Norsko - aneb cesta tam a zase zpátky II.

Druhá část povídání o tom, co všechno se může stát, když se vypravíte do Norska vlastním autem, spíte ve volné přírodě a okolnosti i automechanici jsou proti vám... Aneb příště budeme poslouchat karty!

Vydáme se tedy na dlouhou cestu k fjordům. Dnes si zase najdeme nějaké pěkné místo pro nocleh ve volné přírodě. Stoupáme, pak zase klesáme do rozlehlých, malebných údolí, jedeme hodinu, dvě, tři.... Kolik jsme ujeli? Ani ne polovinu. V Norsku v těchto místech nehledejte rychlostní silnice, cesty jsou místy tak úzké, že když se potkají dvě auta proti sobě, musejí hodně zpomalit a opatrně se vyhnout. A pokud se střetne osobák z karavanem, je osobák často nucen uhnout ke straně a zastavit, jinak hrozí průšvih. V případě, že narazíte na místo, kde se dá jet rychleji než sedmdesátkou, zaručeně potkáte někoho, kdo právě těch sedmdesát jede a předjíždění je zde věc skoro nemožná. Takže asi tak.

V devět, když stále stoupáme a teplota nebezpečně klesá (už se pohybuje okolo třinácti stupňů), si říkáme, že by to pro dnešek stačilo a najdeme místo pro přespání. Já nechci u silnice, navíc nesmíme na soukromém pozemku, v blízkosti obydlí a tak podobně... tudíž je jasné, že hledání bude chvíli trvat. Když asi popáté sjíždíme na prašnou cestu a chceme si postavit stan, vždycky na nás někde vykoukne barák nebo aspoň chata, takže zase otáčíme. Už to vypadá, že jsme našli místo, když zjistíme, že námi vybraná louka je silně podmáčená a boříme se po kolena do bahna. Dochází trpělivost, a tak se rozhodneme jet dál. Jenže neustále jedeme a jedeme, a když se teploměr zastaví na jedenácti stupních a před námi se objeví sníh, chce se mi brečet. Tak to jsem nečekala. Nikde už ani strom, jen mechy, lišejníky, kameny, šeď a sníh. Ne, tady nechci nocovat! Ovšem můj boj je předem prohraný. Zkusím namítnout, abychom pokračovali ještě dál, že z téhle hrůzy určitě brzo vyjedeme a bude zase úžasných šestnáct stupňů, ale sama vidím, že kam oko dohlédne, jsou hory a sníh. To můžeme jet těmi fjordy klidně další dvě hodiny a nic. Ne, musíme prostě tady. 

Sjedeme k té vodě, já křičím, že tam bude určitě ještě větší zima. Jenže není kde jinde, všude jen hory a tady je rovný plácek. Navíc nejsme sami, rozbalíme stan kousek od dalších dvou zoufalců ve stanu a nějakých Francouzů v dodávce. Chci do té dodávky - hned! Když vidím teplotu devět stupňů, málem mě raní mrtvice. A to je devět večer - jak to bude vypadat v noci, ani nechci vědět. Což o to, já mám spacák do mínus pěti, ale muž je na tom o dost hůř - komfort jen do pěti. Říkala jsem mu, ať si koupí teplejší, že se tu bude hodit nebo ať vezme aspoň ten starý spacák, který se dá krásně ještě přehodit navrch. Inu, teplejší nekoupil, na starý zapomněl. Aspoň že máme zimní bundy, boty a teplé čepice. Všechno na sebe navlečeme, ovšem už teď máme pocit, že mrzne, až praští. Nechápeme, proč je tu sakra taková zima, manžel se dušuje, že nejnižší teplotu v noci našel pro tuhle oblast devět stupňů, což dle mého není možné, když devět stupňů je teď, v devět večer. A proč je tu navíc sníh? Vždyť máme vrcholné léto!

