Jak jsem se léčila šokem

Kam jít, když má člověk panickou hrůzu z nemocí, špíny, bakterií a virů? Ano - rovnou do čističky odpadních vod. Moje neblahé tušení začalo už když jsme vešli za bránu a do nosu mě praštil ten šílený smrad. 

Můj muž přišel jednoho dne s tím, že vodárna pořádá exkurzi do úpravny pitné vody a že to určitě bude zajímavé. Inu, proč ne, říkám si. Jenže termín se nám absolutně nehodil. "No, pak je tu ještě jedna možnost", prohlásí muž a hned dodá: "Ale tam se ti určitě chtít nebude." "Proč ne?" "Protože to je do čističky odpadních vod." "No a co?" prohlásím jako velký frajer, i když ve mně trochu hrkne. "No, vzhledem k tomu, jak šíleně se bojíš špíny a nemocí..." "Klidně půjdu", prohlásím rozhodně, ovšem mozek jede na plné obrátky. Nakonec se však uklidním s vědomím, že když se někam pořádají exkurze pro laickou veřejnost, nemůže to přece být nijak hrozné.

Ok, tak se tedy v onen den "D" vypravíme na místo. Mírně mě znejistí zjištění, že na exkurzi jsme přišli JEN my dva. Sakra, proč sem nikdo nechce? Začínám chytat lehkou paniku, že jsem se asi uvrtala do něčeho fakt hnusnýho. Moji neblahou domněnku navíc podpoří šílený smrad, jenž mě praští do nosu, jen co vlezeme za bránu. Sice nemá absolutně žádnou logiku, abych to začalo smrdět až za bránou, když se jedná víceméně jen o plot z kovových latí... Ale přísahala bych, že to tak je. 

Už mě tedy polévá slušné horko (i vzhledem k tomu, že je srpen a zrovna jako na potvoru vylézá sluníčko) začínám hyperventilovat a chci okamžitě zdrhat. Jenže jen co zatahám muže za rukáv se slovy, jestli nepůjdeme radši domů a uvidím jeho pobavený výraz, místo útěku se rozhodnu, že zůstanu. Co se mi asi tak může stát? 

Vrátný u brány vůbec nechápe, co tam děláme a evidentně o žádné exkurzi neví. Tak mi na okamžik svitne naděje, že se nic konat nebude... jenže on někam zatelefonuje a nakonec povídá, ať chvíli počkáme, že si nás přijde vyzvednout nějaký jejich pracovník. Plasticky si představuju sto let nemytého týpka celého od výkalů. Sakra, už se blíží! Ne, já mu nechci potřásat rukou! Samozřejmě si pořád opakuju, že jsem iracionální magor a zároveň ho nechci urazit, tak se tedy přemůžu a napřáhnu ruku, kterou bych si poté hned nejradši uřízla. Proč ji, proboha, musí mít teplou a vlhkou? Nechci vědět, kde se zrovna hrabal a proč a ovšemže mě napadne, že si zřejmě ty ruce zrovna umyl, jenže když se člověk potřebuje mermomocí bát, tak si vždycky najde nějaký důvod. Navíc nám ten týpek rozdá reflexní vesty, které si musíme v rámci bezpečnosti obléct a já se na ně radši nedívám, protože bych zaručeně uviděla něco, co by tam nemělo být. A ne, prostě nechceš spatřit žádný (nejlíp hnědý) fleky a podobný věci. 

Jen co se vydáme do "centra dění", nenapadne mě říct nic lepšího než:" Teda, tady to fakt strašně smrdí." "Smrdí?" otočí se náš vousatý průvodce a s nehraným překvapením se na mě usmívá. "Tady to nesmrdí, dál to fakt smrdí. Jo, bude hůř, o dost hůř." Ten blb se snad baví tím, jak hysterčím nebo co. Za normálních okolností bych ho označila za fakt velkýho sympaťáka, ale teď bych ho nejradši skopala do kuličky a vystřelila na měsíc. Jenže pak mi dojde, že asi nepředpokládal, že by mu na exkurzi do čističky odpadních vod přišel někdo, kdo hystericky omdlívá smrady už za bránou, protože čeká, že to tam bude vonět po růžích. 

Upřímně, představovala jsem si to celé poněkud jinak. Nevím, proč, ale čekala jsem novou, moderní a hlavně čistou budovu, v níž se bude celá čistička nacházet a kde budeme za plexisklem pozorovat všechny procesy. Což znamená, že se nedostaneme do kontaktu ani s odpadní vodou, odpadky nebo smradem. Jenže to, co vidím tady, mojí představě neodpovídá ani z deseti procent. 

