Tisíc a jedna noc XXXIII: Opilství

Noc netušených možností končící příšernou bolestí hlavy. Sama se divím, jak se také můžu chovat. Noc, kdy si říkám, že všechny moje zásady nebyly v zásadě až tak úžasné. Nepsané heslo zní: Proč to udělal? Protože chtěl...

Sedím opět na přednášce v té šíleně vymrzlé posluchárně. Dokud bylo venku teplo, chodila jsem sem moc ráda. Nachází se totiž v krásné, historické budově univerzity, stropy jsou až do nebe, okna obrovská a celá místnost je navíc zdobená sloupy jako ze starověkého Řecka. Ale dneska mě tu z toho chytají nervy. Od rána se zase nemůžu zahřát a ani bravurní řečnické umění přednášejícího mi nenastolí v duši dobrou náladu. Šiju sebou a vím, že bych mohla odejít, ale připadá mi to jaksi zbytečné. Nevím, kam bych šla a co bych dělala.... snad se někde sama potloukala a nebo ležela v posteli u babky a užírala se. Nějak cítím, že ta moje nálada má hlubší kořeny než jen ledovou posluchárnu. Navíc za dvě hodiny mám být stejně na dalším semináři, protože dneska přednáším svůj referát. Ha, ha, to bude vážně legrace, tak dlouho jsem to odkládala, až jsem se poslední večer, kdy bylo ho možné udělat, cítila tak vyřízená, že jsem se na to v podstatě krajc vajc... vykašlala. No co, knížku mám přečtenou, tak proč si to budu psát? Jsem snad tupec, abych si nepamatovala, co čtu? Nejsem, tak o co jde? Aspoň bude zase trochu adrenalin. Nerada dělám věci precizně, preciznost mě stresuje ... asi tak stokrát víc, než vědomí, že budu muset improvizovat. 

Tupě a rezignovaně se rozhlížím po posluchárně, když tu do mě šťouchne Leona:" Hele, taky tě to tu tak nebaví?" "Mě to tu přímo sere", utrousím. "Tak jdem?" Vteřinu nechápu, ale pak jakoby mě polili živou vodou. "Jasně, pryč odsud!" "Pojď, zajdem na náměstí na medovinu, jsou tam trhy. Už jsem dneska jeden kelímek měla, je výborná." Medovina? Jakože alkohol? Ve tři odpoledne? A vlastně, proč ne? Třeba mě to aspoň trochu zahřeje. "Jo, ráda, ještě jsem ji nikdy nepila, takže jsem docela zvědavá." "Bude ti chutnat, je slaďoučká." 

Sebereme kabáty a vyběhneme na ulici. Hurá na náměstí. Venku mě roztřese zima, ale už to nějak přestávám vnímat, těším se na medovinu. Na trzích jsme během pěti minut. "Hele, támhle u toho stánku, tam mají dobrou", táhne mě Leona. Ta holka je poklad, má v sobě tolik energie a vždycky mě tím nakazí. Poručí si jeden velký kelímek, já si dám radši malý, přece jenom nevím, do čeho jdu. Jakmile ochutnám první doušek, vím, že medovina je moje krevní skupina. "Hm... výborná. To je tak sladký, že ani necítím žádný alkohol", divím se. "Ha, ha, no na to pozor, právě se s tím hrozně rychle opiješ." To se mi nějak nezdá, vždyť v tom fakt nemůže být moc alkoholu. Už v polovině kelímku vím, že malý nebyla dobrá volba. Dám si ještě jeden a tentokrát velký. Piju a piju, je mi dobře, je mi teplo. A za chviličku už cítím, jak se začínám trochu motat. Jsme obě už pořádně veselé. "Ty jo, to chci vidět, jak budu mít za půl hodiny ten referát..." "Ty máš dneska referát? Na dějiny?" "Joooo!" řehtám se. "Tak to bude masakr, už se nemůžu dočkat", řehtá se i Leona. "No co, aspoň bude sranda." "No, měly bychom pomalu jít, ať tam dolezem." "Jo, jdeme", vykročím směrem k univerzitě. 

Dokud jsme byly venku na mrazu, ještě to šlo, ale jakmile vlezeme do tentokrát nechutně přetopené posluchárny, ukáže se, jak šíleně jsem přiopilá. Motám se, potím se, všechno mi přijde vtipný a uvnitř se cítím hrozně dobře. Najednou mě napadne, proč to nedělám častěji.... a hlavně - proč jsem to nedělala dřív. Možná jsem byla až příliš odmítavá a ochuzovala se.... No to je teď fuk, měla bych se trochu soustředit na ten referát. Jenže ono to vůbec nejde. Je mi to furt jedno, i poté, co přednášející vleze do dveří - ten mladej, s kterým tak často diskutuju, když je nejistej a nikdo ze spolužáků se s ním nebaví. Mám to u něj dobrý, co bych se vzrušovala?

