Dovolená se Zoufalcem

Co všechno se může stát, když je vám dvacet, s klukama moc zkušeností nemáte a hlavně si myslíte, že víte všechno nejlépe. V neposlední řadě názorná ukázka, jak v praxi vypadá úsloví, že žena neví, co chce, ale ví, že to dostane.

"Počkej, ty fakt pojedeš s Tomášem na dovolenou? Vždyť jsi říkala, že ho nechceš? A navíc přece ještě chodíš s Martinem." "Martin na mě kašle, ten vztah nemá smysl, jestli tě to zajímá. A Tomáše nechci, to je pravda, je to Zoufalec. Jenže chci jet k moři, už jsem pěkně dlouho nikde nebyla a Tomáš se zkrátka nabízí. Tak proč toho nevyužít?" "No já nevim, já bych to asi neudělala, přece jenom docela riskuješ", pochybuje kamarádka. "Risk? Ale houby, on si nic netroufne, dám mu jasně najevo, ať se drží zpátky. A nebo mu nasugeruju, že je teplej", dám se to bujarého smíchu. Kátin přítel Ondra na mě dost divně kouká. No jo, on vlastně Tomáše zná, chodili spolu do školy. Ale prý ho moc nemusí, tak co bych si brala servítky.

Blíží se den odjezdu. A čím víc se blíží, tím víc je mi zle. Najednou přestávám být takový machr. Bloumám po lese a zachvacuje mě panika. Dva dny před odjezdem už to nemůžu vydržet. Do čeho jsem se zase namočila? Teď už to nejde vzít zpátky! Slézám příkrý svah a napadá mě, že by bylo nejlepší, kdybych spadla a zlámala si nohu. Nikam bych jet nemohla a všichni by to museli uznat. Takže bych nevypadala jako srab. Jenže žádný zázračný pád se neděje, já se jen celá zpocená vracím domů a balím kufr. Už abychom seděli v autobuse, napadá mě. Tenhle klid před bouří mě ničí.

Dočkala jsem se. Otec mě veze do Prahy, kde mám schůzku s Tomášem - a odkud vyjíždíme moři vstříc. Zdálky už ho vidím, jak podupává na nástupišti. Bože, to je blbec, kdoví jak dlouho tu postává, určitě se nemůže dočkat. Je mi z něj dost blbě. Jak jsem se vůbec mohla k něčemu takovýmu odhodlat? Vždyť je to holý bláznovství. A ten jeho ksicht. Když se navíc ještě vyvalí ve slipkách (tak říkám plavkám slipového střihu, v nichž není možné nic přehlédnout), trefí mě šlak. Vím, že je má. Byla jsem s ním párkrát v bazénu. A ještě jsem vlastně zapomněla na ty jeho beďary na zádech. No to je maximální hnus.

"Tak co, umíš plavat?" vybalí na Tomáše otec hned jeden ze svých ostrovtipů. Ach ne, proč?! Je mi jasný, že to kluk nepochopí. Jak by to taky mohl pochopit někdo, kdo vidí tátu poprvé v životě? Už už chci zasáhnout a Tomovi trochu pomoct - tohle si přece jen nezaslouží, ale on nehne ani brvou a s úplně vážnou, klidnou tváří odpoví stejným tónem, jakým se ho otec zeptal: "Umím plavat". "A šnorchl máš a ploutve?" "Všechno mám." Tím je debata skončena. Jedna nula pro Tomáše.

O hodinu později sedíme vedle sebe v autobuse a už jsme jen sami dva. Teď teprve začíná to pravý tóčo. Trochu se mi vrátí bojovná nálada, nicméně si dávám pozor, abych nenavozovala žádnou intimní atmosféru. Na slovo jsem skoupá a schválně se separuji tak, abych se ho ani vláskem nedotkla. To víš, že jo, určitě se těšil, jak se na mě bude lepit, kouká mu to z očí. Ale toho bohdá nebude....! Autobus se monotónně kolíbá po dálnici, slunce pomalu zapadá a já se uklidňuji. Jen tak koukám z okýnka a myšlenky mi plynou. Pak se začne stmívat, pouliční lampy se rozsvěcí, světla v oknech také. Projíždíme neznámými vesničkami, velkými městy, po mostech nad obrovskými řekami a skrz husté lesy.  Světélka se v dálce mihotají v teplém, letním vzduchu a já se přenesu skoro o deset let dozadu.

