Tisíc a jedna noc XXXIX: Vyhasnutí

Noc, kdy si přiznám pravý stav věcí. V hlavě se mi rodí nové plány a naděje. Nevěřím, že to udělám, ale řekla jsem to. Nepsané heslo zní: Neříkej, že něco nejde, protože přijde nějaký dement, který neví, že to a nejde a udělá to.

Řekla jsem si, že kašlu na to, že to s Mirkem není takové, jaké jsem čekala a zkusím to. Mám, co jsem chtěla, tak třeba se zase vrátí ono mrazení ze začátku. Podnikáme různé věci - byli jsme se projít v lese, pak u rybníka a potkali jsme tam dva divné kluky. Jednoho z nich Mirek dost významně pozdravil. A nebo se mi to snad zdálo? Držíme se za ruce a líbáme se, jenže je to pořád divné. Docela se i začínáme hádat, ačkoliv jsme si dřív skvěle rozuměli. 

Jeden den se máme sejít u fakulty, že půjdeme na oběd. Nevím, proč musím na schůzku s ním zase přijít o pět minut dřív, když do školy chodím neustále pozdě. Nevadí, obejdu fakultu, to bude akorát na pět minut. Učiním tedy, jenže když se přesně v jednu blížím už podruhé na místo určení, zdálky vidím, že Mirek nikde. Chytne mě hrozný vztek. Tohle úplně nesnáším! Když mě někde nechá někdo čekat! Co si o sobě myslí? Obejdu tedy ještě jedno kolečko. A on pořád nikde. Zaseknu se a jdu až na náměstí. Když už potřetí obcházím fakultu, napadne mě, že se schovám dovnitř a nepozorovaně budu koukat, kdy přijde. Tak tedy udělám a z malého balkonku vyhlížím Mirka. Skoro ve čtvrt na dvě vidím, jak si to přifařil na místo a hned se nervozně rozhlíží a kontroluje hodinky. No, to si kontroluj, blbečku, TY máš máslo na hlavě. Nechám ho tam tvrdnout asi pět minut a pak seshora zavolám: "Ahoj." "No čau, pojď dolů, kde se couráš? Já už tu jsem, tak jaktože ty ne?" Zalapám po dechu. No to je dobrý. Takovej sobec! Prej já už tu jsem, tak jaktože ty ne? To snad není pravda!

Další den jdeme do zoo. On furt něco povídá a asi hrozně chce, abych mu visela na rtech a hltala každé jeho slovo. A já... chci od něj to samé. Skřípe to. "Ty mě vůbec neposloucháš", vybuchnu už v japonské zahradě, oáze klidu a souznění. "Když ty kecáš samý kraviny a trvá to hodinu než se vymáčkneš." COŽE? Co mi to řekl? Nejdřív ho chci seřvat, co si to dovoluje a nandat mu ještě mnohem horšího, než řekl on mě, protože takhle se ke mně naposledy chovali lidi na gymnáziu. Jenže pak mi najednou všechno dojde! Můžu mu tady sice vynadat, co hrdlo ráčí a snad bych dosáhla toho, že by zmlknul. Ale o to přece vůbec nejde. Chci, aby mě měl rád a kdyby měl, nic takového by neřekl.. Zůstanu na něj tedy jen koukat - on mě nemá doopravdy rád. Ani se na mě nepodíval, absolutně mu nedochází, co se tady děje. 

Začnou prázdniny. Už se nevídáme tak často a mně to tolik nevadí. Mirek pravidelně píše romantické dopisy - dokonce mi skládá i básničky. Docela dobré básničky... ještě než jsme spolu začali chodit, dal mi přečíst několik svých výtvorů a já je zhltla jedním dechem. Musela jsem sebekriticky uznat, že jsou o dost lepší než ty moje, i když mi to nešlo pod fousy. Měl mnohem zajímavější obraty, psal o různorodých věcech (já píšu jen o lásce, což je nuda, no....) a ty básně měly švih a lehkost. Řekla bych, že ty moje tohle všechno postrádají.

...Dnes - nemohu spát - ale jsem rád,

za myšlenky na obočí, jež umocňuje dojem z očí

prr, živote, jsem tvůj kočí, svět se se mnou příliš točí.

Jak zní zvonkohra Tvých úst? Jako tanec nahých múz,

když slova svá nabízíš mým uším - tiskneš se mi k hrudi.

Vnímám srdce, kterak buší. Pojď za mnou - koukej, tudy!

A ty zatím pod peřinou ležíš, oddychuješ v tichém spánku.

Jako víla poklad střežíš, létáš v říši vzdušných zámků.

Rád díval bych se, jak vlasy Tvé září, rozstříknuté po polštáři.

Přemýšlím jak hřeješ asi, když obejmul bych Tvoje tělo.

Propleteni jak dva klasy, zrovna tak a bez příkrasy.

Dnes - nechám si zdát - jak moc Tě mám rád. 

Krásné... kdyby mi byl nikdy neřekl to, co řekl, a nepsal o svojí bývalé. 

