Povídka o strachu

Panická hrůza z létání mě provází celý život, ovšem nikdy nebyla tak omezující jako teď. Co s ní? Expozice? Psycholožka? Léčba šokem? Nevím, ale jsem si jistá, že když ne kvůli němu, kvůli nikomu jinému už to nikdy nepřekonám.

Tedy jistá si úplně nejsem, ale bojím se, že už nepřijde silnější podnět než on. A další věc je ta, že za ním šíleně moc chci. Jiná možnost není - jet autobusem nebo vlakem mi zakázal, prý je to nebezpečnější než létání a já na jeho zákaz přistoupila jen proto, že ve skrytu duše cítím, že má pravdu. Navíc věřím, že když se chce člověk něčemu mermomocí vyhnout, vlítne tomu akorát do náruče. Jestli mám umřít, je fuk, jestli poletím letadlem nebo pojedu vlakem. 

Tyhle a podobné racionální myšlenky mě sice napadají, ovšem na můj zaseknutý mozek nemají absolutně žádný vliv. Letět je pro mě hrozba smrti aneb přežít rovná se malý zázrak. Jedno, že pravděpodobnost pádu je menší, než že vylezu z baráku a přejede mě auto. Jedno, že ta letadla do Španělska létají každý den a všechna vždy dorazila bez nehody. Jedno, že letušky do nich lezou neustále x-let svého života - a kolik z nich nepřežije? 

"Hele, já mam jednu známou psycholožku, chodí k ní sestřenka už několik let a je fakt dobrá. Dám ti na ni kontakt, chceš? Určitě ti pomůže", snaží se mi dodat odvahu kamarádka. No nevěřím tomu, ale e-mail jsem si vzala, jelikož jsem fakt zoufalá. On je pryč už skoro týden a já začala trpět úzkostmi ještě než odletěl. Přemlouval mě, ať jedu s ním, že poletíme spolu, s ním se mi nic nestane, on mě uklidní. Hm, představuje si to jak Hurvínek válku, není síla, která by mě v takovéhle situaci uklidnila. Ale uznávám, že sednout do toho monstra s ním je ještě ta nejméně hrozná představa. 

Abyste si nemysleli - už jsem letěla. Jednou jako dítě, kdy jsem již dobrý měsíc před tím trpěla depresemi, proč nás táta všechny posílá na smrt, a podruhé před pár roky. Ten let před pár roky mám ještě v živé paměti a nevím, proč bych do toho měla jít znovu. Nejjednodušší bude, když se na všechno prostě vykašlu. Vždyť letět nemusím! Nikdo mě nenutí. Nechala jsem ho tedy odcestovat, měla jsem v Čechách ještě nějaké povinnosti, které bylo nutné splnit. Myslela jsem, že jakmile odjede, zapomenu, uklidním se a budu žit jako doteď. Je totiž přece nemyslitelné, abych za ním vyrazila o několik dní později a sama. 

Ovšem přesně na to už týden myslím. A ne, nežiju jako doposud. V hlavě mi hlodá ten šílený červ, že si koupím letenky, překonám sama sebe a budu s ním. A pokud to neudělám, jsem srab a nezasloužím si spatřit ta místa, která jsem si stokrát představovala. V hlavě slyším nejdřív to jeho: "Já vím, že to zvládneš, seš machr..." , potom:" Byl bych radši, kdybys neletěla sama, najdi někoho s sebou..." "Budu mít o tebe strach, když vím, že máš nervy..." a nakonec: "Jirka říkal, že si mám najít nějakou odolnější!" Jo, jasně, najdi si odolnější a mně dej pokoj, skřípu zubama a chci si vsugerovat, že by to byla pro všechny ta nejlepší možnost. Ale sakra nebyla! Já nejsem tak slabá, jak si myslíš! Jen mám prostě šílenej strach. 