Nikdy nezapomenu, jak jsme jako děti jeli s rodiči autem do Chorvatska. Bylo mi asi jedenáct nebo dvanáct a vyjížděli jsme v noci, abychom večer stihli poslední trajekt na ostrov. Skoro jsem nespala - když se něco dělo, nikdy jsem nemohla usnout a v autě na sedačce už vůbec ne. Přes den jsme se slušně vypotili na chorvatských serpentinách v horách a večer jsme unavení přijeli do přístavu. Navzdory probdělé noci mi bylo úžasně, cítila jsem sladkoslaný mořský vzduch, teplý vánek, vdechovala jsem tu nádhernou vůni a cítila příslib něčeho krásného. Když jsme se nalodili na trajekt, seděli jsme venku nahoře na palubě a dívali se do dálky. Pomalu se setmělo, nad námi zářilo nespočet hvězd a v dálce se mihotaly světla protějšího, vzdáleného ostrova. Cítila jsem zvláštní mrazení v podbřišku... stejně jako teď...

Tomáš mlčí a tváří se poněkud zasmušile a já jsem mu neskonale vděčná. Nesnáším kluky, kteří pořád něco melou. A v téhle chvíli by mi to bylo o to víc protivné. Zavřu oči a dělám, že spím. Ale po očku ho pozoruju a přemítám, jestli se mi opravdu tak nelíbí. Ne, asi se mi nelíbí... vlastně obličej nemá tak špatný, ale když si vzpomenu na ty jeho beďary na zádech...Po dalších několika hodinách začnu ovšem dostávat protivné křeče do nohou z toho sezení v jedné poloze. Ach, jaká by byla slast moct si je natáhnout. Ovšem jak to udělat? Jediná věc, která mě napadne, je natáhnout si je přes Tomáše. Chvíli tedy přemítám, jestli ano nebo ne. Ale co už, přece si ho dokážu udržet od těla. "Hele, hrozně mě bolí nohy, můžu si je natáhnout přes tebe?" "Jasně." Přijde mi, že vidím vítězoslavný záblesk v jeho očích. No moc se netěš, hošánku. A jestli mě budeš ochmatávat, tak uvidíšt! Hodím si tedy nohy přes jeho stehna a on mi na ně položí ruce. Hm, není to tak hrozný. Žádné postranní ochmatávání se nekoná - ani po hodině jízdy v této poloze. Cítím se fajn. A ne, že by mi na tom záleželo, ale i Tomáš pookřál. Napětí je pro dnešní noc prolomeno.

Samozřejmě toho v noci moc nenaspím - jak se asi dá pohodlně usnout napasovaný v sedačce autobusu? No, nedá, samozřejmě. Ovšem má "mořská abstinence" se za svítání naplno projeví. Naposledy jsem u moře byla ve svých patnácti - s rodiči - a od té doby nic. Jasně, někteří mí vrstevníci třeba ještě u moře nebyli nikdy. Jenže na to bych odpověděla, že kdo nikdy nezjistil, jak moc je něco super, netouží po tom tolik, jako někdo, kdo to už zažil. A nyní, když se dívám z okna na zrůžovělé vrcholky alabastrových hor, cítím v podbřišku mrazení. Už když jsme ještě za tmy zastavili na slovinské benzínce, udeřila mě do nosu známá vůně soli, vlhkosti, borovic a ještě něčeho, co ve mně vždycky vyvolávalo bezbřehou fantazii. I teď se mi při pohledu na krvavý východ slunce rozběhla na plné obrátky. Skoro se mi chce brečet - bála jsem se, že tohle už nikdy neuvidím, že to zůstane navždy zapomenuto v dětských snech jako matná vzpomínka na něco krásného. To "krásné" se nedá popsat. Je to jako mozaika pocitů, které se skládají z vůní. Ano, ty na mě působí nejsilněji - vyvolávají zážitky, které měl člověk zasunuté někde hluboko, a které dnes vyvstávají s tak jasnými obrysy, jakoby se staly včera.

Vidím indiány na koních, bájného Vinnetoua, jak se prohání prérií v poledním žáru a v hlavě se mi rodí kapitoly mého vlastního románu. Mám teď tolik inspirace, až je to destruktivní. Je mi líto, že všechno nedokážu popsat přesně tak, jak to cítím. Má mysl je roztěkaná, duše plná pocitů, jejichž síla omračuje a ničí.

Podívám se na Tomáše. Spí a nebo dělá, že spí. Což je nakonec jedno, hlavně, že mám tu chvíli jen pro sebe a nikdo mě nevyrušuje. Ale udělala jsem dobře, že jsem s ním jela. Respektive, udělala jsem dobře, že jsem ho využila jako prostředníka pro tak nádherné zážitky. Vlil se do mě život a energie. "Dobré ráno", vrátí mě někdo zase do reality. "Dobré", usměju se na něj, ale přece jen v duchu protočím oči v sloup. Měl ještě radši spát!

