Tisíc a jedna noc XX: Milenky

Noc vzrušení a znechucení...a vrcholícího vzteku. Připadám si nesvá, neklidná a poprvé mě přepadne ten podivný tlak v hlavě. Měla bych se konečně cítit dobře, ale necítím. Nepsané heslo zní: Říkal jsem jim to, ale oni mi nevěřili.

Už jsem zase trochu odvykla za ním chodit. Ač jsem si to předtím tisíckrát zakazovala, opět se mi vrátil ten pocit, že na mě všichni v salonku vidí, jak ho hltám, jak za ním lezu a služebné se sluhy se mi za rohem posmívají. Musím nasadit povýšený výraz, domlouvám si, když beru za kliku. Zase se mi třesou ruce. Igor ze mě má určitě taky srandu. Podvědomě cítím, jak jsem směšná a ta má maska ještě  směšnější. Jenže jinak to neumím. A pak - oni si můžou myslet, že drsná se jen dělám a uvnitř se sypu strachy - ale jistě to nevědí. A to je to, oč tu běží.

Tak se tedy zhluboka nadechnu a vstupuju dovnitř. Salonek je narvaný k prasknutí, avšak Igor nikde. Popadne mě strašný vztek. Sakra, vždyť jsem mu říkala, že přijdu! No, jasně, dělá to schválně, schválně na sebe musí nechat čekat, dělá mu to hrozně dobře. Pan nad věcí! On si přijde, až se mu bude chtít, a když se mu chtít nebude, tak prostě nepřijde. Však ona ta pipina počká. A když ne, přijde jiná. Nač se vzrušovat? Přesně vím, co bych měla udělat. Počkat čtvrt hodiny, pak se hrdě zvednout a se zdviženou hlavou odejít. A ideálně už nepřijít, dokud mě o to nepoprosí. Ha, ha, dokážeš si představit, jak Igor nějakou holku prosí, aby za ním přišla? To se dřív přestane Země točit.

Uplyne pět minut, pak deset, nakonec oněch magických patnáct, zanedlouho pětadvacet a já pořád sedím a čekám, dokonce si nechám přinést pití, na služebnou se dnes neodvážím ani podívat a neodvážím se ani odejít. Cítím, že je pro mě teď menší zlo prostě spolknout svou hrdost a čekat na něj. Divné vnitřní zoufalství mě úplně pohltilo a já vím, že jedině on mi může pomoct.

Skoro po hodině se objeví. Rozesmátý, v bodré náladě, v ruce kávu a dýmku a už si to šine ke mně. "Jak se má Ellinka?" "Nic moc, všechno mě štve..." "Copak ti udělali?" "Vlastně ani nic." "Aha, je mi to jasný. Když nic neudělali, to je vždy k vzteku." Vteřinu trvá, než mi dojde obsah jeho slov. "Vy se taky dycky musíte dostat k sexu." "Všechno je o sexu.." "To je teda pěkná blbost, všechno je psychologie." "Všechno je fyzika." "Fyzika, jo? Tak to určitě, fyzika je pitomost." "Fyzikální zákony platí vždycky, to nikdo nepopře." "V přírodě možná, jenže na lidi to aplikovat nemůžete." "Jo?" podívá se na mě jako na malý, hloupý dítě:" A to když vezmu tě a vyhodím z okna, poletíš nahoru?" "Ve vakuu klidně." "Chytrá holčička", pohladí mě po vlasech. Nevadí mi to, což mě navzteká ještě víc. Na mou duši si teď fakt připadám jak to malý, hloupý dítě.

Sedím jak na jehlách. "A co vaše ženský?" "Paráda, včera jsem dostal do postele tři." "Najednou?" "Óóó, chceš podrobnosti?" "Ne, díky, to byla jen zdvořilostní otázka." "Nebuď drzá." "Ale stejně, přijde mi, že si dost vymýšlíte. Pořád jen mluvíte o tom, jak někde nějaký balíte a já jsem vás při tom nikdy neviděla." Záchvat smíchu. Ach, jak nečekané. Nechám ho se dosvíjet. "To proto, že když jsi se mnou, všechny dostanou hned strach. Jako ty tvoje kamarádky." "Proč by měly mít ze mě moje kamarádky strach?" dělám nechápavou, ale přesně vím, kam tím míří. A velice mi lichotí. "Však ty to moc dobře víš." " A co vaše žena, ví o vašich milenkách?" "Má manželka? Ne", zavrtí hlavou způsobem, který popírá veškerou pochybnost. "Jak si můžete být tak jistý? Ženský na tohle mají čuch." "Čuch? A k čemu jim je? Tisíckrát může mít čuch, důležitý jsou důkazy. Má důkazy? Nemá. Kde nejsou důkazy, není nic." "To je teda pěkně ubohý." Pokrčí rameny. Proč já se s tímhle člověkem vlastně vůbec bavím?!