Za ten týden jsem několikrát vlezla na stránky oné nízkonákladovky. Letenky na datum mého potencionálního odletu i příletu jsou pořád k dispozici, jen každým dnem dražší a dražší. Proklikávám se dál a dál, už jsem vyplnila i kontaktní formulář, rozhodnutá je koupit. Ovšem pak mě to hodí na možný výběr sedadla, já uvidím nákres trupu letadla s označenými nouzovými východy a udělá se mi zle. Roztřesou se mi ruce i nohy, žaludek se chvěje, polívá mě pot. Rychle pozavírám stránky a uteču od počítače. Ne, nedokážu to. A tohle se opakuje neustále. Každý den kontroluji dostupnost letenek a tajně doufám, že už na moje datum nebudou. Na druhou stranu se toho ale děsím, protože pořád chci mít možnost se na poslední chvíli rozhodnout letět! Dokud jsou, mám stále možnost se překonat, v opačném případě už mi zbydou jen oči pro pláč nad prošvihnutou příležitostí. Ach, jak já nenávidím fatální rozhodování!

Každičký den si vizualizuji místa, která jsem spatřila na fotkách a nebo je neviděla dosud vůbec. Představuji si jeho, jak se spolu procházíme po městě a vdechujeme noční, mořský vzduch. Mám dojem, že pokud se teď nepřekonám, už nikdy neuvidím jeho byt, nesednu si na jeho balkon, nepřitulím se k němu v jeho posteli a nedám si s ním panáka vodky. Jenže sakra nejsem schopná koupit si ty pitomý letenky! Chce, abych s sebou vzala kamarádku, že poletíme ve dvou. Jenže tuhle možnost nezvažuju ani chvíli. Vím, že mi to nepomůže. Už je úplně jedno, jestli se zabiju sama nebo s kamarádkou. A pokud se náhodou nezabiju, tak co tam s ní? Úplně nejvíc na světě toužím být s ním sama. Jen my dva a nikdo okolo. Všechen čas jen pro nás, všechny dny a noci... 

Už nemůžu dál, píšu psycholožce. Odpovídá, že mi ráda pomůže, ale je teď na dovolené. Může se mi věnovat až tak za deset dní. Hm, za deset dní už je mi to ovšem k hovnu. No, i když, co třeba propříště? Příště je mi taky k hovnu. Potřebuju teď. 

Píše, že mi koupil šaty... a fíky...a šlehačku...Cítím, jak moc touží po tom, abych přiletěla, ale nechce na mě tlačit. O to víc mě bolí, že jsem takový srab. Vidím ho, jak chodí sám po ulicích a chci tam chodit s ním, vím, jak sedává v kavárně a kouří dýmku a zoufale prahnu po tom, sedět po jeho boku. Začínám cítit, že můj strach z letadla je sice obrovský, ale ne nepřekonatelný. Že si sice protrpím dvě a půl hodiny pekla, ale odměna, která přijde, pokud přežiju, je nesrovnatelná.

Psycholožka ať se jde klouzat... vzpomínám, jak jsem před lety k jedné chodila. Pomohla mi? Ani ne, jen mě bavilo s ní kecat - nikdo jiný totiž nebyl ochoten hodinu poslouchat moje hypochondrické výlevy. Ano, vím, že je za to placená. Ale pro mě to byla úleva. Jenže nic z toho. Většina lidí, kteří včetně mé kamarádky solí x-měsíců nekřesťanské peníze za terapeutická sezení, si také chodí pokecat. Někdo je poslouchá, zaobírá se aspoň naoko jejich problémy, oni se vypovídají, uklidní, jdou domů a tím to většinou končí. Jasně, psycholog jim plánuje expozice, oni si vedou deníčky o svých pokrocích, chystají se na velký den D. ....a pak stejně zdrhnou. Umím si představit, jak by to vypadalo - analýza strachu, podrobné se pitvání v traumatech z dětství, rozebírání nejdetailnějších příčin mého strachu, návštěva letiště, pak simulátor letu... To všechno je naprostá hračka, protože proč bych se měla bát simulátoru, když vím, že je to jen "jako"? Nejsem blbec a odlišuju realitu od fikce, přestože to asi žádný psycholog nepředpokládá. Nu, takže bych si prošla úspěšně těmito fázemi a jak by to dopadlo? Jasně! Do letadla bych vůbec nevlezla a zdrhala na míle daleko.

