Když se prodavačce daří... aneb střípky z každodenního života

Tímhle článkem nechci nadávat na prodavačky ani si stěžovat, jak to mám v životě těžké. Spíš jen s nadsázkou poukázat na fakt, že zákony schválnosti opravdu fungují. 

Když se probudím do tmy mrazivého rána a musím se během dvaceti minut vypravit do školy, protože fakt NEŠLO vstát na ten budík v 6:45, běží mi hlavou vtip, kdy maminka budí syna se slovy: "Jindříšku, vstávej, ať nezaspíš, musíš přece do školy!" "Ještě chvilku mě nech, mami, jen pět minut." "To nejde, synku a ty to víš", vyčítavě na něj maminka. "Ale mami, já nechci dneska do školy." "Musíš, Jindříšku, musíš, vždyť jsi učitel..." 

Dnes se jedná úplně do slova a do písmene i o můj případ, k tomu mě ještě bolí břicho, musím odhrabat a odmrazit auto, a když v 7:34 vyjíždím, je mi jasné, že přijdu pozdě. Dnes jsem navíc slíbila jednomu žákovi, že si může o mé volné hodině přijít dopsat test, takže se bohužel nedostanu do kavárny na croissant a kafíčko. Nevadí, mám to skvěle vymyšleno - vyběhnu si o přestávce do pekárny naproti, přinesu si kafe a croissant do školy a nasnídám se, až on bude psát. 

V 10:25 tedy zamířím do oné pekárny a mám celých deset minut na svou akci. Pohoda, říkám si, ještě se mi snad nestalo, abych ji nestihla do pěti minut. Takže zbývá dalších pět jako rezerva. 

Jenže už zdálky vidím, že na pekárně visí cedule "PŘIJDU HNED", a začínám čuchat nějakou čertovinu. Na ulici přede dveřmi stojí jakási slečna, tak se tedy zařadím vedle ní a čekáme. Nahlédnu i dovnitř, ale nikoho nevidím, takže se nedá nic dělat a budeme čekat dál. Načež přijde nějaká ženská a zatlačí do dveří. "Je zavřeno, neumíte číst?" chce se mi říct, jenže dveře se k mému překvapení otevřou a ta ženská nakráčí dovnitř jako královna. Ještě navíc se na nás podívá jako na blbce, ve smyslu, proč stojíme venku na mrazu a nejdeme dál. Ok, tak vstoupíme taky. Paní prodavačka je na svém místě jako obvykle a vypadá, že o ceduli nic netuší. No, takže tedy ta ženská, co neumí číst, nás sprostě předběhne a už si diktuje, co by ráda. Jo, jasně, chápu, jsme blbé, že trčíme venku kvůli nějaké ceduli a přijde madam a boří předsudky, ale stejně se nás mohla zeptat, jestli náhodou nechceme jít na řadu, když jsme tam byly fakticky dřív (sice blbé). Nezeptá se a nasadí: " Deset croissantů..." Sakra, proč deset? Zbyde tam na mě ještě něco?

"A prosimvás - když dám ten croissant do mrazáku a pak rozpéct do trouby, bude ještě dobrej?" Tvoje starosti na moji hlavu, otáčím v duchu oči v sloup - já mám být na rozdíl od tebe za sedm minut ve škole! Ale pak mě zaujme to, jak dotyčná mluví. Nejdřív si myslím, že je cizinka, protože má divný přízvuk a k tomu ještě tak zvláštně artikuluje, jenže když se zaměřím na jednotlivá slova, vyslovuje je úplně správně. Jsem zmatená, ovšem jen do doby, než se ta ženská otočí obličejem ke mně. Uvidím oteklé rty a celkově tvář jak po deseti plastikách. No jistě, napíchaná pusa a asi jde rovnou ze zákroku, proto tak divně mluví. Trochu na ni zůstanu zírat, protože v reálu jsem nic takového ještě neviděla. Ve skutečnosti to vypadá úplně stejně příšerně jako na videu (ale o tom až někdy jindy). 

"Jasně, když je necháte dva, tři dny v mrazáku a pak dáte na dvě minuty do trouby, jsou výborný", vrátí mě do reality rozplývajíc se paní prodavačka. Jasně, přece neřekneš, že je tvoje zboží po rozpečení hnusný, že jo. 

