Musíš se změnit 1.

Jak na sobě pracovat, vypadat lépe, zhubnout, jak mít plošší břicho, více peněz, méně starostí a snadnější život? Jak mít rád sám sebe, všechno zvládat a udělat ze svých nedokonalostí přednost? Hm... a proč vlastně to všechno?

Tímto článkem asi nepřinesu nic nového, ale přijde mi to jako dobrá věc k zamyšlení. Jsme zahlceni povídáním o tom, jak zlepšit svůj život, vzhled, práci, finanční situaci, bydlení, rodinu, partnera... Oproti tomu najdeme i spoustu rad typu: Jak být spokojený sám se sebou, jak brát věci a lidi takové, jaké jsou, jak vidět na všem něco dobrého. No, přiznám se, že se mi po chvíli začíná zvedat kufr z obou. Co se takhle někdy řídit heslem: Žij a nech žít? 

Za prvé, jsou věci, které jsou příjemnější než jiné, ale my bychom neměli popírat existenci ani jedněch. Prostě se dějí a dít budou, ať se nám to líbí nebo ne. Jasně, že člověk by se měl pořád o něco snažit, protože pohyb je život a změna také. Ovšem podstatné je, jestli danou věc usilujeme změnit, protože NÁM to vadí a nebo proto, že někomu JINÉMU to vadí. Samozřejmě, jako vždy je nutné zaobírat se otázkou svobody, kdy naše končí tam, kde začíná svoboda někoho jiného a proto zde uvedu konkrétní případy. 

Za prvé - nesnáším ranní vstávání (rozuměj před devátou hodinou), protože jen asi tak jednou za měsíc jsem schopná usnout před půlnocí. A ne, není to tím, že bych nebyla pořádně unavená. Je to zkrátka tím, že odmalička usínám později a později se i probouzím. Asi je jasné, že z toho plynuly určité nevýhody, jako například třídní důtka za opakované pozdní příchody na střední škole. Nu, vyzkoušela jsem všechno možné, abych se změnila, ovšem vždy jen s malým úspěchem. Každou chvíli jsem slyšela něco o rozmazlencích a flákačích. Ne, nevysvětlíte některým lidem, že prostě brzo neusnete, i kdybyste předtím tři noci nespali. Že práci, kterou si jiní udělají ráno, si vy uděláte v noci. A taky že nenutíte ranní ptáčata chodit spát ve dvě a vstávat v deset. A pak jednou po x-letech marných pokusů dospějete k závěru, že jste prostě takoví, brzké vstávání vás ničí a asi bude lepší najít si práci, která nestojí a nepadá na vstávání v 7 a všichni budou spokojení. A také si uvědomíte, že VÁM osobně to "soví" nastavení ani nevadí. 

Za druhé - od puberty se mi hodně kazí zuby a navíc je mám křivé. No, prý se to nemá svádět na genetiku, ale moje máma šílené zuby, táta šílené zuby (v padesáti horní protéza). Vím, že neprospívají sladkosti, ovoce a alkohol (hlavně na noc), je nutné pečlivě čistit a chodit pravidelně k zubaři. Takže se to tedy snažím v rámci možností dodržovat. Ovšem odmítám poslouchat poznámky zubaře, že si snad nečistím zuby, že vypadám jako blázen, že ve třiceti mi všechny vypadnou, že TOHLE v životě neviděl a že zkrátka mám naprosto hrozný chrup. Tak všichni víme, že ošklivé zuby JSOU ošklivé a ví to především ten, kdo je má. A nebudeme říkat, že jsou krásné nebo, že si toho nikdo nevšimne (protože důležitá je přece vnitřní krása). Ale zase se z toho nebudeme hroutit a chodit kanálama. Uděláme vše, co je v našich silách (ale ne pokaždé, občasná sklenička vína před spaním je přece paráda), aby zuby byly v co nejlepším možném stavu, ovšem naše možnosti (i finanční) jsou omezené. A toho si musíme být vědomi. Pro MĚ je důležité, aby nebolely, sloužily danému účelu a nevypadly dřív, než je nutné. A holt komu se tak moc nelíbí, ať se obklopí lidmi s krásnými zuby a mě nechá žít.... Aneb ohledně prekérní situace s mým trvalým chrupem se ukázalo jako nejúčinnější řešení vyměnit zubaře... A toho nápadníka, který mi sdělil: "Víš, jsi strašně pěkná holka, ale ty zuby tě hrozně kazí", taky.

Za třetí - kdo nemá rád tlusté lidi, ať se obklopí hubenými. Kdo nemá rád hubené, nechť žije mezi lidmi krev a mlíko. Vždyť je to úplně jednoduché. Od malička jsem štíhlá, pro někoho až příliš. A stejně jako někteří lidé jsou tlustí, protože žerou, tak jiní jsou hubení, protože nežerou. A pak jsou takoví, kteří jsou tlustí, i když nežerou a jiní hubení, přestože žerou. Leckdy nevíme, kdo je jaký případ, jak je jeho tělo nastavené a ani to není důležité. Podstatné je, jestli MNĚ vadí, že mám pár kilo navíc nebo "namíň". Když jsem vážila čtyřicet kilo, táta mě dloubal do žeber a volal psycholožku, že mám určitě anorexii. Pak přiberu na šedesát a najednou jsem "už dost oplácaná" - což znamená, že mám radši přestat nosit tu zlatou minisukni. 

Ano, polehčující okolností je, že s tou přílišnou hubeností to táta nejspíš myslel dobře, protože měl o mě strach. Stejně tak jistý muž, který mi při každé příležitosti neopomněl sdělit, že jsem ZASE zhubla. Ne, neposlouchá se to hezky, i jsem mu to dala najevo, ovšem bez valného efektu - rýpal dál. Moje babička vždycky říkala: "Proč říkat hrbatému, že má hrb? Vždyť on to moc dobře ví..." čímž přesně vystihla podstatu. Onen muž má zase problémy s tloustnutím a říkám mu snad pokaždé, když se vidíme, že ZASE ztloustl? Ne, protože nevidím význam. On to ví, snaží se s tím něco dělat, ale sám si zkusil, že to tak jednoduše nejde. A o tom to je. Jeho bývalá přítelkyně měla nadváhu. Říkal jí každou chvíli, že opět přibrala? Nevím... Mně sdělil, že když byl mladší, líbily se mu hubené... a teď se mu líbí ty krev a mlíko. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby neustále nevyhledával MĚ a nesnažil se mě dostat do postele. Několik let dostat do postele. Usuzuji, že jsem ho musela hodně přitahovat, když se ze mě mohl zbláznit. Ale proč proboha pořád omílal, že se mu líbí oplácané, pořádné ženské a ze mě jen čouhají kosti? A když jsem jednou přibrala přibrala, dozvěděla jsem se, že mi to hlavně v obličeji moc sluší, že předtím jsem vypadala jak strhaná ženská od šesti dětí. Super... no, ať si teda najde holku podle svého gusta a mě nechá na pokoji. Jasně, taky se mi nelíbí, když moc zhubnu, a především se tak necítím fyzicky dobře. Ale občas se stane - budu se z toho snad hroutit? Nedávno jsem přemýšlela, jestli mně osobně přijde má tělesná konstituce jako tak obrovský problém. No, došla jsem k závěru, že ne, spíš mě jen serou ty kecy. Takže víme jak... jedním uchem tam, druhým ven....

A co z toho všeho plyne? Asi jen, že změna ano, ale kvůli sobě... Kvůli někomu? To už je na vašem uvážení. A pokud byste kvůli tomu měli změnit svoji podstatu? To se na to radši rovnou vykašlete.