Norsko - aneb cesta tam a zase zpátky I.

Jak to vypadá, když slunce nezapadá, chvíli vás spaluje a chvíli zase mrznete, postavíte si stan v horách, kde nic neroste, přes déšť vidíte jen bílou mlhu a pak vám ještě v kopcích kiksne auto? Ano, vítejte v Norsku....

Vydáme se na cestu na sever. Hm, možná bych radši přece jen někam za teplem, na jih, k moři. Ale vždyť my přece k moři jedeme. A teplo tam určitě bude taky. I v Norsku mají léto. Jo, prý je tam v noci pořád jen šero, protože slunce v létě úplně nezapadá. Měli bychom si pořídit škrabošky, abychom se vyspali. Ale ne, zase tak horké to být nemůže, nějak si nedokážu představit, že by se prostě nesetmělo. Ovšem už v Dánsku, kde se rozhodneme první noc přespat, začínám pochybovat o svém přesvědčení. Půl hodiny před půlnocí se obloha tváří takto: 

Připadá mi trochu nepatřičné, že mezi vegetací k nerozeznání od té naší, mezi všemi těmi loukami, lesy a políčky, se najednou objeví moře. Nevoní slaně, ani nikde nejsou pláže. Vidíte louku a pak za ní prostě moře. A tlusté racky. Létají a křičí... smějou se.... 

Okolo půl jedné v noci to vypadá, že je snad konečně tma. Už si dokážu představit, že o několik set kilometrů na sever směrem k polárnímu kruhu je stav ještě "vážnější". Druhý den za ocelové oblohy a jemného, zato vytrvalého mrholení, se vydáme na první most. Most přes moře. Mrholení se během jízdy změní v neutuchající, silný déšť. Vidíme jen šeď, bílou mlhu a maximálně jedno auto před sebou. Už vím, odkud se v Čechách čas od času bere mohutný příval vody. Ano, z Dánska....

Ovšem za několik hodin jsem nucena svoje tvrzení poopravit. Ne z Dánska, nýbrž ze Švédska. Ocelová obloha nás provází na každém ujetém kilometru a vyčerpává smysly. Pomalu nás opouští slib, že do Norska dorazíme už dnes. Překračujeme hranice do Švédska, vyndaváme občanky, na přechodu čeká chlap, opravdový stereotyp Švéda - takový, jak jsem si ho představovala už jako holka. Předlohou mi byli švédští hokejisté. Musím ho vyfotit. Ano, povedlo se. Ach ne, nepovedlo. 

Jedeme zemí Ikeí a Mekáčů, déšť neustává, až nakonec skončíme v jednom z těch stovek McDonaldů, kde sedí jeden typický Švéd vedle druhého. Jsem u vytržení. Dělám si ze svého muže legraci, že na něj určitě někdo promluví švédsky a bude se hodně divit, že nezná "rodný" jazyk. Vypadá totiž jako oni... 

V Götteborgu konečně vykoukne sluníčko - a já tajně fotím dalšího typického Švéda - nemůžu si pomoct.

Cesta ubíhá, ale ne dostatečně na to dosáhnout ještě téhož dne Norska. Ani mi to nevadí, snad bych docela ráda zůstala několik dní ve Švédsku. Krajina mi připadá stejná jako na horách v Čechách. Jen snad trochu zelenější a zarostlejší. Je osm večer a sluníčko září vysoko nad obzorem. "Dneska už asi Norsko nedáme", dí můj muž a rozhodne, že si tedy najdeme místo ke stanování. Nějak si nemůžu zvyknout na skutečnost, že se dá tábořit na divoko ... a tedy prakticky kdekoli. První místo, u jezera a podivné chatky, se mi nelíbí. Je moc u silnice, každý hned uvidí náš stan, z čehož mám přece jen strach. Na co je mi nízká kriminalita Norů, když okolo může jet jakýkoliv blbec a úchyl z jiné země?! Ne, tady tedy tábořit nechci! K dovršení všeho si na tom divném molu, u divné chatky zvrtnu nohu tak, až se leknu, že se snad ani nepostavím. Ale dobrý je to, noha sice bolí, ale chodit můžu. Už jsem asi unavená. 

Jedeme jinam, proplétáme se po kamenitých a písečných cestách. Ne, tady ne, támhle je dům a my moc blízko obydlí. Tudy se nedostaneme s autem a tam se na nás směje soukromý pozemek. Jasně, dá se tábořit sice nadivoko, ale kde to prakticky je? Všude nějaká překážka. Nakonec najdeme prosluněnou louku, obydlí od ní poměrně daleko, opodál jen řvou divoké husy a pasou se krávy. Krásné místo, vůbec na mě nepůsobí tak stísněným dojmem jako ona divná chatka.