Vařím večeři, oba máme chuť na to lečo v konzervě, ale zároveň se trochu bojíme. Poslední lečo totiž byl hnus fialovej a párek v něm chutnal jak froté ručník. Ale ne, tentokrát jsem vzala nějaké dražší a "lepší", tak to riskneme. Oloupu pár brambor a otevřu plechovky. Hm, vypadá to, jak kdyby do nich někdo nazvracel. Ale co, nekoukejme na vzhled, je to teplé jídlo - je. Naložíme si plné ešusy a dáme se do toho. Zelenina jakž tak, ovšem kolem leča jen letěla - sladkokyselé překořeněné cosi... a ty párky ohřátím nějak ztratily tvar... a chutnají... ano, jako zkažený froté ručník. Silou vůle do sebe nacpeme co nejvíc, jen proto, že je nám zima a máme hrozný hlad. I když zvracet se mi chce i tak. Hned zalezeme do stanu, vytáhneme karty, placatici s domácí višňovicí a jde se na to. Kdo prohraje, pije. Sakra, zrovna teď, když chci pít, mi pořád jde karta. Když už nás to nebaví, tak jenom pijem.

Ve spacáku je mi celkem teplo, ovšem nohy si ne a ne zahřát. Muž statečně trvá na tom, že to "není tak hrozný" a za chvíli spí. No, asi mu není taková zima, když usnul. Já ležím skoro dvě hodiny ve spacáku a čumím do "stropu". Nikdy nezaberu, dokud si nezahřeju nohy. Po těch dvou hodinách se probudí i muž a tentokrát už se nepokrytě třese zimou. Jak jsem mu při příjezdu vynadala, proč to sakra zase podcenil, teď je mi ho líto. Ale co dělat? Oba se do mého spacáku nezapneme a v rozepnutém se stejně nezahřejeme. Nakonec přes něj hodím jeho i svoji zimní bundu a ještě se mu na záda přimáčknu svým teplým spacákem. Takhle nějak nakonec usneme. Jestli nenastydneme z tohohle, tak už z ničeho. Ráno okolo deváté sluníčko slušně hřeje a všechno vypadá optimističtěji. Rozhlížíme se kolem sebe a najednou nám dochází, proč je tu sníh a taková zima. Heslo zní: nikdy netáboř tam, kde už nerostou stromy, aneb jsme pravděpodobně v hodně vysoké nadmořské výšce. Mozky se nám asi včera totálně resetovaly, když jsme si to neuvědomili. 

Vyrážíme dál a já se pořád uklidňuju tím, že dalších pět set kilometrů je stejná zima, ovšem už po dvaceti minutách sjíždíme do zalesněného údolí a teplota vyroste o sedm stupňů! Ne, tohle opravdu nepotřebuju. No co už, stalo se, příště víme, kde netábořit - ano, tam, kde nic neroste. Jsem strašně unavená a nemám do ničeho chuť, stavíme na odpočívadle, kde zapomenu na stolku termosku s horkým čajem, uděláme také zastávku u krásného vodopádu, ale mně je to nějak jedno. Chci se trochu probrat, tak navrhnu, že budu řídit. Ovšem už po půl hodině cítím, že v těch úzkých serpentinách a při mizerném značení, to nedávám. Když nakonec nedám přednost na úzkém mostku, (před nímž ovšem NEBYLA žádná značka "dej přednost") slyším jen podrážděný tón manžela a do toho se mi ještě chce ukrutně čůrat, odstavím auto na nejbližším plácku před vjezdem do tunelu a běžím za křoví. 

