Pan učitel svině - aneb paradox slušňáka

"Určitě jste o mně a o tomhle předmětu už hodně slyšeli, a tak říkám, jo, je to pravda, jsem svině. Dávejte si pozor", prohlásil poté, co napochodoval do místnosti, a předtím, než nám vůbec sdělil podmínky získání zápočtu. 

Ač jsem se školou moc nevzrušovala, i já pocítila jistý neklid z tohohle předmětu, potažmo chlápka, z něhož se nesl strach a respekt napříč fakultou. Děsivé příběhy, jak ten a ten nezvládl zápočet těžší než zkouška, tahle neudělala test při posledním pokusu o jeden bod a byla kvůli tomu ze školy odejita a tamten zase nemohl z vážných důvodů dorazit na seminář, pročež prošvihl povinný test a pana učitele důvody vůbec nezajímaly - jó, všechny mám v hlavě, když sedím na úvodní hodině a pozoruju toho týpka. Ale nic přece není tak horký, jak se to uvaří, ne?

Přestože vždy cítím nutkání bojovat proti bezpráví a tenhle člověk si o to přece jednoznačně říká, nemůžu po několika úvodních minutách říct, že by mi byl vyloženě nesympatický. Říkám si, čím to... evidentně se rád poslouchá a miluje svou důležitost, když šíří strach a studenti se před ním třesou. Takový lidi nesnáším. Ale nevadí, provedu nějakou dobu pozorování a zjistím, co je zač.

"Takže podmínky pro získání zápočtu - radši si dělejte poznámky, kolego, určitě si to nebudete pamatovat", pronese významně ke spolužákovi, který se živě vybavuje se sousedkou, čímž přeruší moje úvahy. Pokračuje: "jsou následující: Za semestr budeme psát celkem pět NEOHLÁŠENÝCH testů, což, řečeno jinými slovy, znamená, že nebudete nikdy vědět, který seminář vám ten test dám. Takže doporučuju stoprocentní účast, jelikož - musíte mít splněno všech pět a každý minimálně na sedmdesát procent, jinak nejdete k zápočtovýmu testu." V davu to zašumí. "Cože?" "Průběžný testy a pak ještě zápočtovej?" "To přece nejde." "A proč by to nešlo, kolego"? zaslechne šepot náš pan učitel. Vidím jeho ironický úsměv a začínám chápat, jak dobře se baví. Ale pořád mě ještě nevytočil zdaleka tak, jako někteří jeho kolegové. 

"Můžu se zeptat?" přihlásí se spolužačka. "Zkuste." "Jak jste říkal, že každý test musíme napsat aspoň na sedmdesát procent, to znamená, že když jeden dám třeba na třicet a další na sto, tak se to nevyrovná?" "Ano, přesně to to znamená", mrkne na ni. "Ale to se přece nedá." "A učit se průběžně by nešlo?" Další "ale" už jí zamrzne na rtech. 

"To je hajzl, slyšíš ho?" šťouchne do mě kámoška. "Njn, dyť říkal, že je svině", pokrčím rameny.

"A dál tedy - kdo se dostane až k zápočtovýmu testu, má tři pokusy - obvykle bývají dva, ale já, protože jsem velkorysý, dávám tři, přece jen je to trochu náročnější...." Ironie z něj přímo kape. "Zápočtový test vypadá následovně: u každé otázky jsou možnosti..." "Super", vydechne z davu někdo víc nahlas, než by se hodilo." "Moc se neradujte, kolegyně - a z těchto možností je nula až všechny správně." "Tak to je v prdeli", zase někdo příliš nahlas. "Ale ne, kolego, tam budete mnohem dřív." To už většina vybuchne smíchy, včetně mě - vtipnej je, to se musí nechat. Na druhou stranu na úkor toho, že uráží studenty. 

"Jo a ještě poznámka - v průběžných testech se můžou objevovat věci, které už byly v těch předchozích." "No to snad ne, kdo si to má pamatovat", nadává kámoška. "Prosím, já bych se chtěl zeptat." "Ano?" "Když nedorazím z vážných důvodů na seminář a zrovna se bude psát test...?" "No, tak to máte smůlu", ušklíbne se pan učitel. 

