je totiž přibližně doba, po jejímž uplynutí se začnu ošívat a přemýšlím, jak zdrhnout. Unavuje mě řešit se sousedkou, že venku začalo foukat, její pes si učůrnul támhle na tom rohu, na zahrádce sklidila spoustu okurek a vnouče se vzteká. Nezajímá mě vnouče, který jsem v životě neviděla, a vyčerpává mě předstírat, že ano. Vlastně mě vůbec nezajímá ta paní a vtip je v tom, že ani já nezajímám ji. Prostě potřebuje tlachat. Mluvit na kohokoliv a málokdy se zeptá na něco o mně. Problém je, že já si ale bohužel všechno z jejího plácání pamatuju dalších deset let, což můj mozek, jak už jsem řekla, unavuje, stresuje, obtěžuje, vyčerpává, vysává a zanáší balastem. Když už se s někým bavím, zajímá mě a chci ho poznat víc. Být s půlkou našeho bloku pět let na small talku jen proto, že má taky psa? Ne díky, to pro mě nemá žádný význam.