On nás totiž vede dál, po mostku přes řeku, ve které už zaručeně vidím plavat všechny výkaly a odpadky, až dojdeme k nějakým kádím, kde to zurčí a bublá a já si připadám, jako kdybych čuchala k milionu otevřených kanálů. Napravo uvidím hovnocuc, vedle tlusté hadice, akorát na odčerpávání odpadní vody, vlevo ty kádě, fuj, z tlustých rour tam vytékají proudy úplně hnědé vody a přede mnou stojí nějaká odporná budova. Ne, prosím, ať nejdeme tam! "Tak a teď se podíváme támhle do toho domu, kde vám ukážu první fázi čištění vody - to znamená od rozměrově největších odpadků. No, trochu víc to tam smrdí." Prooooooč? křičím v duchu a znovu pocítím silné nutkání utéct. Ovšem místo toho zkamením ve fázi, kdy mám dojem, že se nedokážu ani pohnout, natož mluvit, takže se jen sunu jako robot a mechanicky vlezu do toho baráku. Je tam horko a dusno, takže se může všechno v klidu jaksepatří "rozvonět". Kouknu na strop a stěny a všude jsou hnědý fleky a špína. Inu, snad si nemyslíš, že tam denně pobíhá někdo se Sanytolem a dezinfikuje všechno okolo, posmívám se sama sobě. 

Tak tedy sleduji něco jako pás ve fabrice, s tím rozdílem, že tenhle je ve vertikální poloze a náš milý průvodce ho ručně pohání kličkou. Jmenuje se to česle, ale to je mi momentálně fakt u pr...e. Na onom pásu se zachytávají věci jako šlupky od banánů, vložky, plíny a tak dále. Mám dojem, že úplně cítím, jak na mě fyzicky skáčou všechny ty banány a vložky a já jsem už celá obalená bacily. Sice si pořád říkám, že fakt, že stojím u toho, OPRAVDU neznamená, že se kontaminuji, jenže mozek už je zablokovaný. Připadám si jako v pasti a přemýšlím, jakým způsobem "zlikviduji" oblečení, až přijdu domů. Ne, to přeháním, ovšem pravda je, že si nadávám, proč jsem si musela sakra brát to nové, světlé tričko. 

Když se za celou věčnost dostaneme z baráku hrůzy ven, mám dojem, že cítím jen čerstvý vzduch. Zhluboka dýchám a toho hovnocucu už si nevšímám. Začínám chápat, co ten děsnej chlap myslel svým: "Dál to fakt smrdí". "Tak a teď se půjdeme podívat támhle, vylezeme nahoru na věž a z ní se budete moct pěkně podívat přímo do usazovací nádrže. Už se jedná pouze o kal, zbavený všech mechanických i biologických nečistot. Kal s biologickými nečistotami se zahřívá na vysoké teploty, výpary se zachytávají v nádobách a používají jako biopalivo (bioplyn)" - jooo, to mě fakt zajímá, když tu právě umírám!!! Já nechápu, NECHÁPU, jak tu někdo může pracovat. Z toho bych se za týden zcvokla. A nebo by sis zvykla... povídá jakýsi červíček vzadu v hlavě. 

Když se přede mnou otevřou železné dveře do věže a já uvidím schody vinoucí se do výšky v úzkém, proskleném koridoru, přepadne mě další záchvat paniky. Už tak durch propocená se ocitám v prostoru, kde je snad čtyřicet stupňů, dusno a hlavně ten smrad!!! A za těchto podmínek se mám ještě škrábat x-schodů nahoru. To nemůžu přežít. Ale pozdě, už mě sem zavřeli a já nemíním udělat hysterickou scénu. Sice teda fňuknu, že se mi motá hlava a je mi děsně blbě, jenže nikdo to nebere moc vážně. "Za chvíli budeme nahoře", postrčí mě muž. Lezu a lezu, až se nakonec přece jen ocitnu na vzduchu. Zase jsem přežila. Díváme se do usazovací nádrže, což je na první pohled pořád stejný hnus, ovšem vědomí, že už se z toho kalu nemůžu ničím nakazit, mě prostě uklidňuje. 

Aby kalu nebylo málo, jsme posléze zavedeni do další budovy, kde to sice tak šíleně nesmrdí, jenže hned u vchodu uvidím viset ochrannou masku, rukavice a nějakou dezinfekci, plus ještě upozornění na bezpečnost a používání ochranných pomůcek. To je fakt super, teď, když jsem se zrovna trochu uklidnila, musí na mě vybafnout tohle. A ten blbec nás sem prostě vezme jakoby nic!!! Dojde k jakémusi přístroji, co vypadá jako obrovský mlýnek na maso, něco do něj nacpe, namele, vysune šuplíček, vezme do ruky cosi odporného černého a povídá:" Pojďte se podívat zblízka a čuchnout si." No to ses zbláznil ne?! Můj muž samozřejmě hned zvědavě nakluše, zatímco já se držím v uctivé vzdálenosti. Jenže tohle už je moc i na něj, jen co přičichne, zakašle a následně mi venku pošeptá, že se z toho smradu málem pozvracel. 

