Co mě v Norsku zaujalo

Kdysi dávno v pubertě jsem zarytě tvrdila, že každá reakce je lepší než žádná reakce - tedy i ta záporná. Sice jsem za ty roky spoustu věcí přehodnotila, ovšem pravda je, že Norsko mě v žádném ohledu nenechalo chladnou. 

1. Poslední starší člověk v poslední vesnici v Norsku umí výborně anglicky a ještě navíc si chce povídat. Tak to prostě je a nejinak. To si takhle nakupujeme v nějakém mini marketu v jakési dědině, jejíž jméno neumím snad ani přečíst, a hned se nás asi šedesátiletý prodavač táže:" Hello! Where are you from? Do you speak English? How do you like Norway? What are your plans for tomorrow?" Jsme v šoku. KDE se naučil anglicky? A PROČ se s námi chce bavit? Odpovídáme tedy, že jsme z Čech, už jsme navštívili Preikestolen a pozítří se chystáme na Trolltungu. On nám zvěstuje pěkné počasí a přeje hezkou túru, že prý je náročná, ale pokud se dobře připravíme a oblečeme, určitě všechno zvládneme. 

2. V norských (i švédských a dánských) kempech je po desáté hodině večerní absolutní klid. Všichni jsou zticha jako myšky, nevím přesně, proč, ovšem faktem je, že se vyspíte jako miminka a máte celou noc dojem, že jste v kempu sami.

3. V Norsku všechno stojí stejně jako u nás. Ovšem s tím rozdílem, že jejich ceny jsou v přepočtu trojnásobek cen našich. Takže takové Kinder Bueno za patnáct a pizza za dvě stě padesát korun (norských) vám bude určitě chutnat třikrát tolik. 

4. Nekoupíte tu alkohol jen tak v každém supermarketu. Existují specializované prodejny na pár místech, které navíc nemají otevřeno vždycky, takže se fakt vyplatí vzít si s sebou minimálně dvě placatky domácí višňovice, pokud chcete mít jistotu, že po zabijácké túře na Trolltungu do sebe vždy dostanete svůj lék. Pokrytci - chlastají jak Dánové, při ponurých, deštivých večerech, jichž napočítáme 350 dní v roce a přitom si hrají málem na prohibici! 

5. Na většině veřejných komunikací je nejvyšší povolená rychlost 80 km/h a na dálnicích 110 km/h. Vy se v Čechách v křesle u počítače vztekáte, který debil to vymyslel, JENŽE - když jste na místě, jedete maximálně 70 km/h a na dálnici 100 a naříkáte si, proč tak strašně prší, proč není vidět na krok, proč je ta silnice tak úzká a proč se, sakra, tak strašně zatáčí!? Zkrátka a dobře, jet rychleji zkrátka NEJDE!

6. Dodnes nechápu tyhle dva červené panáčky pod sebou na přechodech v Oslu...můžete mi to někdo vysvětlit? 

7. V letních měsících se pořádně nesetmí celou noc. Markantnější to bylo při naší první návštěvě Norska - zhruba po polovině července - a tento jev začínal už první noc v Dánsku, kdy se po jedenácté začínalo zvolna šeřit. Po půlnoci už byla sice tma, na kterou jsme zvyklí, ovšem nikterak druhou noc ve Švédsku. Když jsme totiž v deset večer seděli za plného slunce na louce před stanem a kolem nás prolítl běžec se sluchátky, začalo nám docházet, že je fakt něco "špatně". I když sluníčko přece jen zapadlo, tak asi ne moc daleko za obzor, jelikož celá noc byla taková podivně světlá. No a samotné Norsko už bylo úplně postavené na hlavu. Jak jinak si vysvětlit, že nocujete u sněhu, teplota okolo nuly a když vylezete v jednu v noci ze stanu odskočit si za strom, nad protější horou jsou červánky a sluníčko vypadá, jakoby mělo každou chvíli vyjít. A tak to bylo po celou dobu až do rána. (Vím, že se jedná o běžný, logický, fyzikální jev, jenže když jste prostě nikdy nic takového nezažili, hlava vám to nebere). 

Podruhé jsme do Norska vyrazili až v půlce srpna a to už se víc podobalo našemu středoevropskému stmívání. Do desíti bylo v pohodě vidět, ovšem do jedenácti byla úplná tma, což mi připadalo naprosto ideální. Měli jsme dost času rozbalit stan a uvařit za světla večeři, zatímco pak už nám nic nerušilo usínání. 

Co mi však přišlo úplně nejzajímavější bylo, že ani místní nejsou z bílých nocí zrovna nadšení a většina si prý na ně nezvykla. 