Schováme se z dohledu domku, postavíme stan pod stromy, rozložíme židličky a připravujeme večeři v kotlíku. Jsem sice pořád trochu nervózní, že nám někdo vynadá nebo rovnou zavolá policii, co že tam jako děláme. Ovšem, poté, co kolem nás projedou dvě malé děti na kolech, dvě auta a proběhne běžec (jsem u vytržení z toho, jak si někdo někde může jít v deset večer za plného slunce zaběhat) a buďto si nás nevšimnou a nebo je to pro ně normální jev, se začínám uklidňovat. Asi fakt nikomu nevadíme. Mám strach, že za tolika světla neusnu. Najednou si uvědomím, že tma je to, co mě v noci uklidňuje, kvůli čemu má pro mě význam být dlouho vzhůru. A taky to, že ji beru jako samozřejmost...

Nakonec tím, kvůli čemu mám problém usnout, je silný vítr a jeho nárazy v korunách stromů. Co kdyby nám nějaký spadl na stan? Několikrát vylezu ven, abych se znovu a znovu ujistila, že porost sice dělá hrozný hluk, ale skoro se nehne. Ovšem ač mozek racionálně chápe, instinkty mi velí odtamtud utéct. Muž v klidu chrní. Při jednom obzvlášť silném nárazu už to nevydržím a začnu panikařit. Muž se vzbudí. "Alí, neboj, ty stromy se ani nehnou, já už na ně koukal. Taky mě napadlo, co kdyby spadly. Věř mi a spi." "Já vím, ale nějak se nemůžu uklidnit." Tak tedy ležíme oba a posloucháme vítr. Koukám, že můj muž už taky nemůže usnout. "Chceš se přesunout?" zeptá se. "Ale ne, dyť já taky vidim, že nespadnou, jen jsem prostě neklidná." Asi za hodinu se muž zvedá. "Hele, jdem se přesunout, mně to taky vadí." "Taky se bojíš?" "No, nemám z toho dobrej pocit, prostě uvnitř to pořád nějak nechápu, že se nic nestane, když slyším ty nárazy." V půl čtvrté ráno konečně usneme.

Další den pokračujeme směr Norsko. Sluníčko svítí a v autě se potíme jako ve skleníku, přestože teplota není nijak závratná - asi 18 stupňů.

Chvíli po poledni dorazíme do Osla. Silnice v centru samá díra, jednosměrka, podivné křižovatky a žádná místa k parkování. Hledáme Vigelandův park - na ten se těším už pěkně dlouho. A nezklame! Spousty bronzových a žulových, lidských soch v životní i nadživotní velikosti. Obličeje plné emocí, lidských příběhů a pohnutek. Koloběh života - mimina, mladí, staří i kostry. Všichni nazí, v různých pózách. Utahaná matka na čtyřech, na zádech dítě a s copem vlasů v puse jako uzdou. Vzteklý chlapeček, tatínek se dvěma mrňaty, každého pod jednou paží. Některé výrazy tváře až děsí, člověk přemýšlí, co mají znázorňovat, ale nikde nenajde vysvětlivky. A možná je to tak lepší.... Měli bychom na sebe nechat působit jen sochy. Jediné, co mi trochu překáží, jsou davy lidí. Bohužel tomu se člověk na podobných místech sotva vyhne. 

Pokračujeme směr centrum a opět hledáme místo k parkování. Po několika marných pokusech (kdo ví, co je napsáno na všech těch cedulích, ale odtah v tomhle městě fakt neriskujeme), se nakonec legálně upíchneme v podzemí jednoho luxusně vyhlížejícího obchoďáku. Parkovné v přepočtu tisíc korun na den. Ovšem oželíme to - už nemáme nervy na to hledat něco jiného. Od centra jsme naštěstí nějakých dvě stě metrů, hurá. Co jsem doteď nepochopila, proč na semaforech byly vždycky dva červení panáčci pod sebou..

Oslo je podivné - vidím promenádu přístavem, jako v Chorvatsku, do toho supermoderní, šedo-stříbrné kovovo-betonové budovy a nad námi visí šedé mraky a fouká studený vítr. Člověk je u moře, ale na koupání to není. Sem tam vykoukne sluníčko, které má chvílemi sílu nás vysvléknout až do trička. Čert aby se v tom vyznal. Jako správné kulturní barbary nás nejvíc uchvátí obrovská loď, která kotví opodál. Hned se tam také po obědě (po pizze, jedné v přepočtu za pět set kč :D) hrneme. Nedá se koukat jinam, než na ten obří, zaoceánský parník! Zabloudíme do krámku se suvenýry a tam mi padne do oka krásný šátek s malými sobíky. Vezmeme ho hned? Ale ne, přece nebudeme kupovat hned v prvním kšeftě, příležitostí bude ještě spousta a tohle mají určitě všude. 

Projdeme město, na střeše budovy opery kazí pár mládenců žaludek nenažranému rackovi. Dlabe zmrzlinu rovnou ze lžičky a zobák má celý upatlaný. Přidá se ještě malá holčička s cornflaky v pytlíku a neváhá celý vysypat na římsu. Buď je racek zvyklý a nebo mu bude totálně blbě. 