Poté, co slezeme dolů a náš průvodce nám s upřímným potěšením nabídne, že když jsme jen dva, můžeme se jako bonus jít podívat ještě dolů do podzemí budovy, kde se "vaří ty bakterie", s úplně stejně upřímným potěšením odmítnu. Čekám tedy venku, než si můj muž dosytosti prohlédne všechny technologie čištění odpadní vody. Potím se na sluníčku a čuchám zase smrad, protože stojíme už těsně vedle těch kádí. Odhaduji, že některé z nich jsou s právě nateklou odpadní vodou a další v různých stupních vyčištění, jenže nejsem bohužel moc schopná odhadnout, které jsou které. Tak tedy se raději držím v uctivé vzdálenosti, ale stejně mě to bublání znervózňuje. Mám totiž dojem, že to musí každou chvíli odněkud vyšplíchnout i na mě. 

Nepřibližuji se přímo ke kádím ani když ten týpek s mým mužem stojí u okraje jedné z nich a zaujatě zase vykládá. Zrovna přemýšlím, jaká voda se v ní asi nachází, když tu náš průvodce vleze do nějakého kumbálu vedle a vytáhne malý kyblíček zavěšený na provázku. Je mi jasné, co s ním hodlá dělat. No jasně, než stačím domyslet, už ho spouští do kádě. Načež za pár vteřin vytáhne plnou dávku žlutohnědé vody. Fascinovaně do toho s mým mužem koukají a já tak nějak doufám, že právě zírají do poslední fáze čištění, která se už může bez obav vypustit do řeky. Ale zkoušet to, ve smyslu, že bych se tam šla podívat taky, fakt nehodlám. Naopak přemýšlím, jestli tenhle úkon provede postupně u všech kádí. Naštěstí ne. Ovšem vědomí, že má na rukách nějakou tu hnusnou vodu a já nevim, co za vodu to bylo, mi od té chvíle straší v hlavě. 

Přesouvají se postupně od jedné ke druhé po úzkých chodníčcích, kterých se vážně děsím, protože co kdyby na mě něco vystříklo. Jenže obejít se nedají. Vydám se tedy po jednom chodníčku a připomínám Sheldona Coopera v jisté epizodě The Big Bang Theory, kdy se pohyboval po nemocnici. Donucen navštívit nemocného kamaráda utíkal před každým pacientem, jehož potkal na chodbě. Vyděšen na nejvyšší míru se "musel" urychlené před jedním schovat, v panice zaběhl do prvních dveří, na něž narazil a ani si nevšiml, že se zavřel v místnosti s vysoce infekčním pacientem v karanténě. Takže ve snaze se něčemu vyhnout, vrhl se vstříc něčemu ještě mnohem horšímu. 

A přesně takhle jsem dopadla já, když jsem tam pobíhala snažíc se zkrátit si co nejvíc cestu mezi smradlavými nádržemi. Jenže čím víckrát jsem někam odbočila, tím více jsem zamezila možnosti uniknout z jejich zajetí. Prostě ti dva postupovali systematicky od těch nejhorších směrem k vyčištěným, jenže já se nechtěla nikde zastavovat, takže jsem to hodlala proběhnout co nejrychleji na konec. Ovšem neustále jsem vbíhala do slepých uliček a musela se vracet stejnou cestou, tudíž nakonec to dopadlo tak, že jsem ta nejhorší místa musela proběhnout minimálně dvakrát. Navíc jsem ještě zjistila, že kádě jsou seřazeny dost nelogicky, poněvadž úplně na začátku byla ta s vyčištěnou vodou, vhodná k vypuštění do řeky, hned za ní ty nejhorší, rovnou z kanálu a pak už to opravdu postupovalo k těm čistějším. Takže já tam pobíhám jak debil mezi humusem a ti dva už v pohodě došli na konec. 

Konečně jsem taky unikla kádím, ale nacházím se ve stavu naprostého vyčerpání. Cestou domů mi šrotí v hlavě veškerý postup, co musím udělat - to znamená nejdřív vytáhnu dezinfekční gel a vyčistím si ruce a doma putuje veškeré oblečení do pračky a já do vany. Naštěstí se tím uklidním natolik, že mozek zase začne normálně fungovat a vyhodnotí, že s největší pravděpodobností nic nechytnu. Ovšem v čističce mě už nikdy nikdo neuvidí.