Tisíc a jedna noc XXXIV: Flirt

Noc netušených možností a zajímavého vývoje. Nepoznávám se a o to je mi líp. Noc, kdy ze sebe vykřesávám nepochopitelné a jako bych byla někdo jiný. Nepsané heslo zní: Ženská neví, co chce, ale ví, že to dostane!

Letní semestr utíká hopem. Ani jsem se nenadála a už píšeme první zápočtové testy. Nejinak je tomu i zítra. Jsou čtyři odpoledne a já sedím ve svém pokoji a padá na mě příšerná nálada. Vím, že bych se měla učit, protože test z teorie etnicity určitě nebude žádná sranda. Vlastně jsem se chtěla začít učit už před čtrnácti dny, neboť jsem si slíbila, že tenhle semestr budu zodpovědnější a důslednější. Ještě mám v živé paměti, jak to v zimě vypadalo! Ráda bych se tomu vyhnula. Jenže prostě nemůžu. Špatně se soustředím, špatně spím, často cítím ten divný tlak v hlavě a všichni mi lezou na nervy. A když zrovna nelezou, padne na mě silný pocit vyčerpanosti, a pokud v tomhle stavu byť jen pomyslím na učení, udělá se mi zle. Jo, já vím, každý by se zasmál a zhodnotil, že jsem jen líná a nedisciplinovaná, jenže to VÁŽNĚ nejde. Cítím vnitřní chvění, nic mě nebaví a do ničeho se mi nechce. Ale není to proto, že bych se nudila, prostě nemám energii. Nenávidím tyhle stavy. 

Sedím a přemýšlím, hodiny tikají, minuty ubíhají. Nejradši bych utekla do lesa, lehla si na zem a nezvedla se, dokud by to nepřešlo......... ale vlastně - proč bych nemohla? Proč to neuděláš, čeho se bojíš? Zarazím se. To je poprvé, co takhle přemýšlím. CO bych tak teď měla udělat? Jsem pozvaná na večer do hospody. Nora slaví narozeniny a pořádá párty. No, párty odjakživa nemusim, chlastačka a tak, to není nic pro mě. Navíc bych se měla učit - aspoň poslední večer. Jo a taky bych se určitě moc nevyspala a jak víme, měla bych jít dneska brzo spát, abych byla zítra na test odpočinutá. 

Je pět hodin a já mam pocit, že za další hodinu sezení u tohohle stolu umřu. Z představy, že otevřu sešit a celý večer se budu učit, se mi dělá na zvracení. To, že se má před testem chodit brzo spát, je výmysl mojí mámy. Jí to možná prospívá, ale mě to stresuje. Jsem jiná než ona. Nikdy jsem nechodila na párty, nikdy jsem se neopíjela a pořád se před něčím chránila. A kam mě to přivedlo? Sem, do tohohle baráku, k tomuhle stolu a do těchhle stavů! 

Je šest a není mi o nic líp, jednou jsem otevřela sešit, málem omdlela, tak jsem ho zase zavřela. Kašlu na to! Kašlu na všechna moje "přikázání" a zásady. Půjdu na tu párty. Nora říkala, že tam budou mraky jejích spolužáků - aby ne, každá holka má mraky spolužáků, jen já musím chodit do kruhu se samýma slepicema. Našla jsem tam všehovšudy dvě použitelný holky - Marušku a Leonu. Což mi vlastně stačí, nepotřebuju se bavit se všema. Ostatní ignoruju, beztak cítím, že mě nemají rádi... Vidím ty posměšky, když diskutuju na seminářích a přednáškách. Záviděj, sami seděj v lavicích jako pecky a nepřemýšlej, jen opakujou, co se naučili nazpaměť. 

Když se rozhodnu, úplně se mi vlije do žil nová energie. Začínám se těšit. Hm, spousta kluků, tam nebude nouze o seznámení. Líčím se a cítím něco podobného, jako když se chystám za Igorem na Hrad. Takové to vzrušení a očekávání... Ale s Igorem bývají moje pocity ještě silnější. Jeho slova mě provázejí každý den. Zvláštní, jak moc se mi zaryl pod kůži. V břiše cítím příjemné chvění, dívám se na sebe do zrcadla a líbí se mi, co vidím. Oči se mi zvláštně lesknou, tváře mám růžové a znova mě napadne, že bych se možná nemusela líčit tak moc. Jsem hezká i bez toho všeho. Zase na druhou stranu chci být výrazná, navíc na večer! Ne, ne, vytáhnu zase černou tužku na oči. Obkroužím celé oči a jsem spokojená. Pak přemýšlím, co na sebe. Posledních pár měsíců necítím tak urputnou potřebu oblékat se do červené... a už vůbec ne celá. Ovšem pozůstatky mé červené mánie mě pořád provázejí. Zatím jsem nestačila nakoupit moc jiných barev. Teď na červenou nemám chuť. Chci něco tmavého. Otevřu skříň, chvíli do ní tupě zírám a najednou vím! Vytáhnu tmavě zelený svetr, co jsem dostala k Vánocům, myslím, že mi hrozně sluší... a k tomu tmavě modrou sukni. Jooo, zelená - modrá, pro blázna dobrá. Tak to jsem si vybrala správně.

