Tisíc a jedna noc XXVII: Konzultace

Noc jasné mysli, bezesného spánku a záblesku odvahy. Tak moc to chci, že seberu všechny síly a psychicky se připravím na ráno. Noc, kdy vystoupím ze svého stínu a cítím se jako znovuzrozená. Nepsané heslo zní: Vypni mozek!

Sedím ve vlaku. Je teprve něco okolo půl deváté ráno a já se cítím jako napumpovaná energií. Nevídané. Po včerejší hrůze ani památky. Myslím na to, jak zle mi bylo. Blbě od žaludku, ruce a nohy se mi třásly, hlavou běžely hnusné myšlenky. Nevěděla jsem, co se děje a to mě děsilo nejvíc. Určitě jsem jedla příliš cukroví. Ano, hned zítra s tím musím přestat. Večer mě pak navíc ještě přepadla nekonečná lítost, že v tomhle stavu nemůžu jet za Zajíčkem. To je prostě naprosto vyloučené. Jsem chcípák a nic nevydržim! Proč mi musí být tak blbě zrovna teď? Vždyť na tu konzultaci se těším celé Vánoce. Tolik otázek a námětů a hlavně tolik věrohodných "nepochopení" tématu jsem si vymyslela! Není to fér.

Ale co se tedy nakonec včera stalo, že teď sedím ve vlaku směr Vídeň? Mohlo být tak kolem deváté večer a já ve stavu naprostého zhroucení seděla a civěla sousedům do oken. Uklidňovalo mě to. Vzpomínala jsem, jak ve třinácti, kdy jsem procházela svojí první silnou, duševní krizí, proseděla x-hodin u okna a dívala se do domu k sousedům. Pozorovala jsem, jak sedí u stolu a večeří, jak si povídají, jak paní myje nádobí a pán si čte noviny. Záviděla jsem jim tu pohodu, zatímco ve mě zuřila bouře. Teď už jsem pochopila, proč se to dělo, ale tenkrát jsem byla opravdu nešťastná a modlila se, aby to přešlo. A teď jsem dělala to samé. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, ale po nějaké chvíli jsem ucítila lehký hlad. Taky jsem si uvědomila, že už se ve mně všechno nechvěje. Jak je to možné? Šla jsem si dát chleba s máslem a najednou jakoby ze mě všechno spadlo. Měla jsem chuť skákat radostí do stropu. Když jsem šla okolo půlnoci spát, cítila jsem sice velkou únavu, ale zároveň se rozhodla, že za Zajíčkem pojedu stůj co stůj.

A tak teď sedím ve vlaku. V půl desáté se mě zmocňuje mírná nervozita. Konzultace už začíná a já ještě zdaleka nejsem na místě. Ale nevadí, vždyť Zajíček je na fakultě hodinu a půl! Času dost. No, jenže se okrádám o čas a co když on čekal, že přijdu hned v půl a bude si o mně myslet něco špatnýho, když jsem nedorazila? Třeba si myslí, že nepřijdu! Vadilo by mu to? Myslel by na mě? Byl by smutnej? Poslední půlhodinu se na sedačce vrtím jak na jehlách. Kdyby mě teď viděl Igor, za břicho by se popadal, napadá mě. Už zase Igor! Ale co... jen ať je. Bože, co mám dělat? Jak zastavit tok těch obav, myšlenek, očekávání a napětí? "Vypni mozek", řekl mi jednou, když jsem se s ním zase dohadovala. Škoda, že už si nepamatuju, o co šlo. Ale určitě zase o nějakou jeho demagogii ohledně žen a ženského mozku. Jo, vypnout mozek. To by se mi podařilo asi jen v případě, že bych si ho z tý svý palice rovnou vystřelila. A nebo se ožrala do němoty. Jo, to určitě! Ožíraj se jen naprostý Zoufalci. A to já teda nejsem. I když ve skrytu duše si až nebezpečně živě představuju tu úlevu, kdy přenechám kontrolu nad vším a hlavně sama nad sebou na dně nějaké vodky.

A pak už si připadám jako ve snu... Nohy a ruce mám lehké a v hlavě naprosto jasno. Klepu na dveře. Pak se zatajeným dechem vezmu za kliku. Jako první se setkám se Zajíčkovým sebevědomým pohledem a hned nato periferně zaznamenám za druhým stolem jeho mladou kolegyni. Mohla by vypadnout! Očividně se k tomu nechystá. Ale co už.... Teď jsem hlavní postavou já. "Dobrý den, já jdu na tu konzultaci, chtěla jsem přijít dřív, ale... " "Nevadí", skočí mi do řeči. "Posaďte se", nabídne židli. "Tak o co jde?" "No, jde o to, že když jsem se učila na zápočet a četla si tuhle knížku - vytáhnu z tašky modrou brožuru - začalo mě napadat spoustu otázek a potřebovala bych je s někým probrat. Jako co si o tom myslíte a jak to chápete." "Ok..." zvedne obočí. Ten chlap se tváří až moc suverénně. Zamračím se. Ale když on je tak krásnej! Ty jeho hnědy oči jsou k sežrání. Hned bych se na něj vrhla. Prober se, sakra, ať na tobě hned nevidí, jak slintáš.