Zpoza křoví a ve stavu vysokého zoufalství si najednou všimnu, jak manžel nervozně běhá kolem auta. Co zase sakra hledá? napadne mě jako první. "Co je?", zeptám se podrážděně. "Nevim.... ale kouří se nám z motoru!" "COŽE"?! zařvu a běžím k němu. Zachvátí mě panika. A opravdu! Zpod kapoty se line bílý kouř a šíleně to smrdí!! "Ježíš, ono snad hoří!" vyhrkne muž. "Ne! Rychle pojď od toho! Dělej, dyť to může vybouchnout!! tahám ho zběsile za rukáv. "Ale prosim tě, co by bouchalo, dyť je to diesel!" "No ale dyť je to v televizi furt!" "Bože! Takový kraviny, tohle nemůže vybouchnout!" "Pojď pryč", tahám ho pořád, sama připravená jednou nohou na úprk do kopce. Manžel zvedne kapotu - bílý dým se valí o sto šest. Bojím se tam i podívat. Muž běží do kufru pro náš desetilitrový kanystr s vodou. "Já ho poleju", stojí nad motorem. "A co když se to zničí?" "Ježíš, tak já nevim!" "Tak někomu zavolej." "A komu asi?" "Já nevim, třeba tátovi, ten se v tom vyzná." "Jo, tak zavolám tátovi." Vytáčí číslo. "Tati, prosim tě, máš chvíli? My sme v horách, odstavili sme auto, kouří se nám z motoru. Mám to polejt vodou? Jo, můžu? Já nevim, co s tim je, valí se zpod kapoty bílej dým a smrdí to jak spálenej plast. Jasně, že jsem vypnul motor! Jo, už tu stojíme asi pět minut, ale ten dým jde pořád. No jo, je horko a praží slunce, to se jen tak nezchladí. Nevím! Ale bojim se, aby nezačlo hořet. Takže polejt, jo? A nevíš, co by to mohlo bejt? Ok, tak polejvám." Voda syčí a praská v motoru. Mám pořád strach. Ale když to nevybouchlo dosud, tak už snad ani teď. Co budeme dělat? 

"Zavoláme odtahovku!" "Odtahovku ještě ne. Hele, už to skoro nekouří, podívám se dovnitř. Sice tomu nerozumím, ale třeba někde jen vypadla hadička, nebo shořel kus plastu, to přece uvidím." Nevěřím tomu ani za mák, to auto je podle mě časovaná bomba. Dokud se neopraví, nesednu do něj ani za milión. Manžel kouká bezradně do motoru: "Do háje, když ono je to celý oplastovaný, nic nevidím, v tý starý Oktávce jsem se docela vyznal, tam bylo všechno vidět, ale tohle... Ten kryt ani nesundám, nemám potřebný nářadí." "Jasný, tak to nech a zavoláme tu odtahovku..." "A tak ono JE pojízdný..." "To nemyslíš vážně?! Do tohohle nesednu! Ty se nebojíš?" "Taky se mi nechce, ale přinejhorším dojedem někam do přístupnějšího místa." "Ne, já do toho nesednu", opakuju. "No dobře tak já jdu volat." Oddechnu si. To nejhorší máme snad za sebou. 

"Chlápek říkal, že se sem nedostane hned, odtahovka tu bude cca za hodinu a půl, prý vyjížděla k někomu jinýmu." "A to tady jako maj jedno auto na celou oblast?" divím se. No ale co, hodina a půl není tak moc, hlavně, že nás odtud někdo dostane. 

Trčíme v těch horách, vlastně až na naše auto je krásný den. Čekáme na kamenech u malého vodopádu, sluníčko svítí a hřeje a vzduch je průzračný. Ideální den na nějakou tůru. Ach jo. Snad to nebude nic fatálního, abychom mohli pokračovat dál. Čekáme už přes hodinu, za tu dobu kolem nás projede spousta aut, z nichž mám dojem, že každý řidič čeká na náš pouhý, drobný signál, že potřebujeme pomoct a ihned ochotně zastaví. Jeden dokonce opravdu zastaví - typický Nor a snaží se zjistit, co se nám stalo. Nabídne se, že zavolá známému z okolí, který má odtahovku - abychom nemuseli tak dlouho čekat. Ovšem nedovolá se, tak popřeje "Good luck" a nechá nás osudu.