Okolo osmé jsem na místě - nabitá energií a se skvělou náladou. Stačilo jen nakopat učení do kouta a vyrazit do víru života. Zítra ať se děje, co chce, ale dnešní večer si užiju! Otevřu dveře do krčmy a moje srdce zaplesá. Uvidím totiž Noru sedět v čele stolu a okolo ní asi dvacet kluků. Dvacet kluků bez dámského doprovodu, to se mi snad jen zdá. Tak to bude hodně dobrý večer! Navíc kromě své kamarádky zpozoruju u stolu už jen jednu holku, která navíc není moc hezká. Nulová konkurence, paráda! "Ahoj, Ello, sem fakt ráda, žes dorazila", zdraví mě Nora a hned mi představuje osazenstvo. "Tohle je Pepa, támhle Marek, Petr, Zdeněk a tohle je Radana, moje spolužačka a její přítel Adam." No super, tak ona je navíc ještě zadaná, paráda, do zelí mi fakt nepoleze, když tady má dohled. Trochu škoda, ten její Adam se mi docela líbí. No ale což, budou tu jiný, ještě hezčí. Kluci mi jeden přes druhého podávají ruce a já si už po dvou vteřinách nepamatuju jméno absolutně nikoho z nich. Někde jsem nedávno četla odborné vysvětlení, proč si člověk nikdy nepamatuje jméno toho, kdo se mu představuje. Je to z toho důvodu, že když se seznamujeme, všichni jsme nervózní a soustředíme se hlavně na to, jak působíme MY. Takže v momentě, kdy se nám druhý představí, stejně upíráme většinu pozornosti na svou osobu a nejsem schopní si jeho jméno pamatovat. No nevím, nepřijde mi, že bych trpěla nějakou nervozitou.... ale třeba na tom něco bude. 

Do kolektivu kluků v momentě zapadnu. Věnují mi pozornost přesně tak, jak to mám ráda. Jak je všechno najednou jednoduché - ani na sebe nemusím nějak zvlášť upozorňovat, nemusím vymýšlet, co říkat, abych zaujala, všímají si mě sami od sebe. To je balzám na sebevědomí! A jak by ne, jsem tu prakticky jediná (nezadaná) holka, tak se musej snažit, u nás ve škole se kluci snažit nemusí, mají kolem sebe mraky holek. A ty holky se navíc předhánějí, která se s nimi bude bavit. Takže je jasný, že neexistuje jediný důvod, proč by se naši kluci MUSELI snažit. A jak je známo, kluci sou pohodlný.... 

Je to zvláštní - přestože nemám dnes večer svoji agresivní, bojovnou náladu a proti klukům už vůbec ne (je mi v jejich společnosti sakra dobře), začne se do mě najednou jeden z nich navážet. "Holku má bejt za co chytit" začne rozpřádat svoje teorie. "Jak je moc hubená, tak to není správná ženská." Co kdyby držel hubu, když sedím hned vedle? Ale mám v úmyslu si jeho řečí nevšímat, ostatně možná to ani nemyslí na mě. Jenomže on nekončí. "Sem koukal", prohlásí a vyklopí do sebe panáka vodky "že nějak přicházej do módy vychrtliny - no vám se to, chlapi, líbí? Kdepak, já sem stará škola." Nikdo další naštěstí nereaguje. Pak ovšem ukáže na mě: "No třeba ty, seš už pěkně vyzáblá, to je docela hnusný, jako nic ve zlým, ale fakt se mi to nelíbí." Tak to už jsi přehnal, debile! "No, však tobě se taky líbit nepotřebuju" utrousím s úsměvem. "Navíc ono být samej špek taky nic moc..." významně ho sjedu pohledem. Osazenstvo se začne řehtat. Jedna nula pro mě. Následně si sama pro sebe odůvodním jeho kecy jako komplexy oplácaného, nehezkého a nezajímavého kluka. Ale přiznávám, že se mě hodně dotknul. To však nemusí nikdo vědět. A už vůbec ne on. 

