Věříte v Boha, paní učitelko?

O tom, jak jsem se poprvé v životě stala třídní, jak jsme šli temnou nocí hledat poklad a jak jsme toho našli nakonec mnohem víc.

Na svou historicky první třídu jsem se těšila, i když ono těšení provázela i celá řada obav - jednou z nich bylo i to, jestli všichni dorazí na nádraží včas a zda je poznám a správně spočítám. Na druhou stranu, pokud nepoznám, kde jinde bychom to měli udělat, než na seznamovacím kurzu, že? 

Tak tedy odjezd směr Šumava, žáci shromážděni, sečteni (snad dobře), teď už si jen pohlídat, aby se nikdo ve vlaku příliš hlasitě a příliš sprostě neprojevoval, neházel nic z okna, netrousil se každých pět minut na záchod a hlavně nevystoupil tam, kde nemá. Jistě, nejsou to prvňáci, ale prváci, ovšem jeden nikdy neví, co takového prváka může napadnout...

Když vidím, že nastupujeme do vlaku s kupé, polije mě ledový pot a přeju si, abych mohla být na místě tak nejméně třikrát (tzn. obsadit všechna kupé plná mých žáků). Nedá se svítit, k jedněm si přisednu a zbylá budu průběžně kontrolovat... a samozřejmě zase počítat, ach jo... 

"Jdete k nám, paní učitelko?" zeptá se David, když mě uvidí ve dveřích. "Jasně." "To je dobře, aspoň můžeme konverzovat", prohlásí a hrne se ke mně:" Ukažte, dám vám batoh nahoru." "Díky." "Co vám to tam cinká, to je alkohol?" "Termoska s čajem, ty chytrej." "Ale ne, takhle cinká alkohol, to poznám", přidá se Richard, jeho kámoš. "Ty seš teda nějakej znalec", odtuším..."hlavně aby vy ste neměli v batozích alkohol." "My? Nikdy, co vás to napadá, paní učitelko! Klidně se podívejte", strká mi David pod nos svoji sportovní tašku.

Jen co si odložím, obejdu zbylá kupé s instrukcemi:" Prosím vás, chovejte se slušně, neřvěte, neházejte nic z oken (to jsem možná neměla říkat, protože koho to doteď nenapadlo, dostal super návod), necourejte po vagónu - kdo bude potřebovat na záchod, může, ale choďte po jednom." Jen co mi prolítne hlavou známá hláška, v tu samou chvíli ji uslyším: "Ale já se sám na záchod bojim..." "Tak to máš blbý, Tome, to se asi počůráš." 

Nikdo se nepočůral (snad) ani neztratil ve vedlejším vagónu, přestože předpoklady byly slušné. Jednu chvíli jsem totiž zaslechla, jak kdosi neustále otvírá a zavírá dveře vedlejšího kupé a někam chodí. Vystrčím hlavu na chodbu a vidím Martina "Kam jdeš?" "Na záchod." Přijde mi to sice podezřelé, nicméně nekomentuju a zalezu zpět. Jenže za nějakou dobu slyším opět ruch. Vykouknu a zase Martin. "Kam jdeš teď?" prohlásím významně. "Na záchod..." "Neříkej, vždyť jsi byl před pěti minutama." "Já musim znova." "Aha a to máš něco s močákem nebo s prostatou?" Spolužáci vybuchnou smíchy. "Ani jedno", nehne Martin brvou: "prostě sem se hodně napil." 

Ovšem "hodně napít" se ten samý Martin už nemůže na nočním pochodu. Nevzal si totiž pití a tu flašku Coca-Coly, kterou koupil na benzínce těsně před naším vstupem do lesa, už do sebe dávno obrátil. Abyste chápali, cílem každé pěti až sedmičlenné skupiny v čele s jedním nebo dvěma dospělými, je: Dostat se podle mapy (papírové) z bodu A (náš penzion) co možná nejrychleji a bez bloudění do bodu B (kamsi u Černého jezera) a najít poklad. Potom zpět do bodu A a může se jít spát. Podrobné instrukce - dospělí nesmějí radit, mobilní navigace zakázány, zkracování trasy zakázáno. Povolené pomůcky: mozky, orientační smysl, mapa a buzola... počkat - ještě náhodní kolemjdoucí, kteří mohou poradit cestu. 

Před odchodem několikrát všem opakuju:" Vezměte si hodně pití a nějaké jídlo, teplé oblečení, to znamená BUNDY a nezapomeňte SVÍTILNY!" "Joooo", slyším mručení a je mi naprosto jasný, jak to dopadne. Takže si balím jídlo, pití a svítilnu navíc (bundy ne, do těch mých by se stejně nikdo nevešel). Když po shromáždění se na nástupišti vidím, jak to vypadá - třetina lidí úplně bez batohu, třetina v lehké mikině (tyhle dvě třetiny se většinou překrývají) a u zbytku stejně přemýšlím, kam asi dali jídlo - radši už nic neříkám... však oni uvidí, jak to vypadá o půlnoci v šumavské divočině, co bych je vodila za ručičku, jsou to přece prváci a ne prvňáci...

