Tisíc a jedna noc XXIX: Uspokojení

Noc začínající rozrušením a končící klidem a uspokojením. Zjišťuji, že po silně negativním prožitku přichází ten silně pozitivní. Noc, kdy zapomenu na problémy a chvíli žiju jen teď a tady. Nepsané heslo zní: Zkus a uvidíš!

Konečně zase doma! Ta jedna hororová noc ve Vídni mi připadala jako celá věčnost. Cítila jsem se ponížená a bezmocná na všech frontách. A toho pitomýho dědka, co mě vydával za dítě, jsem obrečela vzteky. V mrazivé noci jsem po půlnoci šla od hotelu k babce celou cestu pěšky a řvala a řvala. Už to nešlo zadržovat. Vlastně jsem skoro běžela a nekoukala napravo ani nalevo. Ač mrzlo, mně v žilách vřela krev a najednou jsem se cítila plná energie. Když jsem doběhla k babce, vrátila se mi bojovná nálada. V pokoji byla sice zima jak v morně, ale smrad pořád šílenej - jak kdybych vůbec nevětrala. Sedla jsem si ke stolu a říkala si, že jsem se asi už úplně zbláznila a mám čichový halucinace, když furt cítím ten smrad. Jen tak bezmyšlenkovitě jsem bloudila očima po pokoji, ale pak jsem se zarazila. Na malé skříňce u dveří uvidím ležet hadr. No samozřejmě! Vyskočím a běžím k němu. Že jsem si ho nevšimla dřív! Čuchnu si a hned je všechno jasné. Ony mi nechaly hadr napuštěný tou chemikálií přímo v pokoji. No, to bych mohla větrat třeba deset let a bylo by to úplně k ničemu. Svině! To svět neviděl. Zase jsem se rozbrečela. Chovají se ke mně jako k úplnýmu nic. Nejenže mi čistí pokoj nějakým drijákem, jak kdybych byla prašivá, ale navíc se vůbec nestaraj, jestli mi to třeba nevadí a ještě mi tu nechaj hadr. Ale já se pomstím. Jen zatím nevím jak.

Hadr jsem vztekle vzala, hodila co nejdál za dveře a pak si při otevřeném okně zalezla v čepici do postele. Lepší zima než ten smrad, už jsem si stejně připadala jak zfetovaná, v nose a v krku mě pálilo a točila se mi hlava. Nakonec jsem poměrně rychle usnula, asi už jsem byla vážně vyčerpaná. Probudila jsem se okolo půl druhé s úplně studeným obličejem, ale jinak jsem se cítila v klidu a překvapivě dobře. Už to v pokoji skoro ani nesmrdělo. Vstala jsem tedy, zavřela okno a spala až do rána. Tentokrát jsem byla skoro ráda, když v sedm zazvonil budík. Dneska jedu domů! Zbavím se tohohle pekla na zemi. Rychle jsem si sbalila všechny věci - ani mě nenapadne se sem po škole ještě vracet. Jen co dostanu zápočet, mizím.

Ve škole se ke mně hned přifařila moje nová kamarádka a divila se, že jsem dorazila tak brzo. Vyložila jsem jí, co mi provedla paní domácí s dcerou a ona jen zúčastněně pokyvovala hlavou. "No ještě teď se mi z toho smradu úplně točí hlava", stěžovala jsem si. "To tě ale vážně mohly zfetovat, jestli to bylo silný, to se člověku pak i točí hlava". To jsem teď teda opravdu potřebovala slyšet, jakobych se dost nebála! Mám tuhle holku ráda, ale teď by si mohla svoje chytrý řeči nechat. Podívám se na ní a vzpomenu si, jak mi byla zezačátku protivná... Ale o tom až někdy jindy. Důležité je, že jsme si pak padly do noty... Leona má dost zkušeností v sexu, zdravé sebevědomí, umí si s lecčím poradit (narozdíl od Marušky) a musím říct, že mě i občas inspiruje, abych se na věci zkusila podívat jinýma očima. Baví mě to s ní.