Za chvíli kolem projede nějaká odtahovka, veze džíp. "Hele, ten je taky v háji", ukážu. "Jé a na autě má napsáno Viking, to je dobrý."  "Ty jo, to bude asi naše, když je v okolí jen jedno auto, tak to musí být ona. Hm a jede teprve tam... To si ještě chvíli počkáme..." odtuší muž. Zanedlouho mu zvoní telefon. Volá přímo Viking, že nás viděl, ale má problém s autem a dostal by se pro nás tak v deset večer - jsou tři odpoledne. COŽE??? Manžel mu tedy řekne, ať pro nás nejezdí, že se pokusíme dostat do nejbližšího města nebo vesnice a tam si sehnat nějaké jiné řešení. Začnu panikařit. "Ale když to bude kouřit, tak to zase odstavíš, že jo?" "Jasně, tak jedem." Tluče mi srdce jak o závod. Hned od nastartování hypnotizuju kapotu a ani nemusím moc dlouho čekat. Ujedeme ani ne dvě stě metrů a zase bílej dým a šílenej smrad. "To se nedá", odstaví muž auto hned, jak je to možné. Nacházíme se o trochu níž a pod náma už je zase vidět voda. Chvíli čekáme a manžel si všimne, že nám z auta něco kape. "Hele, čuchni si k tomu, ty máš lepší nos - je to olej nebo nafta?" Čuchám o sto šest: "Řekla bych, že olej. Jo, určitě je to olej, prakticky nic necítím." "Ok, tak nám z auta teče olej... ale kudy?" 

"Hele, tohle je blbý místo, sjedem ještě dolů, k tý vodě, koukal sem, že asi pět set metrů odtud je nějakej kemp, můžem tam dojet a aspoň si postavit stan. Ať tu netrčíme u silnice." Samozřejmě se mi nechce, ale trčet tady taky ne. Jestli je to jen pět set metrů, tak to snad přežijem. Nasedáme zase do auta. Z kopce naštěstí můžeme jet na volnoběh. Dole na křižovatce je sice cedule s nápisem "Camp", ovšem bez udání vzdálenosti. Což mi přijde podezřelý. "Co kdybys to tady odstavil a já se půjdu podívat po silnici kousek pěšky, jestli ten kemp uvidím?" "Jo, souhlas, nevypadá to na pět set metrů, tady široko daleko nic není." Dám se tedy svižným krokem po silnici a už za první zatáčkou vidím jen další zatáčky klikatící se podél vody. Nikde žádný kemp. To bychom taky mohli jet pěkně dlouho! 

Vracím se tedy a rozhodneme se přeci jen zavolat znovu Vikinga (vlastně nám nic jiného nezbývá). Ok, přijede nejdřív v deset, tak tedy čekáme. Vyndáme si u silnice stoleček, židle, jídlo, domácí višňovici - dneska už stejně nikdo z nás řídit nebude - a hrajeme karty. Pak si čteme knížku o mozku a jak ho cvičit. Vlastně je docela sranda. Jen tak z dlouhé chvíle potom říkám: "Hele, vyložíme si karty na to, co je s naším autem. Tahle bude jen nějaká drobnost, třeba vypadlá hadička, tahle středně těžká záhada a tahle něco fatálního, jako třeba poškozený motor. Tak, zamíchám a tahám. Já osobně z toho nemám až tak špatný pocit." Vytáhnu tedy jednu kartu a koukám - vypadlá hadička. "Je to dobrý hlásím." "Tse, ty tvoje karty, tomu stejně nevěřím." "A dyť moc dobře víš, že taky nejsem otrok karet. Vyložím, udělám stejně to, co chci a pak zpětně výklad porovnám s realitou. A uvidí se." 

Kolem projíždějící řidiči na nás koukají stylem, jakože se nám u té silnice asi hrozně líbí, když jsme si tam postavili stolek a cpeme se. Nakonec to má i něco o sebe, když je ještě v deset světlo a celkem i teplo. Aspoň nemrzneme. Uvaříme večeři a zalezeme do auta. V devět už je čekání šílené. V deset jsme jak na trní. Ve 22:40 konečně uvidíme blikajícího Vikinga. Přijde mi to v tu chvíli jako spása! Z auta vyskočí čilý a evidentně dobře naladěný sympaťák - zase typický Nor - a se slovy "What´s the problem?" se žene k našemu autu. Manžel mu ve zkratce vysvětlí, co se děje, načež se dozvíme, že bílý kouř z motoru je špatný, ovšem z výfuku by to bylo ještě horší. 