Zásadu "dospělý nesmí radit" se mi daří bezvýhradně dodržet, můj orientační nesmysl je totiž tak dokonalý, že i žáci si myslí, že to jen hraju. Nejdříve se musíme zorientovat v městečku, což jde studentům velice dobře - brzy neomylně objeví jedinou vietnamskou večerku široko daleko a vydají se tam napakovat. Což jde ovšem s absencí batohů trochu těžko. Nakonec se tedy omezí na malou flašku Coly a bagetu, kterou hned snědí. Bundy tam neměli? chce se mi říct. 

Ovšem kluci vzápětí překvapí, když se jeden ochotně chopí mapy a suverénně naviguje (nutno podotknout, že správně) a druhý po chvíli prohlásí: "Tady to znám! Byli jsme tu na soustředění na kolech, no jasně. Támhle za tím barákem půjdeme doleva nahoru a jsme v lese na žlutý." Měl pravdu, ten chlapec. Tak se tedy ocitáme v lese na žlutý a čeká nás pořádnej výšlap. Všude tma jak v pytli, načež Radka prohlásí: "Radši se nekoukejte za sebe, co kdyby tam něco bylo?" "Nech toho! okřikne ji Ondra. "Co je? Já to myslim vážně. Neotáčejte se" a přidá do kroku. Což během chvilky udělají všichni, takže se ocitám na konci skupinky. Jako učitel bych se asi neměla bát nebo to minimálně nedávat najevo, ale úplně příjemný mi to není, tudíž taky zrychlím. "Taky nechcete jít poslední, co?" zasměje se Ondra. "Tak co kdyby, že jo, člověk..." nestačím doříct, jelikož nadskočím a zaječím, jak ty puberťáci, co mám okolo. Pavel právě zahoukal jako sova. "Fuj, to jsem se lekla, sakra, kde ses to naučil?" "Od táty, když sem byl malej." "No jo, můj táta to vlastně taky umí..." vzpomínám. 

"Věříte v Boha, paní učitelko?" zeptá se Michal při naší první občerstvovací pauze. "Jo... teda minimálně věřím v něco vyššího, než jsme my, ať už je to Bůh nebo cokoliv jinýho." "Já jsem si to myslel", zaculí se spokojeně. "Proč?" "No, všimnul jsem si, že máte na krku křížek." "Jo tak... máš pravdu. Ale nosím ho hlavně proto, že se mi líbí ten symbol, jinak se nehlásím k žádnýmu náboženství, věřím si sama pro sebe." "Mně se taky líbí, koukejte, ten mám od babičky", prohlásí a ukazuje mi svůj křížek na řetízku. "Dala mi ho pro štěstí, tak ho pořád nosím..." "Moc pěknej, mám ráda tyhle starodávný zlatý a stříbrný šperky." "Já taky." "Taky si myslim, že je na světě ještě něco víc, než my", prohlásí Radka a ostatní souhlasně zamručí... 

Jdeme tmou dál a dál a stoupání nebere konce. "Kudy teď?" zastaví se najednou Richard, náš navigátor. "Ukaž", kouká mu Pavel přes rameno. "Já myslim, že bysme měli uhnout tady na modrou." "Ale to si zajdeme, koukej..." zapíchne Radka prst do mapy. "Tak já nevim", pokrčí Richard bezradně rameny:" já bych se kouknul do navigace." "Ale to nesmíme", namítá Pavel. "Tak, tak", přikyvuju. No jenom pro kontrolu", nedá se. "Jakou kontrolu?" zasměju se :"když vůbec nevíš, kudy." "Eee, sem to jen zkoušel" ušklíbne se Richard, ale pak vítězoslavně prohlásí: "No a tak se koukněte vy, přece se řeklo, že MY nemáme používat mobily." "Vy je hlavně máte mít vypnutý", mrknu na něj. "No dyť máme", mrkne na oplátku  a já mu nevěřím ani slovo. "Stejně se nevyznám ani v mobilní navigaci", prohlásím. "Já vám to vysvětlím." "Ale ty nemůžeš koukat do mobilu." "Ach jo..." rezignuje snad konečně.

