Peklo na silnicích

Rozhodně se nebudu pokoušet někoho poučovat, jak se má chovat za volantem, vše, co zde uvedu, jsou čistě subjektivní dojmy a nářky jednoho vzteklého řidiče. 

Úvodem bych ráda zmínila, že i můj instruktor autoškoly před sedmi lety zcela přesně odhadl, co jsem zač. "Ty budeš ale pěkně nervní řidička", poznamenal, když jsem se rozčílila nad jistým pánem, který za volantem evidentně moc nepřemýšlel. A to se se mnou táhne dodneška. Podotýkám ovšem, že se ze všech sil snažím svým vztekem nikoho neomezit, neohrozit, nezranit ani nezabít. 

A ano, naprosto jasně si uvědomuji, jak jsem krajně neobjektivní. Když sedím v autě, chodci a cyklisti jsou blbci, jako chodec nadávám na řidiče a v momentě, kdy jednou za pět let sednu na kolo, lezou mi na nervy chodci i řidiči. Také se mi stane, že se najednou octnu v kůži toho, na koho jsem včera nadávala. Poněvadž všichni děláme chyby a náhoda je blbec. I přesto vám zde uvedu, co mě na silnicích dokáže vážně vytočit.

Za prvé - zdržovači. Ano, mám mamku, co si po padesátce udělala konečně řidičák, takže chápu, že se někdo bojí, má delší reakční dobu, neodhadne dobře vzdálenost nebo nezná danou oblast a tak dále a proto jede pomalu. Ale co nedokážu omluvit je, když někdo nemá soudnost a nebo dělá naschvály. Tak například moje mamka se nenacpe ve městě do levého pruhu, aby jela čtyřicet, i když se to SMÍ. Argument, že někdo potřebuje odbočit doleva také neberu, pokud tou čtyřicítkou jede v daném pruhu kilometr a více.

Nedávno se mi dostal pod ruku článek jistého pána, který se rozčiloval nad tím, že někdo ve městě nedodržuje rychlost, což on řeší tak, že se narve do levého pruhu a jede přesně předepsanou rychlostí (nebo méně). Ten za ním se přece nemá co rozčilovat, když je zde například padesátka. Já tvrdím, že dotyčnému není vůbec nic do toho, jak rychle kdo jede, pokud není ohrožený a nebo policista. Naopak, nedávno jsem se dočetla, že podle zákona ani v obci nesmějí jet auta ve všech pruzích současně vedle sebe a bránit tak průjezdu rychlejšímu vozidlu. Což znamená, že když vpravo jede auto padesátkou a vlevo se objeví zdržovač - provokatér jedoucí taky padesát, má povinnost tento levý pruh uvolnit a zařadit se doprava.

Extra strašnou sortou jsou vyjížděči z vedlejší. Hlemýždím tempem se nacpou před vás na hlavní, snad v bláhové víře, že to stihnou. Inu, oni to stihnou, ovšem jen za předpokladu, že vy stihnete dupnout na brzdu a zabránit tak jisté kolizi. Třešničkou na dortu je pak ještě skutečnost, že vás zdržují dalších třicet kilometrů, protože zrovna není kde je předjet. 

Za druhé - dojížděči. Zejména na semaforech do kopce. Absolutní zlo. Asi není potřeba sáhodlouze vysvětlovat, zkrátka řidiči, kteří zastaví dva metry za vozidlem před sebou, aby si následně za pár vteřin ještě nejméně třikrát popojeli a dostali se na příčetnou vzdálenost od auta před sebou. Z toho natolik chytám nervy, že se nezřídka stane, že mezi mnou a autem vepředu zeje rovněž dvoumetrová propast.... protože odmítám natříkrát dojíždět. 

Za třetí - neblikači. Spousta lidí si asi myslí, že blinkr je v autě pro srandu králíkům, případně jen tak, aby se neřeklo. Ne, tak to opravdu není. Blikáním VČAS upozorňujete ostatní účastníky provozu, tedy i chodce, co se chystáte udělat. Jednou mi jistý expert málem přejel psa, když nečekaně odbočil doprava. Proč by přece blikal, když v dohledu je jen blbý chodec? A když najednou bez varování řidič před vámi například z šedesátky nečekaně hamstne na brzdu (bez blinkru) a začne odbočovat, také není úplně ideální. 