8. V každé mrňavé vesnici ve fjordu, v níž napočítáte sotva deset domů plus jednu obrovskou horu, najdete benzínku a obchod s potravinami. Zase na druhou stranu, má to své velké opodstatnění. Další taková mrňavá vesnice je totiž vzdálená třeba dvacet kilometrů, přičemž v zimě se prý nezřídka stává, že kvůli sněhu a povětrnostním podmínkám mohou být obyvatelé jednotlivých osad třeba i několik týdnů odříznutí od civilizace (a tím pádem i od ostatních vesnic). Je tedy potřeba, aby byly jednotlivé osady relativně soběstačné a na sobě nezávislé. I když, stejně si to ani v létě příliš nedokážu představit se zásobováním, jelikož mám ještě v živé paměti, jak jsme krokem sjížděli serpentiny do údolí a pak je zase ve stejném tempu šplhali nahoru. A to klidně i několik hodin. 

9. Tento bod úzce souvisí s předchozím a týká se lékaře a zdravotnických služeb obecně. Při vyhlídkové plavbě pro Geirangerfjordu, který je jedním z nejkrásnějších a nejnavštěvovanějších norských fjordů vůbec, nám bylo řečeno, že ve vesnici není nastálo přítomen lékař, že sem prý dojíždí jednou za týden a ve spoustě fjordů lidé nepožívají ani tohoto "luxusu". To je pro nás naprosto nepředstavitelné. A když jsme se potom dále dozvěděli, jak ještě v průběhu dvacátého století probíhaly na některých odlehlých, horských farmách například porody, ošetřování akutně nemocných, atd., připadá mi, že jsme se vrátili do středověku. Jenže jinak to v takových přírodních podmínkách prostě nejde. V dnešní době je už sice většina farem zaniklých a fjordy vylidněné, ovšem stále zůstává pár statečných, kteří i přes nepřízeň přírody pokračují v tradičním způsobu života. Klobouk dolů. 

10. Všude jsou vodopády. První den vám to připadá úchvatné, fotíte. Druhý, třetí den pořád obdivujete, čtvrtý a pátý den si vybíráte jen ty nejlepší, po týdnu už si jich ani nevšimnete a když se vracíte domů, máte jich plné zuby. No, to trochu přeháním, nicméně pravda je, že ať jste v kempu, ve městě, v horách, na silnici nebo kdekoliv jinde, VŠUDE je nějaký vodopád. A většinou ne jeden. Takže se to pro vás za pár dní stane takovou samozřejmostí, že už vám nestojí ani za pohled, natož za fotku.

11. Nachází se zde nejdelší silniční tunel světa, který měří 24,5 km. Nevěřila jsem vlastním očím, když jsem spatřila na navigaci, jak dlouho a jakou vzdálenost pojedeme pod zemí. Úplně dobře mi z toho nebylo, ovšem když už, tak už. Zanedlouho se navíc ukázalo, že Laerdalský tunel přináší nejedno překvapení - asi po pěti kilometrech totiž v dálce uvidím jakousi modrou záři a nejdřív mě napadne, že sem tam stala nehoda a před námi blikají rozsvícené majáky. Jenže čím víc se blížíme, tím je jasnější, že majáky to nejsou, ty vypadají jinak. K tomu se po stranách tunelu přidávají další barvy duhy a my se ocitáme v jakési barevné jeskyni. No, vypadá to náramně! Celá nadšená zkouším tu hru světel vyfotit, ale bohužel ani jeden snímek se moc nepovedl. Nicméně, někdo měl super nápad, říkám si a napadá mě, jestli za dalších pět kilometrů bude zase "barevná jeskyně". Klidně by mohla mít jiný odstín. A nepletu se, na desátém kilometru nás už zdálky zdraví modrá záře. Jsem sice trochu zklamaná, že je stejná, jako předchozí, ale to už bych asi chtěla moc. Přemýšlím, proč to celé, a dojdu k závěru, že se asi tvůrci snažili o jakési rozptýlení pro řidiče unavené dlouhou cestou pod zemí. A nejsem daleko od pravdy. Hra barev má mít psychologický efekt a probrat lidi z monotónnosti trasy. Modré světlo určitě taky něco znamená - možná je příjemné na oči? Neoslňuje? Uklidňuje? Nebo naopak probouzí? Nevím přesně... co však vím jistě je, že to bylo velmi zajímavé a velmi příjemné zpestření náročné cesty. 

A tímto končím přehled věcí, které mě v Norsku překvapily, i když bych o nich mohla psát ještě hodně dlouho. Celkově je tato země o tolik jiná než naše, se spoustou zvláštností, které se vám zaryjí do paměti, ačkoli přesně nebudete vědět, jestli v pozitivním nebo negativním slova smyslu. A možná, že v obou zároveň. I to je snad důvodem její nezapomenutelnosti.