Za hodinu a půl se rozlícený dav studentů vyhrne ven. Zvažuju svoje možnosti. Hm... asi tam prostě budu muset chodit, přece se nenecham vyhodit kvůli takovýhle blbosti. No a učit se průběžně jeden předmět mě taky asi nezabije. 

Suma sumárum, výsledek je nakonec následující - z okrajového, nepříliš důležitého předmětu, se stává středobod studia, učím se z hodiny na hodinu a do lavic usedám i s rýmou jak trám (za normálních okolností by mě do školy v tomhle stavu nikdo nedostal) - ovšem, aspoň to mělo smysl, protože test se zrovna psal. Upřímně, měla jsem nutkání zůstat doma, ještě s ohledem na fakt, že jsme psali už týden předtím, jenže pak si říkám, že pan učitel je všechno možný, jen ne blbej, a určitě předpokládá, že my předpokládáme, že když byl test minule, další hodinu nebude. Bingo, odhadla jsem ho naprosto přesně.

I díky své stoprocentní účasti jsem brzy zjistila, že pan učitel je do svýho oboru zažranej nadšenec, což mělo za následek jediné - ten jeho "divno-předmět" mě začal bavit. Hodiny zajímavý a vtipný a oceňuju hlavně to, že se člověk dozvěděl i věci, který nenajde v každý odborný příručce. A pak došlo i na moje "zkoušky". Svého času spočívaly konkrétně v tom, že jsem na seminářích a přednáškách vznášela lehce rýpavé a provokativní dotazy a čekala na reakci vyučujícího, podle níž jsem si pak utvořila obrázek o jeho charakteru a osobnosti. Jo, asi to bylo dětinský, ale ve svých dvaceti jsem to prostě dělala. Na druhou stranu, leckdy jsem zjistila zajímavý věci. 

Nejinak i tentokrát - pan učitel nečekaně obstál na všech frontách. Na moje dotazy odpovídal vždycky stejně rýpavě a provokativně, jako byly položeny, ale nezačal mě nesnášet ani se mstít, jako někteří jeho kolegové. Dokonce vypadal, že se dobře baví. Byl nad věcí. Začíná mi docházet, že kdo je nad věcí, nemusí se chovat jako svině. 

A pak přijdou další "zkoušky", ovšem už neplánované. Na jeden seminář jsem se z pádných důvodů nemohla dostavit a věděla jsem to předem. "Co budeš dělat"? běduje kámoška. "Půjdu za ním, omluvím se a uvidíme." "To ti přece nedovolí, dyť říkal, že máme smůlu." "Ále, jedna pani povídala. On si nemůže dovolit tě poslat do háje, když máš legitimní důvod. No a i kdyby... tak to aspoň zkusim." "Ty máš teda odvahu." "Odvahu? Prostě se zeptam, za to nikdy nic nedáš, zase o tolik nejde." 

Zaklepu na dveře jeho kanclu. "Dobrý den." "Dobrý den, paní kolegyně." "Já bych se s váma potřebovala domluvit, teda spíš o něco požádat." "Ano, poslouchám", povytáhne pobaveně obočí a já mám najednou pocit, že si z nás všech prostě dělá neustále srandu. "Nemůžu dorazit v úterý na seminář, tak jsem se chtěla zeptat, jestli bych mohla jít s druhou skupinou ve čtvrtek." "Mno", promne si bradu. "A vlastně mohla, máte štěstí, test stejně nebude." "Díky moc, tak nashledanou." "Nashledanou, paní kolegyně." "Tak co?" vyhrkne nedočkavě kámoška, která na mě čekala na chodbě. "Jo, dobrý, můžu jít s druhou půlkou, prej test psát nebudeme." "Cože?? On ti to dovolil a ještě prozradil...?" "Jo, ale nevěřím mu, klidně může lhát, protože předpokládá, že to určitě vykecam ostatním. Takže bych se vsadila, že test just bude."

Nebyl... asi chtěl jen zkusit, jestli přijdu, když mi to řekne. A nebo nakolik mu věřím, haha. 

Mimochodem, situací, kdy jsem ho o něco požádala, věc vysvětlila, uvedla argumenty a nebo navrhla řešení, se stalo za semestr víc. A vždy mi vyšel vstříc. Náhoda?