Po prohlídce města se rozhodneme zajet ještě na Holmenkollen - obrovský a slavný skokanský můstek na kraji Osla. Nevěřím vlastním očím, jak se nějaký blázen může dobrovolně spustit z tohohle dolů na lyžích a ještě se u toho nezabít. Ač nejdřív odmítám, nakonec se přece jen vydám po schůdkách nahoru, až málem vyflusnu plíce. Ovšem za ten pohled to stálo. 

Už zbývá jen najít nějaký kemp. Původně jsme chtěli zase nadivoko, ale máme toho už celkem dost, takže se odevzdaně odvezeme do nejbližšího tábořiště přímo ve městě. I když zezačátku mám chuť utéct. Všude lidi, stany, karavany, fronty, tlačenice. Už vidím sociální zařízení a ten "klid" v noci, když to tady praská ve švech! Nakonec zaplatíme, nafasujeme žetony do sprch (hurá, po dvou dnech zase teplá voda) a uklidíme se co možná nejdál od všech potenciálních rušičů klidu. Co se mi taky vůbec nelíbí, je počet zašátkovaných ... ostatně v centru Osla se to slušně černalo...

Když zalezu na sociálky, vidím, že se příliš neliší od českých kempů. Hodně lidí pořád nadává, jak na západě je všechno lepší... No, aspoň co se čistoty v kempu týče, nevšimla jsem si. Z osmi kabinek v jedné ucpaný záchod a okolo rozházené papíry, v druhé počůrané prkýnko, ve třetí štětka přímo v umyvadle... čtvrtá a pátá obsazená, vybírám z posledních tří. Ale co už, je tu mýdlo a teplá voda - lepší než drátem do oka. Co ale musím pochválit, je přístup recepčního - vlezu do sprchy a nevšimnu si, že je utržený kohoutek na štelování teplé a studené vody, hodím žeton do automatu a ... můžu se osprchovat leda tak ledovou vodou. Jdu to reklamovat, čekám dohady a tak dále, ovšem pán poté, co mu řeknu, že jedna sprcha je rozbitá a teče jen studená, mi okamžitě a bez řečí dá zadarmo další žeton. 

Vedle nás kempí češi - docela příjemné si popovídat zase v rodném jazyce. Navíc se po několika nocích výborně vyspíme. Nevím, jak je to možné, ale v místě, kde je hlava na hlavě, po půlnoci (nemůžu říct po setmění) neslyšíte, že vedle vás vůbec někdo je. Všichni zticha jako myšky. Druhý den mám narozeniny a všechno vypadá super, svítí sluníčko, cítíme se odpočinutí a vyrážíme na další cestu. Čeká nás vikingské muzeum v Oslu a pak už hurá na dřevěný kostel a kempování zase ve volné přírodě. Máme před sebou nějakých 700 kilometrů, které se rozhodneme rozdělit do dvou dnů - dnes aspoň 300 a zítra zbytek. 

Vikingské muzeum mě uchvátilo ... a mimochodem, je vidět, že Norové umí šetřit síly - aneb robotická sekačka na trávu (seká sama)... a nebyla tam jen jedna. 

Co všechno můžeme vidět v muzeu? Tak především dvě přes dvacet metrů dlouhé válečné lodě, výborně zachovalé. Jak je to možné? Byly několik století defacto mumifikované v bahně (jílu). Jednalo se o tzv. pohřební lodě, které nebyly vyrobeny za účelem plavby, ale jako obrovský sarkofág pro nějakou významnou vikingskou osobnost - např. válečníka nebo i jeho ženu. Do lodi uložili tělo a dary a pak ji zakopali a zaházeli zemí a kamením. Dary se nedochovaly, neboť zmizely v rukou vykradačů hrobů většinou ještě v době vikingské. Ovšem lodě, nádoby a další "bezcenné předměty" se dochovaly. 

Co se nám také moc líbilo, byl krátký příběh, jakási animace na stěnách jedné z místností, která vyprávěla příběh lodi. Od pokácení stromů a její výroby, přes plavbu, války, apod. až po pohřbení do země spolu s člověkem. Moc povedené dílo - jak animace, tak nápad, barvy, doprovodná hudba. Například tvůrci animací na Festivalu světla, který jsme letos navštívili u nás v Čechách, by se v tomto ohledu mohli (a měli) od Norů hodně co učit. 

Po muzeu už honem dál po pobřeží až k dřevěnému kostelu... nepodobá se ničemu, co jsem doposud viděla. 

Ovšem dovnitř se nedostaneme. Přijeli jsme totiž bohužel asi deset minut po zavíračce. To je smůla! Nenapadlo nás, že v zemi, kde ještě o půlnoci není tma a panuje turistická sezóna, zavřou kostel v 17:00. Nevadí, omrkneme to aspoň zvenčí, včetně malebného hřbitova okolo. Zabloudíme i k místnímu skanzenu, který vypadá rovněž slibně - ovšem bohužel -  zavřený. Docela nás mrzí, že jsme dorazili pozdě, ale co už, sluníčko pálí jako v létě (konečně jsem spokojená) a to nejlepší nás ještě čeká. Kdybychom jen tušili....