Řekne, že dnes už nic opravovat nebudou, že nás jen odveze na benzínku ke svojí dílně a ráno se na to mechanik podívá. Pak se zeptá, jestli máme kde spát. Odpovíme, že máme stan. Prý si ho můžeme rozbalit u servisu na trávě. Hezký, tak nocleh vyřešen a ještě se svezeme odtahovkou. Těšíme se, že budeme sedět vepředu v náklaďáku, jenže Viking už tam někoho veze, takže prý nás naloží i s autem. Samozřejmě se zase začnu bát, že nás někde v těch serpentinách vyklopí. No, nakonec to až tak hrozně neházelo a zase máme zážitek, že? Taky dobře, že Viking za chvilku vypnul ty šílené blikačky, které by vyvolaly epileptický záchvat i u zdravého. 

O půlnoci dorazíme na benzínku, rozděláme si stan hned u ní, což je trochu bizarní, ale co už. Dole šumí řeka, je pěkná noc, pitná voda v hadici kousek od nás, co víc si přát. Ještě si to k nám přifaří nějaký polský řidič kamionu a evidentně si chce povídat. Což o to, i bychom si povídali, jenže je to takový ten člověk, co si myslí, že když bude mluvit polsky dostatečně pomalu a nahlas, všichni mu porozumí. My ovšem vůbec netušili, co se nám snaží sdělit. Nakonec si tedy šel zklamaně zase zalézt do svého kamionu. Viking nám popřeje dobrou noc, odjede domů a my konečně zalehnem. Ještě předtím jsem svědky taxikáře, který si v půl jedné v noci důkladně pucuje v mycí lince auto a ne a ne přestat. "Jestli přijede ještě jeden dement, kterej tu bude rachotit s myčkou, tak už mu na to auto asi něco hodím", rozčiluju se. Máme všeho dost, jdeme spát. Ráno moudřejší večera. 

I přes všechny problémy se výborně vyspíme a ráno netrpělivě čekáme na mechanika a hlavně na to, co nám řekne. Viking prohlásí, že jejich mechanik má dovolenou a za hodinku nás odveze do jiného servisu asi kilometr odsud. No to snad už....! Ale co se dá dělat. Mezitím přijmeme "pozvání" na jeho záchod a umyvadlo. Ocením, že ve špinavém servisu mají čistý záchod, teplou vodu, tekuté mýdlo a papírové ubrousky. Tentokrát už se aspoň svezeme v náklaďáku. 

V druhém servisu najdeme mechanika vzezření přerostlého dítěte, který se hrabe v nějakých člunech. "Tak nevím, jestli ten někdy vůbec viděl Škodovku." "A tak, je to mechanik a Škodovek tu jezdí docela dost", snažím se uklidnit muže. "Hm, uvidíme..." odtuší. "Neboj, karty přece říkaly, že to bude jen nějaká drobnost, hadička nebo tak..." "No jo, ty tvoje karty." Čekáme v malém přístavním městečku. Ale že to tam bylo hezké, to tedy jo!

Asi za hodinu se nám začnou věnovat, prohlíží auto, okouníme poblíž. Mechanik po chvíli řekne, že tam něco malýho opravil a jede auto projet, aby zjistil víc. Pak že si ho ještě zvedne a podívá se zespoda. Začínáme se trochu uklidňovat. Po návratu si jdeme promluvit, dostaví se i druhý mechanik, který umí anglicky mnohem lépe, než to přerostlé dítě a začne vysvětlovat. Moc tomu nerozumím, ale muž se tváří vážně. "Co se děje?" ptám se. "Je to v prdeli.... utíká nám olej z hlavy motoru." "To je hodně špatný?" "Jo, to je dost velkej průser. Navíc pěkně drahej průser." Udělá se mi blbě. "A co budem dělat?" "Prostě pojedem. Řikali, že auto vyčistili, takže by nemělo nějakou dobu smrdět - to, co se tam totiž pálí a kouří, je unikající olej." 