Ale nejvíc mě to baví s Igorem. Jsem na cestě na Hrad. Jdu mrazivým večerem, cestou ozářenou lampami, všude leží závěje sněhu a třpytí se jak roztříštěné diamanty. Pocítím vlnu toho, co jsem cítila naposledy snad před deseti lety. Takové to mrazení v břiše, očekávání něčeho krásného a přitom nevědět, čeho. Mrazivý vzduch a uvnitř teplo. Ošlehané tváře a energie života. V hlavě prázdno a žádné neklidné a obtěžující myšlenky. Křupající sníh pod nohama a volnost. Na gymnáziu jsem se cítila jako svázaná, jako neschopná pohybu, chvílemi mrtvá. Vždyť je to jasné, život je pohyb, smrt je strnulost, jak říkal můj učitel starý filosof, když jsme spolu seděli v kavárně.

Bohužel stejně rychle, jak se tyhle opojné, zapomenuté pocity objevily, tak zase zmizely. Stojím před dveřmi salonku a srdce mi opět buší jako o závod. Co když tam Igor nebude? Co když nebude mít čas? Co když se se mnou nebude chtít bavit? Klid, když se něco takového stane, vypiju si své svařené víno a půjdu domů - i tak mi bude dobře. Ale dnes je to přece jen jiné - i přes ty nepříjemné myšlenky mám uvnitř zvláštní, neotřesitelný pocit, že všechno vyjde, jak si přeju. To špatné odešlo a není prostor na negativní věci. A taky že ne - vstoupím a v salonku poloprázdno, ticho, klid, Igor si trůní hned u dveří a sám. Usměju se od ucha k uchu: "Dobrý večer, jak se máte?" "Aaa, žiješ?" mrkne na mě. "Jasně a vy?" Pokrčí rameny. "Asi jo..." "Evidentně jo", zasměju se...."Můžu?" sedám si k němu, aniž bych čekala na odpověď. "Jak se máš, Ellinko?" zeptá se. "Už dobrý, ve Vídni to teď bylo hrozný, ale dneska večer ze mě všechno spadlo." "A jak se máte vy?" "Dobře, asi bude dneska zase dámská návštěva." "No jo, jak jinak", zasměju se. "A co vaše žena, ta sem nechodí?" "Ne, nikdy..." "Asi moc dobře ví, proč. A kde je vlastně teď?" "Ve druhém křídle Hradu, tam žijeme." "A kde to vlastně je? Hrad se zdá tak obrovský..." "Vyjdeš odtud ven, otočíš hlavu doleva a v pozadí uvidíš část s malou věžičkou, je vyšší než ostatní a vlaje na ní červeno-oranžovo-modrý prapor. Tak tam bydlíme" "Joo, to bude určitě výborně vidět, barvy, v téhle tmě", zasměju se. "Ále nekecej, na Hradě mám prapor jen jeden." "A co je to za prapor?" "To ti řeknu jindy." "A proč ne teď?" Ale vzápětí se kousnu do jazyka. Otázky tohoto typu NESMÍM používat. Ne s ním! Čím větší uvidí zvědavost, tím spíš mi to řekne co nejpozději. A možná že nikdy. Už se ve mně zase vaří krev. Teď mám zrovna náladu na ty jeho blbý hříčky! Chtěla jsem se trochu odreagovat a on si prostě bude vymýšlet. "Tak si to nechte, stejně mě to nezajímá..." opáčím co možná nejlhostejněji, i když je mi jasné, co přijde. Ano, záchvat smíchu s kašlem.

"Co to pijete?" všimnu si pojednou. "Ochutnej." "Ne, díky, to zase bude nějakej driják." "Říkám, ochutnej." "A co to je?" "Zkus a uvidíš." "Nebudu to pít, dokud mi neřeknete, co to je!" "Tak nebudeš, no..." Vypláznu na něj jazyk, ale nejsem si jistá, jestli si toho vůbec všiml. "Co budeš pít?" zeptá se za chvíli. "Svařák..." "Aaa, furt ty tvoje hnusný svařáky, kdy konečně začneš pít něco pořádnýho?" "Jo, třeba ten humus, co máte ve skleničce vy, co?" "Třeba... to je nejlepší vodka... z Ruska." Aha, tak vodka, jakobych si to nemyslela. "Ne, dám si svařák." "Jak chceš.... Kamilo! Jeden svařák, pro slečnu!" "Hned to bude, Igore", ozve se odněkud zezadu. Jestlipak s Kamilou taky spí? napadne mě. Jasně že jo, ty hloupá, taková krásná holka, bodejť by s ní nespal. "Co je, co se mračíš?" dloubne do mě najednou Igor. "Ale nic", utrousím. "Co kluci?" "Co by, nikdo zajímavej... vlastně jeden jo, ale to neni kluk a asi mě nechce." "Jak víš, že tě nechce?" chytne se toho Igor. "No, nevim, ale mám takovej dojem..." "Tak zkus a uvidíš." "To už sem dneska jednou slyšela", otlemím se na něj. " A co mám zkusit jako?" "Sbalit ho." "No o to se přece celou dobu snažím! Jenže je to učitel!" "No a...?" "No bé!" Bože, on je vážně natvrdlej. A nebo to spíš dělá schválně. Což je ještě horší.