Za ty roky nekonečného přemýšlení nad vším možným i nemožným, jsem se naučila jednu věc - čím víc se s hovnem (problémem) mažeš, tím víc smrdí. Takže pokud opravdu chci něco vyřešit nebo překonat, musím prostě jít a udělat to. Ne nadarmo mi ON jednou řekl, že když něco nedokážu učinit, může za to strach. Takže stačí jen jít a fyzicky! to udělat. Jak prosté... Nemyslete si, už čtrnáct dní přemýšlím, pravou podstatu svojí povahy nevymažu....snad jen kdybych si vystřelila mozek z hlavy. Aneb jak říká zase moje maminka - tvoje povaha je tvůj osud. A ta moje je v jistém smyslu pěkně na obtíž. 

A já se rozhodla dva dny před plánovaným odletem tuto obtíž odstranit (aspoň dočasně). Vidím, že moje potenciální letenky jsou stále dostupné a cítím, že dnes se musím rozhodnout. Dopoledne jsem jak na jehlách, pořád koukám na internet. Po obědě jdu ven. Adrenalin stoupá. A pak už jde všechno ráz na ráz. Dorazím domů, hodím do sebe dva panáky vodky. To je málo. Přidám třetího. To už snad bude dost. Chvíli čekám. Pak se mi všechno začne objevovat jako ve snu. Rozlije se ve mně klid a najednou vím přesně, co chci. Zeptám se sama sebe - co bys udělala, kdybys neměla strach? Koupila bych si letenky, zní jednoznačná odpověď. A už to jede. Jdu na internet, vyplním všechny náležitosti, zaplatím, dostanu potvrzení o rezervaci a je hotovo. Pozítří letím. 

Pocítím jakousi euforii. Asi ze mě mluví mluví alkohol. Ale to nevadí. MUSELA jsem to udělat. 

Za pár hodin vodka vyprchá. Zase je tu zpět stará známá úzkost a pochybnosti. Ale ten krok je už učiněn. Sice pořád nemusím letět, ale udělala jsem závazek. Navíc on trvá na tom, že všechno platí. A já nemůžu dopustit, aby vyhodil devět tisíc jen tak do oblak. Doslova. 

Dva dny jsem jak ve snách. Moc nemluvím, do každého jídla se musím nutit a celkově se jen tak ploužím odnikud nikam. Ovšem překvapivě dobře a klidně spím. No, aspoň něco. Ráno v den D se mi nechce ani vylézt z postele. Jak by bylo jednoduché v ní zůstat celý den a nechat letadlo, ať se obejde beze mě. Ale přece na poslední chvíli zbaběle neuteču. Ještě nikdy jsem to neudělala. Vzpomenu si na státnice a najednou nechápu, proč jsem se tak bála. Vždyť o nic nešlo. Jenže level se zvyšuje. Takže teď je to letadlo. Rozhodnu se, že udělám všechno, jako kdybych měla odjet. Přece nenastoupit můžu vždycky. Zabalím si tedy kufr, všechno připravím, ale nějak otálím s odchodem z domu, až to vypadá, že nestihnu dojet včas na nádraží na autobus do Prahy. Ale to by bylo přece jedině dobře, aspoň bych mohla říct, že jsem to prostě nestihla. Jenže mám takové "štěstí", že všechny spoje jedou nevídaně hladce, takže na nádraží nakonec dorazím ještě s rezervou. V Praze jsem taky asi o půl hodiny dřív, než by bylo potřeba. Sice se mi zase svírá žaludek, ale cítím, že brzy přece jen dostanu hlad, tak si zajdu do obchoďáku koupit aspoň vodu a kuřecí v housce. Ale je mi tedy fakt zle. V batohu mám láhev od Coly asi do jedné třetiny naplněnou vodkou. Chci se nalít na letišti, co to půjde, abych aspoň trochu oblbla ty svoje nervy. 