"Kašlem na to a jdeme tudy", ukáže nakonec Pavel : "někam přece dojdem." "Ale já tady nebudu bloumat celou noc", rozčiluje se Radka. "Taky už bych to zkrátil", ozve se po dlouhé době i Martin. "Ty taky žiješ? Dyť sme eště nenašli poklad", prohlásí Michal. "Mě nezajímá poklad, chci do postele..." "Já taky, mam hlad a bolí mě noha", přidá se Richard. "Já jsem vám říkala, vezměte si jídlo", neodpustím si. "No jo, jenže já ho nemam kam dát." "To dává smysl, když nemáš batoh", rýpnu si. "A já mam žízeň." Chce se mi nabídnout svoje zásoby, ale nakonec se rozhodnu ještě počkat - sami se rozhodli, že se na všechno vykašlou, přestože jsem jim říkala, co si mají vzít. Jídlo a pití vytáhnu, až jim bude opravdu nejhůř. 

Jenže zanedlouho cítím, že nejhůř je mně. Stoupáme totiž do více než kilometrového prudkého kopce, osázeného velkými balvany, který bychom si byli ušetřili, kdybychom nezabloudili. Cesta dolů víceméně potmě se ukázala jako skutečně zabijácká (zlámat si nohu na těch šutrech není žádný problém), ovšem směr vzhůru mě donutí reálně přemýšlet, jestli je možný dostat v jednatřiceti letech infarkt. Srdce mi tluče až v krku, cítím, jak se přehřívám a lapu po dechu, avšak uklidňuju se tím, že o patnáct let mladší fotbalista Pavel už toho má taky plný kecky. Ztěžka oddychuje a celou dobu mi jde po boku, přičemž ostatní z naší skupinky se nacházejí desítky metrů napřed. 

Ovšem po jeho otázce: "Jste v pohodě, paní učitelko?" mi začíná docházet, že jeho rezervy asi přece jen leží trochu jinde než ty moje. Prostě je jen solidární a taky trochu gentleman, když mě nenechá jít samotnou... Což je vlastně docela nečekaný... a docela hezký. 

Po téhle krizi je ve mně naštěstí to nejhorší snad zažehnáno, moje tělo přepne zřejmě na autopilota a pak už je jedno, jestli jsem ušla deset, patnáct nebo dvacet kilometrů. Zato Martin se zdá být poněkud deprimovaný: "Už mě to tu sere. Deme a deme a furt jen stromy, stromy, stromy, všude stromy. Fakt mě to nebaví"! "Jo, stromy, vole a co chceš? Dyť sme v lese..." vysvětlí mu Richard. 

U Černého jezera, kdy se už desítky minut motáme v kruhu a ne a ne najít poklad, začíná přituhovat. A to doslova. Radka v tenké mikině se choulí a drkotá zubama. "Na, vem si moji bundu", sundává hrdinně Michal svůj svršek, přestože vidím, že je mu taky zima. 

Poslední metry před tím, než konečně přece jen nalezneme poklad, se naše skupina totálně rozpadá. Rozuměj, někdo mi sebral svítilnu (ba ne, půjčila jsem dobrovolně svoji první i druhou) a v mylném očekávání, že se stejně budeme držet u sebe, zahučím nohou do nějaké díry, protože nevidím na krok. Všichni mi v zápalu boje utekli a já marně přemýšlím, komu vlastně jsem tu druhou svítilnu půjčila. I když, teď už je to asi jedno. "Máme to, paní učitelko", slyším najednou vítězný řev a smích. No, po balení tatranek a želé bonbónů se jen zapráší. Nakonec dobře, že si nevzali jídlo, protože jedině tak teď dokážou náležitě ocenit "poklad".

Cestou zpátky ovšem morálka upadá - pokročilá noční doba, zima, snědený poklad a vidina sama sebe v posteli si začíná vybírat svou daň. Navíc v nohách už dobrých patnáct kilometrů. Cesta zpět by sice měla být o dost kratší - ovšem za podmínky, že nezabloudíme - což se nestalo, takže se motáme někde napříč sjezdovkami, ze značené cesty už jsme dávno sešli a všichni propadáme mírnému (někdo silnějšímu) zoufalství. "Já sem říkal, že se máme držet na zelený..." běduje Pavel. "Ale dyť nevíš, kam to vedlo, přece na tom rozcestí sme mohli jít i po modrý", opáčí Radka "Ale modrá vede někam do háje", nedá se Pavel. "Nechte toho, tak to vezmem tady po sjezdovce přímo dolů, já bych řek, že to musí výst do města", rozhodne Richard. "Do jakýho města, kámo?" uchechtne se sarkasticky Martin. "Ty drž hubu, celou dobu jdeš podle nás, o nic se nestaráš a teď máš kecy, co?" "No dyť už nic neříkam..." "Ale říkáš, právě, že řikáš... Tak možná to neni město, co já vim, ale prostě jezdí tam vlak." "Počkej, ty myslíš Špičák?" prohlásí najednou Pavel. "Nevim, jak se menuje... možná Špičák." "Jo, určitě je to Špičák, dyť z něj přece vede spoustu sjezdovek." "No, jen aby to byly tyhle..." "Ty vole, Martine! Tak vymysli něco lepšího." "Nevim, je mi zima a chci spát." Jistě, taky jeden bez bundy. "Tak jdeme, rychle, vezmeme to tady rovnou dolů, to bude zkratka." No, zkratka, to zas jo, jenže nikdo z nás nepočítal s potoky vody, bahnem a podemletou zemí a navíc je ani nikdo z nás neviděl. Takže padáme jeden přes druhýho, kloužeme po blátě a lámeme si nohy ve výmolech. Někteří (hlavně ti v letních, plátěných teniskách) si navíc naberou slušně vody. 