Čím déle jsem pana učitele znala, tím více otázek mi vyvstávalo v hlavě. Má radost z toho, když na svém předmětu vyhází co nejvíc lidí a nebo chce na škole jen ty, kteří jsou odolní a prokážou určité schopnosti? Baví ho stresovat nás neohlášenými testy a nebo mu záleží na tom, abychom na semináře chodili a učili se průběžně? Má takové nároky na zápočet, aby nám ukázal, jak jsme hloupí a nebo se snaží, abychom hodně uměli? Uráží studenty a nebo se jen rád rýpne do lidí, kteří si o to nějakým způsobem říkají? Něco na styl hesla:" Na hloupou otázku hloupá odpověď".

Mé pozorování potom vyvrcholilo na konci letního semestru, kdy od něj kamarádka potřebovala velkou laskavost. Šlo o to, že napotřetí neudělala zápočtový test a z nějakého organizačního důvodu už si nemohla onen předmět zapsat podruhé (už si nepamatuju, co se přesně seběhlo, ale bylo toho víc a hodně věcí nebyla primárně její vina). Měla jedinou šanci - přesvědčit pana učitele, aby jí dal ještě jeden termín. Možná jsem zafungovala trochu jako inspirace, když viděla, jak reagoval na rozumně vysvětlenou prosbu a rozhodla se ho tedy požádat. Menší problém byl, že už se v té době nevyskytoval na naší fakultě. Ale co, řekly jsme si posléze - uděláme si výlet do Prahy. 

A tak se stalo. Sedíme na chodbě a čekáme, když tu za chvíli vyleze z kanceláře náš pan učitel, zase povytáhne obočí, jako kdyby se dobře bavil a prohlásí:" Aaa, tak jste dorazila." Pak mu padne pohled na mě:" Vy ode mě taky něco potřebujete?" "Ne, ne, já sem jen podpora", zazubím se na něj. Najednou mi to všechno přijde absolutně vtipný. "Jo, podpora, no, ta se hodí." "Tak pojďte dál" a pořád se na mě dívá. Znejistím. "Já taky???" "Samozřejmě." "Ale ne, já radši počkám tady na chodbě." "Já vás nekousnu, jen pojďte." Je mi to trochu blbý, přece jen jde o věc mezi nima dvěma. Ale pak mě napadne, že je to dobrý znamení, nechce ji dusit, když si mě zve jako "svědka". No a nebo se vysměje nám oběma...

Kámoška povídá a vysvětluje, pan učitel poslouchá a mně se chce strašně smát. Nemůžu si pomoct. Prostě se musím kousat do jazyka, abych se nezačala řehtat na celý kolo. Občas mrknu na kámošku, jakože schvaluju to, co a jak říká a že to určitě dopadne. Je to už takový naše znamení inspirovaný Helenou Růžičkovou ve filmu Slunce seno, kdy dohazuje Blaženě nápadníky a tajně, aby to ten dotyčný neviděl, na ni mrká, směje se od ucha k uchu a v jednu chvíli významně zavře oči (to se těžko popisuje tomu, kdo neviděl). Já ty ksichty na ni taky dělám po straně, ovšem mám dojem, že pan učitel stejně něco čuje. 

Hm, překvapivý výsledek, i když na druhou stranu jsem od začátku tak nějak tušila, že jí vyhoví. Přestože je prý svině a ona žádala docela velkou laskavost. "No, co mám s váma dělat, když už jste vážila cestu až sem, máte tedy mít ještě jeden termín." Paráda! Hodím po kámošce úplně poslední velkolepou Helenu Růžičkovou. Už už vybuchujem smíchy obě, když tu se na mě najednou pan učitel obrátí:" A co vy to tady za mnou nacvičujete?" "Já? Nic, jen jsem udělala gesto, jakože mám radost."

"Vy mě asi nemáte moc ráda, co?" povídá najednou s upřeným pohledem. Úplně mi vyrazí dech. Ale pak se rozhodnu mluvit pravdu. "Tak bych to neřekla...." začnu pomalu. "Spíš, že jste hrozně zajímavej objekt k pozorování." "To by mě teda fakt zajímalo, co jste vypozorovala." Tu jeho ironii prostě miluju. Stejně jako bonusový otázky v zápočtovým testu, který vám můžou nahnat až dva body. Stačí vědět, v jaký kapele působil Sid Vicious nebo jakým dopravním prostředkem jede Láďa a je tedy highway king... "Hodně zajímavý věci...třeba, že nejste taková svině, jak ze sebe děláte." "Vážně? No to je teda opravdu zajímavý." 