Nemůžu uvěřit, proč to jde tak hladce. Nikdy jsem sama neletěla a nic nerezervovala, ani se neodbavovala, vždycky to za mě řešil někdo jiný. Ale já všechno zvládnu napoprvé na správném místě a ještě bez zdržení. Takže asi hodinu a půl před odletem nevím, co dělat. On píše, jak jsem na tom a že jsem asi geniální, když jsem všechno zvládla v tak rekordním čase. Odpovídám, že to sama nechápu, ale je to stejně jedno, protože uteču. "Kam bys utíkala?" "K mamince." "No, to můžeš, ta tě určitě pochválí za rozumné rozhodnutí a bude všechno v pořádku." "No, to teda nebude." "Jak to?" diví se. "Protože chci, aby mě aspoň jednou podpořila v tom, co doopravdy chci udělat." "A co chceš udělat?" "Letět"... tečou mi slzy a nemůžu to ovládnout. "Opravdu?" "Opravdu", odpovídám a je mi strašně. Sednu si na lavičku a tupě čumím na stěnu s hodinama. Kdybych aspoň měla co dělat! Pak mě napadne, že bych se měla najíst. Zatím mi to vždycky pomohlo. Ovšem nechápu, proč by to mělo fungovat teď. Mně už nepomůže nic. No, ale nudím se a tak vytáhnu housku s kuřecím. Ještě než se zakousnu, snažím se do sebe nalít něco vodky. Avšak cítím, že se do toho nutím, nemám chuť a ani už nevěřím, že mi to pomůže. Dám si tedy pár loků a zakousnu se do housky. Nasoukám ji do sebe skoro celou, pak si ještě srknu a odeberu se na kontrolu. Tam stejně musím všechny láhve s tekutinami vyhodit, takže sbohem, vodko. Na kontrole mě naštvou, protože nevím proč pípám a oni mě svlíknou do ponožek. Fakt super! Já sem jim o letadlo neprosim. 

Jednoduše najdu i gate a tajně doufám, že na tabuli bude svítit zpoždění a nebo dokonce zrušení letu. Ale ono nic. Chvilka zpoždění sice naskočila, ale tak zanedbatelná, že vím, že prostě musím utéct teď a nebo nikdy. Co myslíte? Jo, rezignovala jsem. Když už jsem se dostala až sem, musím jít v zástupu lidí a posouvat se směrem k letadlu. Jdu tou nafukovací uličkou a za pár málo minut sedím uvnitř. Paradoxně se uklidním, protože vím, že už není úniku. A doopravdy uniknout nechci, sedím jak přilepená v první řadě, vedle nějaké velmi veselé Španělky okolo padesátky. Držím se křečovitě sedačky a už startujeme. Cítím jak mi bije srdce a potím se snad úplně všude. Přežili jsme start. To nejhorší snad máme za sebou. Neustále kontroluju hodinky, jestli už to budou aspoň dvě hodiny a půjdeme na přistání. Ale čas leze jako zatracenej šnek. Uklidňuje mě pohled na letušky, na jejichž tvářích nevidím ani známku znepokojení, veselé žvanění těch Španělek i dvě děti přes uličku. Nejsou tak vystrašené jako já.  Vlastně nejsou vůbec vystrašené. Až se trochu zastydím, že tolik hysterčím. Ale cítím, že nejsem zdaleka tolik na nervy, jako když jsem letěla minule. Paradoxně jsem takhle sama daleko odvážnější, protože vím, že mě nikdo uklidňovat nebude. Sama...a nevím proč, je to osvobozující zjištění. Od druhé půlky letu přestávám tak úzkostlivě odpočítávat minuty a chvílemi jsem skoro v klidu. Ovšem jak přijdou turbulence, jsem zase v pozoru. Na internetu jsem četla návod jakési slečny, která psala, že v takovém případě sebou začne na sedačce šít, aby je tolik necítila. Ze zoufalství to zkusím taky a ono to vážně funguje! Nejhorší je sedět jako pěna a úzkostlivě omdlívat při každém silnějším škubnutí letadla. 

Po dvou hodinách začínáme klesat... to už si skoro užívám. Ocitneme se nad osvícenou Valencií a mě se zmocňuje další euforie. Asi fakt přežiju a na letišti bude čekat on!!! Je to tak neuvěřitelné. A opravdu, za chvíli dosedneme na pevnou zem. To je sen! Vylezu a do nosu mě udeř teplý, vlahý, voňavý vzduch.... nemůžu se toho nabažit. Volám mu, prý ještě není na letišti, zasekl se kdesi v koloně. Ale mně to vůbec nevadí. Několik desítek minut nehraje roli, jediné, na čem záleží, je, že jsem tu, živá, natěšená a plná odvahy.