"Občas, když přijdu pozdě v noci od milenky, manželka mě začne vyslýchat: ´No, kdes byl, koukej se přiznat nebo uvidíš!´ ´Kde jsem byl? No u milenky´, odpovím." ´Jo, u milenky´, ušklíbne se, pak mávne rukou: ´To určitě,´ otočí se na druhý bok a usne. A já mam pokoj." "To je nechutný." "Proč nechutný? Ona chtěla, ať řeknu pravdu, tak jsem ji řekl. Nemůžu za to, že mi nevěřili." "No jistě, pod svícnem je vždycky největší tma", ušklíbnu se. "Tak, tak..." "Stejně nevěřím, že se normální holky nechaj všechny sbalit těma vašema děsnejma způsobama." "Tak tu zůstaň někdy se mnou dlouho do noci a uvidíš." "Vždyť se mě přece bojí." "Já jim řeknu, že není důvod, že jsi moje kamarádka." "Ne, díky, to si ráda necham ujít." "Jak chceš," pokrčí rameny - dnes už poněkolikáté. "Kolik vám je, řekněte." "Vždyť sama víš." "Jo, jasně, šedesát tři, to určitě." "No, ano, správně si to pamatuješ." "Ale já nevěřím, že je vám 63!" rozohním se. Křičím na celý salonek, aniž bych si to uvědomila. Až když se po nás otočí několik lidí, dojde mi, že jsem asi moc hlasitá.

"Ale no tak, nekřič, Ellinko", směje se mi a pohladí mě po vlasech. Klesnu vyčerpaně do křesla. Tohle nemá cenu, o něčem se s ním bavit. Ze všeho si dělá legraci, člověk nepozná, kdy mluví vážně a kdy ne... ten člověk se nezastaví před ničím! Sedím a nic neříkám. Není mi dobře. Cítím podivnou marnost, vztek mě přešel jako mávnutím kouzelného proutku a zbyla ve mně už jen podivná otupělost. Nač se rozčilovat, ani to nemá cenu, s Igorem nehnu. Ale jednou se mi to povede! To si slibuju.

Z úvah mě vytrhne nějaký Rus, který se zastaví u našeho stolku. Pronese něco ve své řeči, podá Igorovi ruku a hrozně nepříjemně se zasměje. Hodí na mě oplzlý pohled, mírně se ukloní a se slovy: "Dóbry večer" mě svlíká pohledem. Fuj, je odpornej! Pak se hned zase obrátí k Igorovi a začne něco vykládat. Sice mu nerozumím ani slovo, ale ani trochu se mi jeho tón nelíbí. Chová se k pánu Hradu úlisně, vtíravě, jakoby se mu chtěl zalíbit a dát najevo svoji podřízenost, ale přitom se chystal mu za rohem bodnout dýku do zad. "To je Ellinka", představí mě Igor: " Ilja" a kývne směrem k Rusovi. Podá mi ruku. Je zpocená a nepříjemná. "Těší mě", usměju se křečovitě, ale co nejrychleji se vyprostím z jeho sevření. Dost mě mačká. " Pojď, půjdem do mého pokoje", vyzve najednou Igor Ilju a už si mě nevšímá. Ještě než se ke mně bez rozloučení otočí zády, stihnu vyhrknout: "Já už musím domů, tak se mějte..." "Ty taky, ahoj", odvětí a odchází. Nezájem. Jako kdybych přestala existovat. Malátnost a rezignovanost je rázem ta tam. Vylítnu ze salonku jako divá saň - ten šílený vztek je zase zpátky! Nejradši bych křičela, dupala, vyškrábala všem oči. Ale nemůžu...

Když dorazím domů, přes silnou únavu se nemůžu uklidnit a už vůbec ne usnout. Natáhnu se naznak do postele a zavřu oči. Najednou ucítím silný tlak v hlavě, je to jako kdyby mi někdo stál na čele a tlačil proti mě. Je to silně nepříjemné. Co se to děje? Rychle se posadím. Vsedě je to o něco lepší. Musím jít něco dělat. Vezmu knížku. Ale špatně vnímám, co čtu, neustále je v pozadí ten tlak. Nesmím se tomu poddávat. Čtu dlouhé hodiny... nakonec, někdy nad ránem, se propadnu do podivného spánku.