"Tak třeba tady se píše, že podle Hérakleita z Efesu je celý svět souboj protikladů, z nichž vzniká harmonie. Ale jenom na krátkou chvíli. To mi přijde hodně zajímavý. Já myslim, že na tom něco bude. Když si třeba vezmete, že člověk vždycky v životě touží po tom, co nemá. Jako kdyby potřeboval to, co mu chybí. Stejně tak ho často přitahují lidi s vlastnostmi, které on nemá..." "No, samozřejmě, dá se to vztáhnout na spoustu oblastí života, ale Hérakleitos tím spíš primárně myslel, že celý svět je tvořen protichůdnými silami, které musí existovat, abychom je dokázali vůbec rozpoznat. Nemůžeme si užít odpočinek, když není námaha a stejně tak bychom nepoznali sytost, kdybychom předtím necítili hlad." "Ano, ale to se přece nevylučuje s tím, co jsem řekla", musím si hájit to své. Přece mu hned všechno neodkývu. On se příliš drží učebnice, místo, aby se pokusil vztáhnout to i na něco jiného.

Zajíček se trochu pobaveně usměje. "Tak filosofie je o tom, aby v nás probouzela otázky a abychom přemýšleli dál..." "Hm, to souhlasím. A nebo jak říkal: Nikdy nevstoupíš do téže řeky, tak to je taky dost zvláštní. Jakože to je zase trochu protiklad. Že vlastně jsme vždycky ve stejné řece, ale voda v ní je pokaždé jiná, protože ta předchozí už odtekla." Přikývne. "Pro Hérakleita byl důležitý pohyb, tok, všechno se neustále mění, v tom je podle něj podstata světa." A taky života, napadne mě. Proto se člověk cítí tak špatně, když stagnuje.

"Naproti tomu když se podíváte třeba na Platóna, tak ten naopak tvrdí, že musí existovat nějaké poznání, které je stálé a neměnné, protože jinak bychom tomu nemohli říkat poznání." "Jasně, protože by to bylo pokaždé jiné a lidé by to zaznamenávali v různých podobách, takže by se nikdy nikdo na ničem neshodnul. A k čemu se přikláníte vy?" "Tak jsou to jenom teorie..." pokrčí rameny. Vyruší nás zaskřípění židle té mladé filosofky, která se právě zvedla a míří ke dveřím. Super! Koukám na její vysokou štíhlou figuru - ta ženská je obrovská! Řekla bych tak jako Zajíček a že on je sakra vysoký. No, je docela hezká, ale má trochu kobylí ksicht, jak by řekla moje máma. A taky je moc velká, jemu se určitě líbí menší. Přece protiklady...

Osaměli jsme. Přeběhne mi mráz po zádech. Myslím, že mezi námi cítím vzrůstající napětí. A nebo si to jen namlouvám? Upřeně se na něj zadívám. Kdyby tak něco udělal! Třeba mě začal líbat. No, to by bylo něco. Jenže je mi jasné, že nic neudělá. Asi se bojí. Tak přece jen je učitel a já studentka. Jo, to sice jo, ale vždyť už si spousta učitelů začala se studentkou. Navíc na univerzitě! Ach jo... najednou mě napadne, že začít si s Mlynářem (ten, co spolu chodíme na kafe) by bylo o mnoho jednodušší. Jenže toho nechci - chci Zajíčka. Je to jasné, musím ještě lépe argumentovat, tím ho určitě dostanu. "A jak byste pochopil, že...." začnu zase rozebírat a chci z něj vypáčit názor. Ale on se moc nechytá. Asi by bylo potřeba víc času, abychom zabředli do hlubšího rozhovoru. V něm přeci musí být filosofický duch! Stačí se podívat do jeho zářivých očí, ten chlap má potenciál! Vzpomenu si na naše "konzultace" s Mlynářem. Jo, filosofie je život. Život je filosofie. Ale to ví Zajíček určitě taky a řídí se tím.

Podívá se na hodinky. "Promiňte, ale budu muset jít, mám ještě schůzku." "Samozřejmě, taky už musím, děkuji moc za konzultaci, spoustu věcí jsem si ujasnila." Mrkne na mě. Super, určitě mám před blondýnou náskok, upozornila jsem na sebe. Ale co když ona taky byla a nebo bude na konzultaci jako já? Hm, ale třeba taky ne. Navíc, já ji strčím do kapsy, neumí tak argumentovat! Odcházím s dobrým pocitem, jen mě akorát ještě napadne, na jakou schůzku to Zajíček šel. Třeba má přítelkyni.... nebo manželku. Ne, určitě není ženatej, vždyť nemá prstýnek. A taky se tak nechová, je mladej... a neklidnej... uchichtnu se v duchu. Dostanu ho! Po dnešku tomu začínám věřit. Proč by mě nechtěl? To by v tom byl čert, aby se mi to nepovedlo.

Cestou domů se mě zase zmocňuje neklid. Jasná hlava je ta tam. Co když je ale fakt ženatej? A nebo co když ho sbalí jiná? Co když mě nechce? Co když si nic netroufne? Sakra, co mám dělat? "VYPNI MOZEK", napadne mě dnes již podruhé.