Za čtvrté - extrablikači. Blikají při vjíždění na kruháč (a ne, opravdu tím nevyjadřují, že ho budou opouštět hned následujícím výjezdem), blikají tři kilometry před odbočením, přičemž cestou další tři odbočky minou - ne, nejsem věštec, abych poznala, že chtějí zabočit až tou čtvrtou. Blikají na hlavní silnici, která se na křižovatce stáčí neznatelně doleva či doprava. 

Za páté - nezipovači. Uvidí ve městě zúžení za 200 metrů a v tu ránu se začnou hlava nehlava rvát do vedlejšího pruhu, aby náhodou něco nepropásli. Ne, oni nemůžou dojet až na konec a v klidu vyčkat, až je někdo pustí. Tím samozřejmě dosáhnou jen jediného - znemožnění plynulosti dopravy. Budiž jim však polehčující okolností, že spousta Čechů zipovat buď neumí, nebo na to kašle. Tak se tedy může lehce stát, že chudák na konci pruhu bude čekat hodně dlouho, než mu někdo umožní se zařadit. 

Za šesté - blokovači. Najdete je především na složitějších křižovatkách, v nichž bývají přesně vyšrafovaná místa, kde se nemá stát. Proč se tam nemá stát? Ano, protože se pak tato křižovatka úplně ucpe a auta z žádného směru se nemohou hnout tam ani zpátky. Samozřejmě, občas se stane, že člověk úplně neodhadne, kam se vejde a nebo jak rychle se dají auta už stojící v křižovatce do pohybu. To však platí tak maximálně pro první vozidlo. Většinou zůstane stát řekněme svojí půlkou na šrafování, ale to nebývá problém. Problém je, když další, tři, čtyři řidiči, kteří musí nutně vidět, že se tam nevejdou, začnou najíždět také. Například ti odbočující doleva dostanou zelenou, masově najedou do křižovatky hlava nehlava - mají přece zelenou a zelená znamená jeď - a zablokují tramvaj v obou směrech, auta jedoucí rovně i protější vozidla odbočující doprava. Takhle jsem před pár dny jako ta napojující se z vedlejší stála na semaforech tři cykly, než jsem mohla odbočit - a to přede mnou prosím stála jen další dvě vozidla. Na jeden cyklus dokonce neprojel nikdo. V takový moment, pokud stojím jako první, nacpu se na zelenou do křižovatky taky a kašlu na to, že někoho blokuju. Za normálních okolností ovšem pokud vidím, že se někam nevejdu, tak se tam prostě necpu. 

Za sedmé - telefonisti. Na semaforu padne zelená a auto přede mnou stále stojí. Nereaguje. Následně uvidím, že dotyčný si ťuká na mobilu (důrazné vytroubení ho nemine). Nebo jsem nucena jet za někým ve městě v LEVÉM pruhu třicítkou, načež si všimnu, že telefonuje (důrazné zvednutí prostředníčku ho nemine) -  a to už snad asi nepotřebuje další komentář. 

Za osmé - myslitelé. Řidiči, kteří když něco hledají nebo nevědí, kde jsou a jak se odtamtud dostanou, přestávají se dívat do zrcátek a klidně uprostřed silnice přemýšlejí. A to doslova - ten expert před vámi, který úplně bez příčiny skoro zastavil (v lepším případě s blinkrem nebo varovnými světly) patrně něco hledal a zapomněl, že není na silnici sám. Nebo ten, co zpomaluje a zase zrychluje, hází blinkr a neodbočuje nebo nehází a odbočuje, člověk, co spí na zelené, protože čumí do navigace a i ten, který zběsile přejíždí z pruhu do pruhu a nemůže se rozhodnout, kam se vlastně zařadí, je dozajista myslitel.

Za deváté - dodržovači. Budou vás kamenovat, když zjistí, že na rovném, širokém, přehledném úseku, kde se stabilně nevyskytují žádní lidé, jedete sedmdesát místo předepsané padesátky. Sami pak hrdě frčí padesátkou v místě, kde i třicítka je moc. Například u škol a školek, v sídlišti, kde pobíhají děti a psi a celkově se tam pohybuje hodně neopatrných chodců. A také tam, kde do zatáček a křižovatek není vidět, protože auta stojí všude, kde nemají. Ale přece je tam padesátka, takže neporušuje předpisy. A o to jde především, ne?

