Ženy rodí děti a muži nechodí na vojnu

Brácha si při procházce stěžoval, že v dnešní době to mají chlapi těžký. Očekává se od nich, že budou dělat všechno - a co potom tedy dělají ženy? Opáčila jsem, že můj dojem je podobný, akorát spíš obráceně...

Někde jsem četla, že muži procházejí už desítky let krizí identity, což je způsobeno tím, že hlavní ženské role zůstávají po tisíciletí víceméně stejné (především ty biologicky podmíněné), zatímco chlapům typicky mužské úkoly neustále ubývají. Což se na jednu stranu může jevit jako obrovská výhoda - jsou oproštěni od spousty povinností - ovšem na druhou stranu tím vznikají problémy...

V tradičních kulturách přetrvávají role muže a ženy pořád ve stejné podobě - naproti tomu západní společnost prošla za posledních sto, sto padesát let obrovskou transformací.

V dnešní době úlohy obou pohlaví mnohokrát splývají a oddělené zůstávají jen ty biologicky podmíněné. Těmito podmínkami jsou konkrétně u ženy menstruace, těhotenství, porod a kojení (což muž prostě "zastat" nemůže, i kdyby se rozkrájel). Aby mě někdo nenapadl ohledně definování pohlaví, pro mě je žena bytost, která obsahuje dělohu, vaječníky a vagínu a je teoreticky schopna přivést na svět dítě. Ať si má třeba vousy a vypadá jako muž a nebo se identifikuje s některým z 2087 pohlaví... Čímž se chci dostat k tomu, že hlavní a podle mě nejtěžší ženskou rolí zůstává mateřství. Jistě, může se (teoreticky) svobodně rozhodnout, že děti mít nebude, ovšem reálně to udělá málokterá, takže ať se v naší společnosti událo, co chtělo, stěžejní úloha pořád zůstává.

A já se ptám: co je DNES stěžejní mužskou úlohou? Biologicky (když vezmu v úvahu průměrného jedince) muž má penis, varlata, v nichž se tvoří spermie, je schopen erekce a ejakulace. Tělo produkuje více testosteronu a dalších androgenních hormonů, což podmiňuje jeho tělesnou stavbu, míru agresivity, fyzickou sílu a další specifika chování, vnímání a reakcí. Doménou mužů bylo (a ve spoustě částech světa stále je) například válčení. Dále vojna. Ve středověku většina mužů dřela v lese či na poli nebo válčila, v pravěku chlapi bojovali s nepřáteli, lovili a chránili svou rodinu (potažmo kmen) před napadením. Před sto lety muži také chodili do války a na vojnu, vydělávali peníze a materiálně zabezpečovali rodinu. Někteří byli veřejně činní. Spousta jich skládala uhlí do sklepa. Bylo obvyklé, že ženy zůstávaly v domácnosti, i když samozřejmě ne všechny (tato otázka je velmi složitá, snad v každé době se našly dámy, které působily v tzv. mužských sférách a i ve středověku si vydělávaly například jako služebné nebo děvečky. Bavím se teď ale pořád o jakémsi průměru, o tom, co se tehdy považovalo ve společnosti za obvyklé a normální).

Dnes muži na vojnu nechodí (přičemž bych si fakt nepřála, aby tam například manžel nebo brácha museli, o válce už vůbec nemluvím), uhlí skládá málokterý a bránit rodinu před napadením se už taky moc často dělat nemusí. Co zbylo? Chození do práce. Jenže - ženy pracují taky a mnohdy vydělávají stejně nebo více než muži a vykonávají srovnatelně náročná povolání. Plus rodí děti a pečují o ně a o (mnohdy celou) domácnost. " Moje žena se doma stará o všechno", povídá jednou známý. "A chodí do práce?" ptám se. "Jo..." "Není to trochu moc, když nepomáháš?" "Neee, ona to zvládne." "Že něco zvládne, ještě neznamená, že je tak šťastná", namítnu. Pokrčí rameny: "Když chce pracovat..." No a to je právě otázka. Věřím, že ji výslovně nenutil chodit do zaměstnání, ovšem domácí servis už výslovně vyžadoval, to vím moc dobře. A realita byla taková, že se svým platem by sebe a ještě ji těžko uživil.