Dobře, tak tedy deset croissantů pryč, slečna přede mnou se tváří vyděšeně a pak se opatrně otáže, jestli chci taky TY croissanty bez náplně. "Chci", povídám," ale jen jeden." "Tak já si vezmu taky jeden a zbytek s náplní", odpoví a mně je jasné, že jich chtěla víc, ovšem je natolik slušná, že aspoň ten jeden má v úmyslu přenechat mně. "Příště asi bude lepší kašlat na cedule, co?" prohodím k ní. "To jo, já tam stojím venku jako trubka..." "Mně by to taky nenapadlo..."uklidním ji a napjatě čekáme, jak se bude vyvíjet nákup před námi. Naše milá, deseti-croissantová královna konečně platí. Ovšem v takových drobných, že paní prodavačka počítá peníze několik minut a pořád se nemůže dopočítat. 

"Víte o tom, že máte na dveřích ceduli ´Přijdu hned´?" upozorním ji konečně. "Aha, vážně?" diví se a jde ji sundat. Tak to bychom měli...

Je 10:30... to bych ještě mohla stihnout. Konečně přicházím na řadu. Paní prodavačka zapne kávovar a zabalí mi pečivo. Začne obsluhovat další zákaznici. Cappuccino pípne na znamení, že je hotové. Prodavačka nedbá a balí chleba už druhému zákazníkovi. Nadechnu se, že se připomenu, když v tom mě předběhne ještě předchozí zákaznice: "Prosím vás, to je nějak moc, ne? Sto padesát korun za dva croissanty a jeden slunečnicový chleba", reklamuje. "Ukažte", začne prodavačka přepočítávat znovu. "Aha, aha, já vám tady napočítala dva croissanty navíc, plus cappuccino (to moje). Omlouvám se." A začne sázet paní do ruky drobné. Další dvě minuty v háji. "Prosím vás", mám šanci se konečně ozvat. "Mohla byste mi dát to cappuccino? Trochu spěchám." Nic... prodavačka právě nabírá chleba pro pána přede mnou. Už mi dochází trpělivost - je 10:38 a já už měla být tři minuty ve škole. Tak tedy pán je obsloužen a ona se otáčí na další paní. To snad není pravda! Už zuřím vzteky a nebýt ta prodavačka jinak velice milá, ještě k tomu starší paní, tak bych už jí vážně řekla něco ostřejšího. Takhle jen zkouším stejně slušně své štěstí podruhé. "Prosím vás, mohla byste mi dát to cappuccino..." skončím v půlce věty, protože vidím, že ona je úplně mimo. Jako bych byla vzduch. "Támhle slečna", ozve se mi jakýsi pán na pomoc: "Slečna by chtěla to kafe." Prodavačka se konečně probere, koukne na pána, pak na mě a přinese mi KONEČNĚ ten kelímek! 

Letím do školy. Když vyfuním tři patra, kde na mě už čeká žák, je 10:43. Víc než patnáct minut v pekárně naproti - tak to se mi ještě nestalo. A co je ještě víc k vzteku, že obvykle mívám na nákup půl hodiny a nikdy jsem se tam takhle nezasekla. 

Ještě závěrem - sama mám poslední týden takového toho typu, kdy si připadáte neustále kvůli něčemu jako dement a zaboha to nedokážete ovlivnit vůlí. A pokud jste učitel, bolí to dvojnásob, protože žáci neodpustí nic. Takže přeřeky, zapomínání toho, co jsem řekla před pěti vteřinami, ptaní se jednoho žáka desetkrát během půl hodiny na to samé, zasekávání se ve výkladu, který jindy sypete z rukávu, neschopnost vzpomenout si na naprosto triviální slovíčko a tak dále, mě pronásledují jako noční můra. I proto mám pochopení pro lidi, kteří zrovna prožívají to samé a kolem nichž se kupí jedná drobná nepříjemnost za druhou. Jenže když se jejich špatný den zrovna potká v tu nejnevhodnější chvíli s tím mým, mívám dojem, že vylítnu z kůže. A pak už jen stačí jako třešnička na dortu ten zákon schválnosti...