Už v devět ráno cítím přes skla autobusu žár hor, rozprostírajících se všude kolem nás. Když stavíme na jedné benzínce okolo poledne, někdo ze spolucestujících hlásí, že je šestatřicet. Tak tomu věřím. Panuje dusno, vlhko, i já jsem zpocená a to se potím jen výjimečně. Nějak je mi skoro na omdlení. Celý předchozí den jsme se živili jen chleby a bagetami a kroutili se na sedačkách. S příchozí slabostí mě opouští i vztek na Tomáše. Vlastně mi nic neudělal - naopak, chová se moc hezky. Snad už budeme brzy na místě! Je mi už fakt dost zle. Jenže bohužel úleva se nekoná - jedeme a jedeme, stoupáme serpentinami a zase klesáme, míjíme jiné destinace a lidi vystupují. Přijde mi, že už to nevydržím. Cesta je nesnesitelná! Asi ve tři odpoledne, kdy mám dojem, že každou chvílí minimálně umřu, i když nevím na co, autobus najednou zastaví a zahlásí jméno našeho městečka. Vystupujeme jako poslední. Ano, vybrali jsme si nevzdálenější destinaci. Jak prozřetelné. I když na naši obhajobu - nic moc dalšího v nabídce Last minute za osm tisíc nebylo.

Když se ubytujeme v pokoji se zašpiněnými dekami, zašpiněnými lampičkami, rozbitým sklem na balkóně, ucpaným umyvadlem a nesplachujícím záchodem, začíná mi teprve docházet, co jsem to udělala! Do háje, co jsem si myslela?? Tomáš začíná být přítulný a já zatvrzele dělám, že nic nevidím. Sakra, musím si ho přece udržet od těla. Najednou se mi ze sebe samotné chce brečet - blbá naivka! Vlastně je docela logické, že on si teď myslí, co si myslí. Já bych si myslela to samé, kdyby někdo, kdo se mi líbí, se mnou jel na dovolenou a spal v manželské posteli. Ach bože! Přesto to nemůžu dopustit. Nejhorší bude večer!

A taky že jo. Tomáš vysedává na balkóně a vykládá, jak je tu krásně. Pojď si přece sednout ke mně!" "Jo, už jdu" a nastavím si židli do uctivé vzdálenosti. "Ale já nemyslel kilometr ode mě", pronese už dost nakvašeně. "Pojď sem." Neochotně se zvednu a on si mě posadí na klín. Do prdele. On ať jde do prdele. To je tak trapný a ohraný tohleto. Naštěstí asi vycítí moji nelibost a nic dalšího si netroufne. Pak mě napadne spásná myšlenka. Přece kluci jak lehnou, tak spějí! A ještě navíc po takřka probdělé noci. To je moje šance, dostat ho do postele. "Ty jo, já jsem tak strašně unavená", začnu demonstrativně zívat. "Nepůjdeme si lehnout?" "Jo, můžem, taky jsem unavenej." Jupí! Jak jsem si naplánovala, tak se stalo. Hned, jak lehneme, dělám, že spím, ale přitom napjatě čekám, až usne on. Ani ne po pěti minutách uslyším pravidelné oddechování a vím, že pro tuto noc je vyhráno. Ovšem já nemůžu usnout, mimo jiné i proto, že dumám, co vymyslím na noc příští. To už totiž tak jednoduché nebude.