Na druhou stranu se známému kolegové v práci posmívali, že poté, co přijde domů, začíná mu druhá šichta. Dělal na více než plný úvazek, aby uživil rodinu, když byla manželka na mateřské. Po návratu ze zaměstnání prý vyfasoval děti, kterým se věnoval až do večera. Po narození miminka v noci vstával a nosil ho ženě do postele, počkal, až dokojí a odnesl zpátky, aby ona vůbec vstávat nemusela. A brzo ráno šel do práce. V současné době vodí děti do kroužků, cokoli potřebují do školy, shání a zařizuje on. Nutno podotknout, že jeho žena se po roce mateřské vrátila do práce na částečný úvazek a po třech letech také na více než plný a rozhodně se nefláká. Několik let byla skoro nonstop s dětmi a co vím, hodně se jim věnovala. Takže je logické, že když přišel manžel z práce, chtěla si od nich odpočinout. Ovšem manžel neměl téměř žádný čas pro sebe ani na odpočinek, vstával v noci a ráno ještě do práce.

Poslední případ reprezentuje moje teta. Na plný úvazek do práce nastoupila, když bratránkovi bylo patnáct a sestřence dvanáct. Šest let strávila na mateřské a potom "jen" v domácnosti, přičemž některé víkendy si přivydělávala jako průvodkyně. Dětem se vždycky intenzivně věnovala, stejně jako domácnosti. Samozřejmě vařila, takže strejda měl dvakrát denně teplé jídlo a když přišel z práce, nemusel nic. Veškeré povinnosti i děti obstarala teta. Vlastně ano - opravy v bytě a servis auta řešil on. Jinak ve volném čase zalezl do pokoje a dělal si svoje věci nebo chodil sportovat, do hospody, navštěvoval kamarády, apod. Nosil domů dost peněz, aby uživil celou rodinu, která si vůbec nežila špatně. Osobně v tomhle vidím jistou rovnováhu, ovšem většina lidí v okolí koukala na tetu vždy skrz prsty, jako na tu, která nechodí do práce a válí si šunky doma.

Postupem let však strejda začal vydělávat méně a méně, přestože dělal v oboru, kde odborníků byl věčně nedostatek, a on patřil k těm nejšikovnějším. Bohužel vlivem více faktorů se mu přestávalo chtít pracovat. Jedním z nich byla i vrozená lenost, jež se s věkem prohlubovala, takže v době, kdy teta nastoupila do zaměstnání na plný úvazek, už bylo jejich manželství ve fázi, kdy za strejdu převzala velkou část jeho povinnosti (vydělávání peněz), jenže ohledně domácnosti zůstalo vše při starém. On nepomohl vůbec s ničím, což trvalo až do jejich rozvodu...

Pro mě osobně je důležitá rovnováha a nezáleží na tom, jakým způsobem se nastolí, pokud to vyhovuje oběma. Takže někteří chlapi se dnes velkou měrou podílejí na chodu domácnosti a starosti o děti, přičemž žena chodí také na plný úvazek do práce. Občas se vyskytne i model (viz teta), kdy se žena stará prakticky o vše ohledně domova a dětí a muž chodí do práce, takže celou rodinu reálně živí. Momentálně však ve svém okolí neznám nikoho takového - všechny ženy pracují (a některé z nich i na mateřské). A nejčastější model, který kolem sebe vidím, je, že oba chodí do zaměstnání a žena se navíc stará o celou domácnost, děti a samozřejmě o muže. Někteří chlapi ještě řeší věci ohledně auta (aut), domu či bytu (opravy) a zahrady, případně zařizují dovolenou nebo organizují rodinné výlety - což se samozřejmě počítá. Ale znám i takové, kteří vážně chodí jen do té práce (o těch, co nechodí ani tam, teď mluvit nebudu).