Chvíli mlčíme. Zezačátku jsem nervózní - to bývám vždycky, když jsem někde s nějakým klukem a dojde na "trapné" mlčení. Obvykle začnu něco vykládat, abych zakryla rozpaky a před sebou vtíravý pocit, že je to moje vina a že on se se mnou dost nebaví. Jasně, pokud je trapné ticho, je to tím, že ti kluci jsou nekomunikativní blbci a nebo proto, že jsou ze mě nervózní a ne, že bych nebyla dost zábavná a nelíbila se jim. Tohle všechno vím, ale přesto se kdoví proč nedokážu nikdy té nervozity zbavit. Tím, že mluvím, si přece jen dodávám sebejistotu, protože kdo se nestydí mluvit, ten nemůže mít nízké sebevědomí. A já nemám nízké sebevědomí. Nejhorší jsou nemluvové a kluci, s kterýma se není o čem bavit. Vlastně mě dost štve, když musím vymýšlet témata a udržovat konverzaci, ale na druhou stranu je to přece jen lepší, než kdybych já byla ten ťulpas, co nic neříká.

A právě proto mě o to víc překvapí, že najednou cítím, jak ze mě nervozita spadla. Sedíme s Igorem naproti sobě, mlčíme a mně je hrozně dobře. Jsem klidná. Poslouchám tichou hudbu linoucí se salonkem, ani nevím, jakým jazykem zpívají, ruština to nebude.... Teplo se mi rozlévá až do konečků prstů, mám horké tváře ošlehané mrazem. A ten svařák je dneska mimořádně dobrý. Dívám se kradmo na Igora. Tomuhle chlapovi nemůže být šedesát tři! Ale i kdyby jo, tak je to nejhezčí třiašedesátník, kterého jsem kdy viděla. A vlastně je docela jedno, kolik mu je. Má divný pohled. Nevyjadřuje žádné emoce, žádné pohnutky, zájem, radost či strach. Když tu takhle sedí, působí dojmem, že se na nikoho a nic nedívá, a přesto jsem přesvědčená, že ví o každém sebemenším pohybu v místnosti. Jeho oči jsou zastřené, jakoby nevnímal, jakoby se ho nic okolo netýkalo a nedotýkalo. Z očí každého člověka se zatím dalo něco vyčíst, ale z těch jeho ne. Trochu mě to děsí. Co všechno musel asi prožít, že se dívá TAKHLE?

Je mi dobře, protože cítím, že on nečeká, že ho budu bavit, že budu mluvit a udržovat konveraci. Není nic divného ani trapného na našem mlčení. Nechce se mi povídat a přesto intenzivně cítím Igorovu blízkost. Je skvělý, že nás dneska nikdo neruší. Všechny dosavadní problémy někam odpluly, jsem teď a tady a chci, aby to trvalo věčně. Nebo aspoň ještě chvíli! "Hej, spíš?" zasměje se najednou Igor a mávne mi rukou před obličejem. "Jasně", usměju se taky. V tom se leknu! Úplně jsem zapomněla na čas. Kolik může být hodin? Snad mi neujede poslední dostavník! Uf, půl dvanácté, uleví se mi, když vytáhnu hodinky. "Budu muset pomalu jít", pronesu zklamaně. "Zůstaň ještě, odvezu tě domů..." "Na koni?" "Ne, na zádech..." "Velmi vtipný, takhle o půlnoci. Ale díky, pojedu radši dostavníkem." "Jak chceš", pokrčí rameny, "mohli jsme si užít pěknou noc." "O tom nepochybuji", utrousím ironicky. Cestou ze salonku mě provází jeho bujarý smích.