"COŽE? Jakože s tímhle autem pojedeme domů???" "Jo, není jiná možnost, ještě se poradím s tátou, ale asi pojedeme." Obrátím se na mechanika. Ten se zeptá, jestli máme v autě dost vody, v případě, že by to začalo hořet. Hořet? Do háje! Honem mě ale ujišťuje, že to je jen krajní možnost, určitě hořet nezačne. Vysvětlí mi, že už jel s několika takto porouchanými auty a nikdy hořet nezačaly. A to s nimi urazil i dva tisíce kilometrů. Musím se ještě zeptat na případný výbuch. "No explosion, no explosion", směje se. Diesel nevybouchne, požár je to nejhorší, co se může stát, náš život není v ohrožení. Malinko mě to uklidní. Ale fakt jen malinko. Manžel mluví s tátou. Taky radí jet. Kdybychom nechávali auto opravit v Norsku, budeme čekat do pondělí na náhradní díly (je čtvrtek), které budou tak za tisíc euro a dalších patnáct set euro oprava. Mechanik taky radí jet. Prý i Němci si nechávají v případě poruchy odtáhnout auto až do Německa a tam opraví. I tak je to vyjde levněji, než oprava v Norsku. Dobře, nic jiného mi nezbyde, než sklapnout kufry a sednout do toho krámu. Běžíme ještě koupit hasičák. Jsme hloupí, už dávno jsme ho měli v autě mít. Ale to je přesně to, že člověk začne něco dělat, až když se objeví problém. K ruce si dáme batohy s těmi nejdůležitějšími věcmi, kufry uspořádáme a naskládáme tak, abychom v případě požáru mohli rychle zachránit co nejvíc. "No vidíš tak se tvoje karty pěkně spletli." "Já jsem nikdy neříkala, že se to nemůže stát", pokrčím rameny...

"A jak vlastně poznáme, že auto hoří?? To hned začnou šlehat plameny?" "To ne, když se bílej dým změní na černej, tak to hoří. Takže auto rychle odstavíme, vytaháme nějaký věci a zdrháme. Ať ten blbej křáp shoří. Hlavně nesmíme za žádnou cenu otvírat kapotu, jinak nás to sežehne. To ostatně nesmíme dělat ani když půjde jen bílej dým. Pod kapotou se to totiž chladí, ale když ji odklopíš, tak tím ten vyteklej olej může chytnout. Do háje, tohle půjdu reklamovat, poškozená hlava motoru je skrytá závada jako Brno - na to máme záruku." Kdo by to byl řekl? Před třemi měsíci koupený auto a tohle! Měli jsme ho nechat důkladněji prohlédnout. Ale pozdě bycha honit, teď se musíme hlavně dostat domů. "Priorita je dostat se do Německa, tam už pro nás někdo dojede. Nesmíme motor přehřívat a honit... což půjde v těch serpentinách hodně blbě. A ještě ten pařák dneska. Sakra práce!"

Kouknu na průzračnou oblohu a pak na stoupající teplotu. Kdo chtěl léto? Já. Jenže ne dneska!!! Řídit se bojím, manžel tvrdí, že to odjede všechno. No nevím, nevím... Kdyžtak někde v noci na dálnici ho vystřídám. Tam jsem schopná jet hodně plynule, ale v serpentinách si netroufám. Vyrazíme. Každou vteřinu kontroluju kapotu a k mé úlevě žádný dým, ani smrad. Asi to ten mechanik fakt dobře vyčistil. Jenže jak dlouho to potrvá, než zase vyteče tolik oleje, aby se začal pálit na motoru? Radši na to nemyslet. Jedeme, teplota stoupá, my stoupáme taky. Jsme pěkně nervní. Rozhodneme se přeplavit postupně třemi trajekty až do Dánska. Sice jsou drahé, jenže jinak to nejde. Musíme auto trápit co nejméně. 