Problémem dnešní doby může být, že role se prolínají, mnohdy splývají a není jasné, co kdo má dělat. Bohužel pro muže, jejich úkoly jsou mnohem méně definované, jelikož nerodí děti. Ženská, která se rozhodne mít miminko, se nakonec nějakým způsobem musí (pokud není psychopat) tohoto úkolu zhostit a o malé se postarat (protože jí tak city a svědomí zavelí). Bohužel pro ženy, jejich role jsou natolik definované a hlavně do velké míry nezastupitelné, že se z nich reálně nemohou "vykroutit". Otázkou pak zůstává, jestli pro muže dnes existuje nějaká takováto stejně silná motivace, kdy něco opravdu MUSÍ, i kdyby padali na hubu?

Pro mě například postarat se o život, zdraví a potřeby jiné bytosti, která je na vás absolutně závislá, představuje stimul úplně největší. Miminku je jedno, že jsem nemocná a cítím se zle - jíst, přebalit, uspat, uklidnit, apod. prostě potřebuje. Stejně tak porodit prostě musím, když už jsem jednou těhotná - nikdo jiný to za mě neudělá.

Když rodinu nebo kmen někdo napadl, muži bojovali, protože jinak by všichni umřeli, což je motivace jako blázen. Stejně tak pokud by nedřeli na poli - úroda nulová - rodina by trpěla hlady a mohla umřít. Pokud by nesložili uhlí do sklepa, doma by mrzli. Vojna už sice nebyla otázkou života a smrti (většinou), ovšem postavit se povinnosti dané zákonem a čelit problémům z toho plynoucích si už každý rozmyslel. Navíc podmínky tam vyžadovaly notnou dávku sebezapření a překonávání vlastních limitů (o šikaně nemluvě, je to hnus, ale i s ní se museli nějakým způsobem popasovat).

Co se stane, když chlap nepůjde do posilovny nebo běhat, nespraví poličku, neposeká zahradu, nenakoupí? Buď nic a nebo to udělá žena. Tvrdím, že mužům chybí přirozená aktivita - fyzickou práci v zaměstnání (a vlastně i ve volném čase) jich vykonává jen malé procento, ten zbytek si ji musí nějak simulovat, viz posilovna - a u té často dlouhodobě nevydrží nebo ji nevykonávají v takové míře, aby měla efekt. Navíc i když vydrží, jejich hlavní motivací bývají většinou svaly, což mi přijde trochu samoúčelné. (Omlouvám se těm, kteří cvičí například proto, aby byli zdraví). Někteří muži si volí povolání jako například hasič, záchranář, lékař, policista apod., čímž na jejich bedra padá obrovská zodpovědnost, což považuji za jednu z největších motivací a smekám. V dnešní době sice v těchto odvětvích narazíme i na ženy (i když hasičku žádnou neznám), přesto v nich dominují muži, takže stále můžeme zmíněnou sféru považovat za "maskulinní". Hlavní věc, k níž jsem se zamýšlela dostat, je, že ačkoli mezi námi existují muži, kteří v životě dřou, zažili vypjaté situace, museli překonat sami sebe, pomáhají lidem nebo je rovnou zachraňují a jejich činnost má nějaký vyšší smysl (ochrana zdraví, života, zkvalitnění života druhých, pomoc ostatním, apod.), většina jich nic takového za svůj život (u)dělat nemusí, když se jim nechce. Což je pro ně sice v jistém ohledu výhoda, ovšem zároveň z toho mohou pramenit jejich komplexy, pocity méněcennosti, nedoceněnosti a křivdy, kdy si nepřipadají dost "mužní", respektovaní a uznávaní.

Těhotenství a porod defacto nejsou zásluhou ženy (myslím tím jakékoli těhotenství a jakýkoli porod v obecném měřítku, bez ohledu na jeho kvalitu), protože čistě biologicky, muž toto absolvovat nemůže. A také výše zmíněné nedělá ze ženy kvalitnějšího člověka - ta, která byla krávou před porodem, krávou obvykle zůstává i po něm. Ale každá se stává po jeho absolvování silnějším a odolnějším jedincem, protože prostě musí. Stejně tak vymírání mužských rolí není vinou mužů jako takových, avšak spoustě z nich nějaké to "musení" prostě chybí.