Další den jdeme na pláž. Když se svlékne do plavek, téměř se otřesu hnusem - ty jeho beďary. Já věděla, že je má. A taky má slipky. Ale musím teda uznat, že na jeho figuře nevypadají tak špatně. Vlastně má hodně dobrou postavu - objektivně. Jenže mně se stejně nelíbí. A když mě pak požádá, abych mu namazala záda - ty jeho beďarovitý záda - málem omdlím. Fuj, dotýkat se TOHO! Ovšem nedokážu odmítnout, tak chmatám na jeho akné a v duchu zvracím. Celý den proběhne v napětí. Ach jo, jak to tady s ním celý týden přežiju? Děsím se večera. Pozve mě na víno, poté, co vyslovím, že ho mám ráda. Tak tedy dáme skleničku a já cítím, že začínám být příjemně uvolněná. Pak se zase ale rázem vyděsím. Jasně, pozval mě, protože věří, že budu povolnější. Tak to tedy ne! V hlavě se mi začíná rodit ďábelský a zároveň nebezpečný plán. Nebezpečný proto, že ho musím parádně zahrát, jinak se totálně znemožním. Když se pořádně opiju, padnu a on nebude moct po mně něco chtít. Jenže vtip je v tom, že musím být opilá jen na oko, abych mohla kontrolovat situaci. "A nedáme ještě jedno vínko?" pronesu po dopití první skleničky rozpustile. "Můžeme, ale nepůjdem jinam? Projít se třeba na pláž a tak?" "Můžem..." Tak tedy jdem. U prvního baru, rozkládajícího se skoro přes celou pláž až ke břehu, se usadíme a objednáme červené. Jenže já nejsem vlastně vůbec zvyklá pít a tedy nevím, co vydržím. Už ty dvě skleničky by mě mohly doopravdy opít. A to je nežádoucí, že? Nesmím to pít. Jasně, až se nebude Tomáš dívat, vyleju obsah na zem. To se však lehce řekne, ale hůř provedne. Ten blbec se na mě furt kouká, vlastně se celý večer přehnaně soustředí jen na mě. Připadám si jak v nějaké filmu, když mu říkám: "Hele, podívej se támhle na toho chlapa, ten vypadá jak jeden herec!" On se otočí tím směrem a já vyleju obsah skleničky na zem. Původně jsem měla v úmyslu vylívat postupně, aby to nebylo nápadné, jenže lehká opilost ze skleničky první a strach, že už nebudu mít další příležitost, udělá své. Vyliju naráz skoro celý obsah., Navíc mám dojem, že mě Tomáš zahlédl. Nic však neříká. Jen se podívá na moji skleničku. "Tys už to vypila? Proč? Nikam nespěcháme!" Neodpovím, jen se natáhnu na stůl a říkám: "Ty jo, mně se chce tak strašně spát" a snažím se válet co nejvěrohodněji po stole jako opilec. "No bodejť ne, proč jsi to vypila tak rychle?" zlobí se už přímo můj druh.

Cítím se trochu trapně, hlavně proto, že opilá nejsem. Ale když už jsem začala, musím to dotáhnout do konce. Aspoň uvidím, jak se chová, když si myslí, že nevnímám. "Pojď, radši půjdeme na hotel", pobídne mě za chvíli Číšník dlouho nejde a bar je obrovský. Já se válím demonstrativně po stole a jsem protivná, proto odcházíme bez placení. Poprvé v životě jsem něco takového udělala. Ale co, nechytí nás a navíc nepozná. Jestli chce peníze, má si pro ně přijít. Klopýtám. Asi to přeháním, však Tomáš mi to všechno baští a trpělivě mě podpírá. Když mě pod dlouhými schody vedoucími do hotelu vezme do náruče, je mi až líto, že ho tak obelhávám. Jenže si za to může sám. A teď se navíc uvidí, jakej je. Určitě mě bude ochmatávat a o něco se pokusí. Ale ne! Ne a ne! Jen mě odnese na pokoj a jemně položí na postel. Otočí se na bok a usne. Já pro změnu zase nemůžu usnout a hlavně nejsem spokojená. Šíleně mě rozbolí hlava a je mi horko. Ležím bez hnutí v posteli a trpím. Pak se mi začne chtít šíleně čůrat. Hrozně dlouho váhám, jestli jít, protože určitě Tomáše vzbudím. Jenže nižší potřeby nade mnou vládnou a tak musím. "Je ti špatně?" zašeptá Tom jen co se zvednu z postele. "Ne, jen musím na záchod" odpovím. To si jako myslí, že budu zvracet? Po dvou skleničkách??? Skoro se naštvu. Ale není divu, když jsem zahrála tak dokonalou komedii.

Ráno, dopoledne, odpoledne i večer - celý den je opět napjatý. Tom už nenaléhá. A já se zase necítím spokojená. Co to sakra je? Mám, co jsem chtěla.

Další den zase napětí. Už to nemůžu vydržet. Jenže nevím, co dělat. Jsem nevyspalá a mám pocit, že už se nikdy v životě v klidu nevyspím. Tomáš je zaražený, ale nic po mně nechce. Jdeme zase spát. Zvedne se vítr. Okenice v našem dvouhvězdičkovém, zašpiněném a rozbitém hotelu mlátí snad v každém patře. Ne, v tom se opravdu nedá usnout Převracím se v posteli ze strany na stranu a Tomáš také. Nic neříkáme, jen se každý sám převalujeme na své straně. To napětí se už nedá vydržet. Proč jsem s ním nechtěla nic mít? Najednou nevím. A taky mě to zcela překvapivě štve. Ležíme tady vedle sebe, nemůžeme spát a co z toho? Děs a hrůza! Musím. Proč vlastně ne? Vztyčím se na posteli: "Taky nemůžeš spát?" Neodpoví. Nakloním se k němu - chytne mě pevně do náruče a začne líbat. Konečně!