Cestou na prvním trajektu mi ještě zavolá táta (o našem průšvihu ví už celá rodina) a říká, že jeho přítelkyně má v Norsku známého Čecha, který je automechanik a specializuje se na Škodovky, jestli prý k němu nechceme zajet. Chvíli nad tím uvažujeme, ale pak vyhodnotíme, že zajet si tři sta kilometrů, aby nám také řekl to samé, co mechanici tady, je zbytečné. Ne, prostě nejkratší cestou domů! Když dorazíme kolem osmé večer do přístavu na poslední trajekt, který nás odveze až do Dánska, trochu se uklidníme. Bude noc, chladno, auto zatím ani trochu nekouří, tak snad máme to nejhorší za sebou. Celou dobu jsme se taky modlili, aby auto nekouřilo před vjezdem na trajekt, určitě by nás tam totiž nepustili a co pak? Naštěstí se tak nestalo. 

Sedíme v kajutě posledního trajektu, cesta bude trvat dvě hodiny, těšíme se, že si trochu odpočineme. Ovšem chyba lávky. Nevím, jak je to možné, když na palubě byli prakticky samí Dánové a Norové a všude se říká, jaké jsou to tiché a (navenek) klidné národy, ale na trajektu byl prostě bordel. Lidi neustále mluvili (hodně nahlas), jejich děti dupali po palubě a pokládali si nám sedačky do klína, všichni někam lezli, kupovali jídlo, chodili ven a tedy větrali a mlátili dveřma. To nepřetržitě celé dvě hodiny. A ještě na nás foukal ledový vzduch z klimatizace (nechápu proč, když venku bylo patnáct stupňů a pršelo). Zase jsem velebila svou předvídatelnost, že jsem nám vzala z auta bundy a něco na hlavu. Na druhou stranu, lepší takovýhle trajekt, než žádný trajekt nebo rozbitý auto. 

V Dánsku přistaneme v jedenáct v noci a rozhodneme se najít nejbližší kemp, poněvadž už toho máme oba plné zuby. Potřebujeme se vyspat. Vypadá to jednoduše, ovšem jediný nedaleký kemp je plný. Jedeme tedy dál. Začne pršet. Sakra. Déšť zesiluje. Proč, do háje? Teď, když už ho nepotřebujeme, to nemohlo zapršet dopoledne v Norsku, když bylo nutné chladit motor?! Jedeme tedy, už není vidět na metr, stěrače patlají a čím víc stíráme, tím méně je vidět na cestu. Manžel už jede jen intuitivně a já bych ho ráda navigovala, jenže nevidím o nic víc, než on. Propadám zoufalství. "Já už dál nejedu, vidím hovno", sjede muž na nejbližším výjezdu z dálnice. Před námi svítí benzínka, ale zaboha nevidíme cestu k ní. "Já nevim, kam jet!" Otevřu okýnko. "Hele, támhle asi doprava, pozor, obrubník...." "Otočte se do protisměru!" hlásí navigace. "Na nejbližší odbočce se otočte vlevo, se otočte vlevo a pak otočte se vpravo", slyšíme pořád dokola. "Kurva, drž už hubu", vezme muž navigaci a třískne s ní o palubku. Dostane záchvat vzteku a já začnu hystericky brečet. Mám reálný strach, že se někde fakt vybouráme. Manžel konečně odstaví auto na té benzínce. Trvá nám několik minut se uklidnit. Pak muž sebere tu navigaci (doteď se divim, že se nerozbila):" Hele, tři minuty odsud je kemp, jedem tam." "Dobře, zvládneš to?" "Jo, když už sme se dostali až sem..." "Ok." Za pár minut jsme opravdu v kempu, recepce zavřená, leje jako z konve. Musíme nechat auto před kempem a taháme v dešti z auta věci. Rozděláme stan a co nejrychleji zalehneme. Naštěstí je dost teplo, takže aspoň neklepeme kosu. Jenže usnout nemůžeme, déšť nám mlátí do stanu a brzy se přidá strach, aby nám nenateklo střechou dovnitř. Tvoří se tam totiž dost slušná louže. Ale zatím drží a manžel přece jen usne. Mně to nejde. Do rána si ale trochu odpočinu a možná, že i chvilku zaspím. Stan zůstal suchý. 