Nenechám si přece zkazit večer. Zbytek oslavy si ho nevšímám, ubožáka. Za chvíli na něj naštěstí zapomenu, protože si všimnu docela hezkýho, trochu nesmělýho kluka, který sedí zrovna osamoceně. Půjdu se seznámit. "Ahoj, prosím tě, můžeš mi říct ještě jednou svoje jméno? Zapomněla jsem ho." "Přemek", podává mi ruku. "Není divu, že si nepamatuješ, vždyť je nás tu asi dvacet." "Jasně a jak se ti zatím líbí oslava?" "Jo, jde to, pití je dost", zvedne půllitr s pivem a mně to ani není protivné. "Ty jsi Nory spolužák?" "Ne úplně, zas tak moc ji neznám, vzal mě sem kamarád, ten je její spolužák a dobrej kamarád." "A kterej to je?" "Támhle stojí u baru, všichni mu říkáme Lišák." "Jasně, Lišák, toho si pamatuju." "Aby ne. A ty znáš Noru odkud?" "My jsme spolu chodily na gymnázium, jsme ze stejný vesnice." "Aha a co studuješ?" "Filozofii", uchechtnu se. "Jo ták, to je trošku mimo můj obor. A baví tě to?" "Moc, je to super!" vyhrknu nadšeně. "Tak to je hlavní." "To určitě. Ale teda zítra přestává sranda, píšeme zápočtový test." "A ty ses šla před zkouškou trochu odreagovat..." "Asi tak." Ucucávám druhou sklenku svařáku a je mi moc dobře. Nevím, jak jsem to dokázala, ale flirtuju o sto šest, nenuceně se směju a jsem hrozně zábavná. Netušila jsem, že to umím tak dobře. Ani nevím, jak se to stalo, ale najednou sedím Přemkovi na klíně, jakoby to byla ta nejsamozřejmější věc. Za chvíli se u nás objeví Nora a se slovy: " Áááááááá, koukám, že už jste se seznámili.... no, jen pokračujte, pokračujte..." zase někam zmizí. 

Nestačím se divit, jak se kamarádka proměnila. Na gymnáziu se s klukama skoro nebavila, pak se do jednoho zamilovala, chvíli se spolu scházeli, ovšem on ji brzy opustil a ona se trápila. Následně šla na univerzitu, zamilovala se do dalšího, ten se vyspal s jinou než se stačil zasnoubit s ní.... no a pak si brzy našla Adama. Je s ním spokojená, ovšem mně na tom celém něco nesedí. Už vím - přijde mi, že on to nebere vážně, že flirtuje s každou druhou. I se mnou. Před chvílí jsem šla na záchod a střetla se s ním ve dveřích. Stál tak blízko, že jsem cítila na tváří jeho dech, měl dost vypito a podíval se na mě, jako kdyby mě na tom záchodě v momentě bez váhání ohnul. Ale třeba se totálně pletu... už asi ničemu nerozumím. 

Koukám na toho Přemka a říkám si, že je docela hezkej, ale vlastně mi ničím neimponuje. Vidím, že by si dal říct, že jsem ho sbalila asi během pěti minut a že je to fajn kluk. Jenže bude Zoufalec. Můj instinkt je neomylný. Ovšem začínám si zvykat, že český kluci nebudou holky balit. Zvykám si, ale stejně nejsem uvnitř spokojená. To Igor, ten se nebojí ničeho. Troufne si na každou. Vybere si tu, která se mu líbí nejvíc a ukecá ji. Má odvahu... Jenže... je děvkař. Absolutní děvkař. Asi si prostě musím vybrat. 

"Jdem na panáka?" probere mě najednou z úvah kdo jiný než Přemek. Ne, nemůžu si dát tvrdej, ozve se starý, známý, zatvrzelý, všudypřítomný, vnitřní hlas. "Ne, díky, už mám dost." "Ale no tak, dyť co si vypila? Dva svařáky?" "No a? Prostě nepiju tvrdej." "Tak pro jednou", nedá se odbýt. "Dáme si! Pojď, zvu tě." Začnu váhat. Můj vnitřní hlas znejistí. Proč bych si vlastně nemohla dát? Ještě chvíli se nechám přemlouvat, ale pak jdu. A je mi strašně dobře. Dám si něco sladkého, kokosového a zase s ním flirtuju. Co se těmhle Zoufalcům musí nechat, je, že člověku dost zvednou sebevědomí. Jenže to nestačí. Kašlu na to, je to jedno, teď je mi dobře a na ničem jiným nezáleží. On mě požádá o adresu, zkrátka chce vědět, kde ve Vídni bydlím a slíbí, že se zastaví a někam půjdeme. Ani o to moc nestojím, loučím se, dá mi pusu na tváře a já se čepýřím jak kohout. Ale zase na druhou stranu mám pocit zadostiučinění, že jsem ho sbalila. Co to je za rozpor? "Ženská neví, co chce, ale ví, že to dostane..." zní mi v uších to Igorovo pitomé, národní přísloví nebo co to je. 

Druhý den vyseknu zápočtový test na jedničku jak vyšitou. Hm, asi se budu opíjet a flirtovat před každou zkoušku.