"Dobrý den", pozdraví učitel a posadí se. Koukne do notesu: "Tak, my máme dneska na programu zase referáty, kdo půjde první?" Nikdo se nehlásí. To jsou teda srabi, jako obvykle.. a zase je to na mně. "Tak já půjdu", přihlásím se s úsměvem (teda spíš šklebem) od ucha k uchu. Zazubí se na mě. Klasika. Sednu si dopředu do lavice před spolužáky. Leona na mě dělá ksichty. Začnou mi cukat koutky, až se leknu, že se neovládnu a rozřehtám se na celé kolo. A ona to moc dobře ví. Kousnu se do rtu. Mrcha jedna! Však ta uvidí po skončení. Vyplázne na mě jazyk. Ne, nesmím se na ní dívat. "Můžete začít", pobídne mě učitel. Chci začít mluvit, ale najednou zjistím, že vlastně vůbec nevím, co říkat. O čem že ta knížka byla? Jak začít??? Mám totální okno. Sakra! Přijde mi, že je ticho celou věčnost, ovšem spolužáci se ještě ani nezačali ošívat a přednášející nepojal podezření, že by byl nějaký problém. Je to dobrý. Ještě zlomek vteřiny dumám, co mám říkat, ale pak najednou začnu mluvit, mluvím lehce, nahlas, jsem vtipná, dokážu pojmenovat věci pravými jmény a pozornost si užívám. Když mrknu na Leonu a vidím, že na mě dělá losí parohy, už to se mnou ani nehne. Sama se divím, jaké podrobnosti si s knížky pamatuju a do jakých souvislostí jsem schopná je dávat. "Moc zajímavé jste to měla, samozřejmě za jedna", pronese pak mlaďoch, ale mě přijde, že má taky co dělat, aby se nerozřehtal. Určitě vycítil atmosféru k popukání. Mám pocit, jakobych byla v nějakém hrozně legračním snu. Odpotácím se k Leoně do lavice. "Ty svině, já ti dám, dělat na mě ksichty", syknu polohlasně, rádoby výhružně. "Hahaha, to byla hrozná sranda." "Jen počkej, až budeš mít referát ty." "Tse, já před tím určitě nepůjdu na medovinu. Měla si vokno, co? Já už sem si říkala, jestli vůbec začneš něco vykládat a nebo se na nás budeš jen blbě usmívat." "To to bylo tak poznat?" "Jasně, i mladej se tim bavil." "Ale nee, určitě si ničeho nevšim..." doufám. "Jo, tak si tomu věř." Už se zase dusíme smíchy. 

Po semináři jde Leona na vlak - jede domů, já zůstávám až do zítra, nic mi teď už bohužel nejede. Už se moc nemotám a dává se do mě zase zima. Rychle se dostat k babce. Když dorazím, svalím se na postel, ale ona příjemná uvolněnost je ta tam. Sedá na mě pomalu ale jistě pěkně blbá nálada. Ani nevím, proč. Připadám si trochu sama. Teď bych se k někomu přitulila. Jenže to bohužel nejde. Jak tak ležím, ucítím lehkou bolest na čele. Snad to brzo přejde. Ale bohužel. Bolest se stupňuje a za chvíli už nemůžu vydržet ležet v klidu. Bolí to jak blázen. Sakra, určitě z tý medoviny. Na bolesti hlavy jsem za svůj život sice zvyklá, ale stejně pokaždé trpím. Jinak tomu není ani tentokrát. Co dělám špatně? Nevím, proč, ale najednou mi vytane na mysl jeden náš rozhovor ze salonku. "Vídíš támhle toho tmavovlasýho kluka?" "Jo." "Je to Rus - Vasil. Teď za mnou přišel, protože má problém. Včera v noci vtrhnul do jednoho bordelu a všechno tam rozmlátil. Přijeli četníci a zítra musí k výslechu." "Cože?" ťukám si na čelo. "Jak jako rozmlátil bordel?" "No, rozbil všechno zařízení, nádobí a tak." "To nechápu, je asi uplně blbej, proč to jako udělal?" "Protože chtěl...." "Co je to za argument?" vyštěknu. "No, prostě chtěl...."