Ani trochu nelžu. Můj názor na něj se v průběhu semestru dost jednoznačně zformoval. Tenhle pankáč ve svéráz trikách a s ještě svéráznějším chováním nastavil drsný pravidla, který jsme ovšem znali od začátku a jež platila pro všechny bez rozdílu. Na druhou stranu si (zřejmě) cení odvahy studentů, kteří za ním přijdou a za použití rozumných a pádných argumentů o něco požádají. Potom je ochoten tato pravidla rozšířit o další možnosti. Ke studentům bývá ironický, ale to už je prostě jeho styl - nikoho neponižuje, jen si občas rýpne do lidí, kteří dřív mluví, než myslí. Navíc v kontrastu s některými dalšími vyučujícími (příklad vzápětí), můžu s čistým svědomím říct - TENHLE týpek není svině. 

A nyní avizovaný příklad. Jistý učitel na začátku semestru prohlásil, že na přednáškách musíme být včas a kdo se opozdí, ať raději už vůbec nechodí neb ho stejně z posluchárny vyhodí hned, jak tam vleze. Odůvodnění znělo, že ho ruší neustálý otvírání a zavírání dveří, šoupaní židlemi, bundami a vrzání lavic. Přičemž tento ruch trvá klidně dvacet minut i déle - jelikož opozdilci se rádi scházejí jak švábi na pivo - což je naprosto neúnosné. Proti tomu se asi nedá nic namítat. Nikdo sice po nás nikdy nic podobnýho nevyžadoval, ovšem každý má právo na nějaké svoje zvláštnosti. Takže ok, beru to. 

Jenže, co čert nechtěl, jednoho rána vznikla velká, tramvajová kolize (rozuměj, ve směru do města stály vozy naštosovaný za sebou kvůli nějaký poruše nebo nehodě), takže se nejezdilo ani tam ani zpátky. Co naplat, vezmu to do školy pěškobusem. Což ovšem obnáší zpoždění. Chvíli přemýšlím, že bych na přednášku vůbec nešla, jenže pak si zase říkám, že tohle JE legitimní důvod a určitě se zpozdí i někdo další, takže bude jasný, že nelžu. 

Zaklepala jsem tedy asi se čtvrthodinovým zpožděním na dveře posluchárny, vlezla dovnitř a chtěla se omluvit, ale sotva jsem se nadechla, pan učitel jen udělal odmítavé gesto a pak řekl, že nechce nic slyšet. Ať odejdu. "Ale", snažím se začít znova, jenže víc mi nedovolil. Dál už jsem se nezmohla vůbec na nic, přece na něj nebudu řvát svoje vysvětlení, když mě takhle kategoricky poslal do háje. Naštvaně a hlavně s pocitem křivdy jsem se poflakovala po městě, než začala další přednáška. Jenže to ještě nebylo všechno! Pár spolužáků mi následně škodolibě sdělilo, že jsem jediná, koho vyhodil. A víte, proč? Protože jsem se jako jediná snažila omluvit, což ho prý rušilo! Ostatní prostě otevřeli dveře posluchárny a šli si sednout, tak je tam nechal. Tomuhle já říkám sviňárna. A nejen od pana učitele...

Krom tohohle "případu" jsem zažila další vyučující, kteří se na přednáškách usmívali a u zkoušky vás se stejným úsměvem potopili. Jiní nestanovili jasná pravidla a pak si je přizpůsobovali, jak chtěli. A ti nejhorší vás pak ponížili, když jste se bezmocně v něčem plácali. TO byly svině, ne pan učitel, který to o sobě prohlašoval. 

Závěrem říkám, vždy si dávejte pozor na jedince, kteří o sobě tvrdí, že jsou dobrý člověk a nikomu neubližují. Taky na ty, co se věčně usmívají a mažou vám med kolem huby. A v neposlední řadě se nenechte oblbnout lidmi s nejasnými názory a proměnlivými přesvědčeními - jde většinou o sraby. A srabi bývají ty největší svině.