Ale to je jedno, takže teď sedím doma v našem baráčku, slunce zapadá a otvírám další dopis od Mirka. Hm, hezky se to čte... bohužel těm slovům moc nevěřím. Neříkám, že lže, on sám tomu nejspíš věří, ale prostě to na mě působí jako krásné, romantické čtení. Jako něco, co se mě netýká. Navíc on čím dál víc píše o té své bývalé. Odůvodňuje to tak, že mi nechce lhát a že musím všechno vědět, ale já mám jiný dojem. Je toho prostě plný, nesrovnal se s tím, pořád na ni myslí a má nutkání to s někým rozebírat. Bohužel si vybral mě...A tak čtu pořád dokola několikastránkové, obsáhlé vyprávění o jejich vztahu. Skoro jako telenovela, musím říct. Uznávám, že je to zajímavá historie, ale radši bych se v tom nehrabala. Jenže on evidentně musí.

Jde o to, že si ve Vídni před víc jak rokem našel holku, byl s ní šťastný, jenže pak spolu byli na nějaký akci, kde se seznámili s dalšími lidmi, přičemž i s jedním klukem, s kterým si ta jeho něco začala. Po několika týdnech mu to řekla, Mirek se s ní rozešel, ale trápí se doteď, to je jasný. Navíc! V době, kdy jsme se my dva sbližovali, tak na tu jeho začal její nový amant kašlat a ona by teď chtěla vrátit s Mirkem všechno zpátky. A on mi píše: "Nevím, co mám teď cítit k Býčici. Vztek? Možná. Soucit? Mrzí mě to a bolí, když vím, že by to všechno chtěla vrátit. Ale i mě možná volá osud jinam. Asi bych se neměl vracet do začarovanýho kruhu, který zatím pořád tak pálí. Dávno už je mi býčice něčím jiným, než mojí holkou. Čím? To nevím, pořád a pořád bych se točil v tom víru vařící vody, která mi opařila srdce. Asi nejlepším řešením je zapomenout a začít úplně znova na čerstvě padlém sněhu... Nejdřív jemně ťapat drobné stopy (to už mám za sebou) a pak se všemu tomu čistému a novému oddat. Jseš tím, sněhem, chápeš, tím čerstvým padlým sněhem - aspoň to tak cítím, protože tě miluju..." 

Ani nevím, proč brečím. Nevěřím tomu. A možná, že brečím právě proto. Vlastně spíš roním slzy nad celou tou situací, než z toho, že Mirek pořád miluje svoji bývalou. Co je tohle za bláznivinu??

Poslední dobou si občas vzpomenu na Přemka. Už dlouho se neozval a zrovna dneska večer na něj myslím hodně intenzivně. Mám pocit, že musím ve svém životě něco změnit a udělat rázný krok. Co mi to vlastně nabídl asi před měsícem? Ty bláho, že bych to fakt udělala?! Kouknu na hodiny... je teprve něco málo po osmé. Skočím za ním na kolej, hned teď! Chvatně se oblíknu a upaluju. Ani ne za půl hodiny jsem u něj. Takhle daleko a takhle rychle jsem už dlouho nikam nešla. Asi bych měla chodit víc na procházky. Ale to je teď jedno. Vystupuju po schodech, srdce mi buší. Co když mě pošle do háje? Nijak extra hezky jsem se k němu nechovala. Ale co, vždyť je Zoufalec. Zaklepu na dveře jeho pokoje. "Dále", ozve se. Je tu! Odvaha mě opouští, nejradši bych utekla. Co to dělám?? "Ahoj", otevřu a usměju se. "Ahoj", zatváří se překvapeně, ale zároveň i docela potěšeně. "Tebe jsem nečekal." "To víš, občas umím překvapit", mrknu na něj a už zase mám pevnou půdu pod nohama. "Nechceš někam zajít?" "Ale jo, proč ne... jen se oblíknu." "Dobře, počkám na chodbě." 

Za pár minut už si to šineme do města. Skončíme v jedné mé oblíbené restauraci a já si objednám skleničku vína. Nezávazně, spíš kamarádsky si povídáme (Přemek si nic netroufne, jako obvykle. Ta pusa na Nory oslavě v rámci mého alkoholového hecu byla nejvíc, co zkusil. No, taky měl vypito...). Ale po chvíli si řeknu, že už nebudu chodit kolem horké kaše a zeptám se: "Hele, jak jsi říkal, že bys se mnou o prázdninách někam jel - třeba do ciziny - to ještě platí?" "Jo, jasně, ty bys chtěla?" tváří se docela nevzrušeně. "Jo, chtěla." "Tak dobře, ale musíme to co nejdřív naplánovat, už není moc času." "Dobře", kývnu. "Kam bys chtěla?" "Já nevím, no, asi někam k moři... Ale nemám moc peněz." "To nevadí, můžu ti půjčit, pak mi to někdy dáš." "Tak jo, to by šlo." "Seženeme si něco levnýho, ani já nemám úplně na rozhazování." "Jasný." Mluví věcně, klidně, až si říkám, že je mu to všechno snad úplně jedno. Ale nemůže být, když je Zoufalec.

Když se vracím domů (dnes už podruhé pěšky), začínám si uvědomovat, co jsem vlastně udělala. Sakra, jak tohle chceš provést? Za čtrnáct dní vyrazit na cestu, s klukem, s kterým nejenže nechodíš, ale ani chodit nechceš?! Navíc se pustit někam do ciziny, vlakem? Jsi blázen?! Do háje! Jenže to nejde vzít zpátky, sama na sebe bych se nemohla podívat do zrcadla. Ale nejde to ani udělat, nejde s ním jet. "Neříkej, že něco nejde, protože se zaručeně najde nějaký dement, který neví, že to nejde a udělá to." ... A zase je tu Igor a jeho moudrosti. Inu, asi to tedy bude muset jít.