Vyrážíme v jedenáct dopoledne na další cestu, nálada nic moc, já osobně to tu začínám nenávidět, chci být v Čechách, ale chvílemi mám pocit, že už se tam nikdy nedostaneme. Ale tyhle myšlenky musí pryč. Jedeme Dánskem, cesta krásná - rovná, žádný provoz, žádné díry, jen pěkná, hladká dálnice a dokonce i přestane pršet. Posnídáme na jednom odpočívadle a hned je nám lépe. Dánsko projedeme bez problémů, ovšem když se blížíme k Hamburku, vysvitá slunce. "Skvělý, dneska má být až 26 a jasno, navíc je pátek a do Hamburku dorazíme cca okolo čtvrté, což je ten nejhorší čas." "Bezvadný, tak jestli auto vydrželo doteď, tam se dočista uvaří. Kouknu se na provoz", hledá muž na mobilu. "Je to v háji, to je už teď zasekaný a nevím, kudy bychom to objeli. Jako jde to, ale zajedem si tak dvě hodiny, což nemá smysl." "Co budem dělat?" přemýšlím. Volám tátovi, radí počkat aspoň do osmi, až bude chladněji a cesty se uvolní. Nechce se nám, ale nakonec nám nic jiného nezbyde. Roztáhneme si karimatky na trávě u odpočívadla a snažíme se trochu prospat. Kolemjdoucí očumují... ne, opravdu nejsme bezdomovci. Docela se zrelaxujeme a v osm vyrážíme zase. Projedeme Hamburg a já vidím na manželovi, že už toho má dost. Odvážím se. "Hele, dej mi to, pojedu, odpočiň si." "Jestli chceš...." "Jo, chci." Jedu co možná nejplynuleji, točím maximálně na dva tisíce otáček a jde to. Cesta hrozná, o půlnoci provoz jak v poledne, pak mě ještě asi na půl hodiny sevřou kamiony zleva i zprava a ještě mi dávají najevo, že překážím. To sakra, vy kreténi, nechápete, že nemůžu jet vlevo sto šedesát? Navíc jsem nikoho nebrzdila, víc jak stovkou stejně nikdo z nich nejel, akorát si potřebovali něco dokázat. 

Projedu Hannover, pak míříme na Lipsko. Kousek před ním už cítím, že nemůžu, že bych už fakt mohla usnout. Zastavíme na benzínce, protáhneme se, nalijeme do sebe energeťák, muž usedá za volant. Jsme jako roboti, máme dost, ale musíme jet. Je to takový ten stav, kdy byste si sice mohli někde zastavit a odpočinout si, jenže to reálně nejde. V hlavě máte, že musíte ještě jet, že byste měli spát a únava už je tak veliká, že je lepší dokončit, co jste začali a pak na několik dní padnout a vypnout. V autě si pouštíme nahlas hudbu, zpíváme, bavíme se o blbostech, jsme sprostí a děláme hloupé vtipy - jen abychom neusnuli. Už v Norsku jsme se rozhodli, že dojedeme jen do Varů za mámou, protože je to nejblíž. Když jsme na hranicích s Německem, v Krušných horách, nastane poslední krize. Nikde až do poslední chvíle není žádná cedule na českou vesnici nebo město. Pak přijde odbočka na Vary, ale my si toho všimneme až za pár kilometrů, kdy vidíme zase německé nápisy. Z té Germanie se snad nikdy nedostaneme! V noci ještě vylezlo spoustu zvířat, takže neustále jen hlídáme lišky a srny. Vracíme se na přejetou odbočku. A pak už uvidíme Jáchymov. Krása nesmírná. Ve čtvrt na pět ráno zastavíme ve Varech před mámy barákem. Zvládli jsme to. Ale už se nám nějak ani nechce spát. To asi těch skoro pět tisíc kilometrů v šesti dnech.

Poznámka nakonec - tchán hned druhý den kouká do našeho auta a za pár minut povídá: "Hele, tady je vypadlá nějaká hadička." "Cože?" zpozorním. "Jo, ta přivádí olej k motoru." No to snad....! Ano, je to tak, auto po důkladné prohlídce nejevilo žádné známky poškození motoru a od té doby, co se hadička vrátila na místo, nikde žádný olej neuniká. Takže poučení pro příště - nevěřme mechanikům, ale jedině kartám! :D