A řešení? Samozřejmě je velmi složité, pokud vůbec existuje. Řekla bych, že jedno univerzální asi nevymyslíme, každý si musí najít to "svoje". Ale chce to aspoň hledat a snažit se. Pro začátek je potřeba vzít situaci takovou, jaká je, a zvážit možnosti a priority. Dominantnější muži, kteří si přejí být především hlavou rodiny a živitelem, by si měli najít ženu, která jim doma zajistí péči a full-servis, ale jíž zároveň oni umožní například nepracovat. O kterou se starají, aby se cítila v bezpečí a spokojená. Ono je totiž velice těžké, pokud ne nemožné, respektovat a vážit si muže, který chce jen slíznout smetanu své dominance, ale už nepřijme zodpovědnost, kterou s sebou jeho síla přináší.

Ti méně dominantní by se měli podílet na chodu domácnosti a péči o děti a užívat si rovnoprávnost s tím, že tedy doma například vytřou podlahy, umyjí záchod nebo vymění dítěti plenu a nebudou to považovat za nic ponižujícího a chlapa nehodného. Samozřejmě s tím bonusem, že břímě materiálního zabezpečení rodiny neponesou sami.

Dobrá škola taky je, když se muž musí starat o nějaké zvíře - třeba psa.

A všichni, bez ohledu na dominanci, by měli být aktivní ve své otcovské roli. Tím nemyslím zrovna přebalování a vyvařování kašiček pro miminko (i když i to je skvělé, když udělá, pokud je potřeba), ale existuje spousta věcí, které může otec své dítě naučit. A které by ho hlavně naučil měl, protože pokud všechno dělá matka, poruší se rovnováha a dítě nezíská ideální náhled na svět. Od toho máme rodiče dva, protože každý zastává jinou úlohu v našem životě. V prvních letech jsme zcela závislí na matce a bez otce celkem v pohodě přežijeme. Ovšem pro další vývoj pouze přežít nestačí. A co konkrétně by tedy měl tatínek svého potomka (na)učit? Namátkou jezdit na kole, plavat, pěstovat pohyb obecně, otužovat se, mít smysl pro spravedlnost a fair play, nabádat ke zodpovědnosti, dodržování slibů, hrát s ním různé akční a dobrodružné hry, vyrábět kuše a dřevěný meče... Nic z toho pro mě není dogma, záleží na osobnosti každého z rodičů a samozřejmě, proč by nemohla učit syna plavat maminka? Jistěže mohla, pokud chce a baví ji to... Spíš chci poukázat na to, že výchova dětí není a neměla by být záležitostí čistě jen matky, jelikož otec jim má hodně co předat a pokud to neudělá, v pozdějším věku obvykle lituje (viz můj strejda ve vztahu ke svým dětem).

Netvrdím, že chlapi jsou jen lenoši a povaleči bez náznaku jakékoli motivace. Ale popravdě jsem ve svém okolí zažila mnohem víc oněch nevyvážených vztahů, kde žena zastala skoro všechno a muž defacto nic nemusel. Samozřejmě, existují dámy, které nějak přetrpí prvních pár let a jakmile to jen trochu jde, dětí se "zbaví" formou školky, kroužků, babiček, manžela a jdou si za svou zábavou utrácet peníze, které nevydělaly. Spousty ženských nevaří, příliš neuklízí (mají pomocnici nebo bordel) všechny používáme pračky, myčky, mikrovlnky a různé další chytré spotřebiče a vychytávky do domácnosti. A možná vidím věc zaujatě, právě proto, že jsem žena. I z toho důvodu se snažím co nejvíc zdržovat hodnocení a soudů a velmi ráda se dozvím něco z pohledu muže. Třeba spoustu situací jen nechápu, protože nejsem v kůži toho, kdo je zažívá.

Závěrem - netvrdím, že něco je kategoricky správně a něco špatně a že by to tak být mělo nebo nemělo. A taky prosím nehledejte ve všech mých myšlenkách posloupnost a návaznost, někde si dokonce protiřečím. S trochou nadsázky bych nazvala tento článek takovým proudem volných asociací, zkrátka zamyšlením se nad aktuálním společenským tématem, které se nás dotýká na každém rohu. Doba je taková, jaká je. a všichni se s ní musíme popasovat nejlépe, jak umíme.