Ale nakonec opravdu! Rozprostře se před námi úchvatný pohled na spoře osvětlený Špičák. "Kámo, sem měl pravdu", vydechne Richard. Martin se jen ušklíbne, ale evidentně je nadšený stejně, jako my - za těch pár dní už jsem se trochu v těch jeho úšklebcích naučila číst. "No, ale bacha, teď kudy do penzionu a jak je to daleko", vrátí ostatní na zem Radka. Michal hbitě vytahuje mobil a já už nemám to srdce ho napomínat. V tuhle dobu? Po nějakých dvaceti kilometrech? Nejsem sadista. Po očku koukne, co já na to:" Můžu?" ale na svolení nečeká a už kliká. "Neee, ještě tři kilometry... nejlepší bude jít po silnici, ať se zase neztratíme." "Ale to si strašně zajdeme", namítne Pavel. "Já jsem tu už několikrát šel a můžeme to vzít mnohem kratší cestou. Jen ji najít..." "Hele, kašli na to, silnice je jistota", nedá se Michal. "Pojďte si na chvíli sednout, prosím, necítím nohy", táhne nás Radka na nádraží, které právě míjíme. "Tak jo, ale ne na dlouho, je zima", souhlasím nakonec. Sedíme jak tlupa bezdomovců úplně mlčky, hodiny na nástupišti ukazují půl třetí. "Nepočkáme na vlak?" začne Richard. "Myslíš, že teď něco jede, jo?" "První ranní vlak v půl pátý", hlásí Michal. "To je moc dlouho, do tý doby zmrznem", nesouhlasím. "Jo, navíc mám strašnej hlad." "Chceš sušenku, Pavle?" právě nadešel můj čas. "Vy máte ještě sušenky?" nemůže uvěřit. "Jasně." "A máte i pro mě?" "I pro tebe, Michale." Naše výprava ožije. "A k pití asi nic nemáte, co?" zkouší to Richard. "Na, podělte se", vyndávám flašku s vodou. "Vy jste náš zachránce." "A vy jste mimina. Mimochodem, doufám, že mi vrátíte ty svítilny." "No jo, já sem uplně zapomněl, tahle je vaše", natahuje se ke mně Richard. "A tady druhá", vrací Radka. 

"Tak pojďte, neseďte tu a jdeme", zavelím asi za deset minut. "Ať už to dojdem a můžem jít spát." "Hele, tohle bude ta cesta", ukáže najednou Pavel. "A seš si jistej, jo?" "No takhle po tmě ne na sto procent, ale támhle v dálce jsou světla, to už je Ruda. A tahle cesta vede tím směrem." "Já bych to zkusil", rozhodne RIchard. Potají se mrknu do mobilu - pro kontrolu - poněvadž už si připadám jak robot a nevím, jak dlouho bych ještě vydržela ztrácet se ve tmě. Kouknu po očku na Martina, jehož robotický pohyby se mi moc nelíbí. Ostatní ještě poměrně svěže vykročí, ale on táhne nohy za sebou a zírá tupě před sebe. "Jsi v pohodě"? zeptám se, ale ještě než to dořeknu, vím, že ptám špatně, protože i kdyby nebyl, nepřizná to. "Jo", nepřekvapí mě tedy, když zahučí. "Nechceš sušenku?" nabízím mu. "Jo, díky", dá se hned do jídla. Jdeme vedle sebe a nic neříkáme. Uděláme takovou tichou dohodu o vzájemné podpoře, já už toho mám taky plný zuby, ale když vidím, že je na tom někdo ještě hůř, nutí mě to vytrvat. Martin zdá se trochu ožil. Ostatní už jsou pár minut v penzionu, když docházíme i my dva. "Kámo, já sem normálně za tý chůze na chvíli snad usnul", hlásí hned Martin ostatním. Asi už je mu líp...

Je něco po třetí hodině a my nacházíme v jídelně druhý dnešní poklad - majitelé nám tu nechali druhou večeři v podobě rohlíků a budapešťské pomazánky. Nic lepšího jsem snad v životě nejedla a troufám si říct, že ostatní taky ne.