Nenávidí vás za to, když někde předjíždíte přes plnou, protože víte, že až začne přerušovaná, paradoxně už neuvidíte dostatečně daleko. Ne, oni si počkají na onu přerušovanou a pak to napálí do protisměru hlava nehlava. Co na tom, že nevidí? Přece se tu smí předjíždět, takže oni předpisy neporušují. Zkrátka u dodržovačů máme co do činění s totální absencí selského rozumu. 

Za desáté - bezmozci. Do této kategorie se bohužel řadí i jeden náš známý. Absolvovali jsme s ním (naštěstí ne v jeho autě) desetidenní dovolenou do zahraničí, kdy jel většinu času před námi a musím říct, že největší pravděpodobnost bouračky hrozila právě s ním. Tito lidé v sobě snoubí všechny vlastnosti předchozích devíti kategorií, záleží na tom, co je zrovna popadne. Takže náš známý v momentě, kdy se ztratil, zůstal stát na tom nejnevhodnějším místě a nebo zajel někam, kde totálně zablokoval provoz. Když jsme potřebovali, aby na nás trochu počkal, vjel do nejrychlejšího pruhu a šlapal na plyn. A jeho největší kamarádka? Brzda. Pokud se něčeho lekl (a že to bylo často), hamstnul prostě na brzdu. Nejhorší bylo, že jsme většinou ani nepochopili, čeho se lekl, takže hrozilo, že mu skončíme v kufru. Pak jsme si všimli, že se často bojí, že se nevejde na silnici, když míjí auto v protisměru. No, choval se, jako kdyby řídil autobus a ne osobní auto střední velikosti. Vrcholem jeho "umění" pak byla jízda se sklopenými zrcátky. Přeci aby si neškrtnul o auto proti. "Mám ještě zrcátko v autě, takže dozadu vidím", ujistil nás po upozornění, jestli ví o tom, že jede se sklopenými zrcátky. Ano, ví, udělal to schválně, je to tak prý bezpečnější. 

Na opravdu úzké silnici, kde se dvě auta vedle sebe nevešla, vždy spolehlivě uhnul na jedinou vyhýbací trasu, takže nikdo nemohl tam ani zpátky. 

Tito lidé se také často domnívají, že nebezpečně jede pouze ten, který jede rychle. Vozidlo, jež se v obci "řítí" šedesátkou, a po jejím opuštění pokračuje stejnou rychlostí, pravděpodobně taky řídí bezmozek. Na druhou stranu za hustého deště to mohou klidně pálit devadesátkou mimo obec a sto třicet na dálnici, přestože vidí sotva metr před sebe. To samé na sněhu, ledu a za mlhy. Ovšem mohou naproti tomu svítit mlhovkami i za obyčejné tmy. Je zkrátka nemožné předvídat, co tihle lidé udělají, protože to nevědí ani oni sami. 

Ovšem nejhorší podkategorií jsou bezmozci - naschválisti. Takoví zrychlí, když se je snažíte předjet (řidiče kamionů nevyjímaje), znemožní vám se při předjíždění zařadit a nebo kličkují a baví se tím, jak děsí ostatní řidiče. Zkrátka dělají všechno pro to, aby vás co nejdřív zabili. 

Tímto bych asi ukončila svůj výčet problematických kategorií. Jasně, nikdo nejsme neomylný, ale i v době po čerstvém absolvování autoškoly jsem se vždy snažila hlídat si přednosti, nikoho neblokovat, neohrožovat ani neomezovat, nespat na semaforech, necpat se zbytečně do levého pruhu, umožnit ostatním mě předjet a celkově nezdržovat. Samozřejmě, ne vždy se mi to povedlo. A ač nyní vzteklá řidička s chutí občas někoho před sebou popostrčit, omezuji se na troubení, zdvižený prostředníček a nejčastěji jen na ty nejhorší nadávky, které nikdy neopustí kokpit mého auta.